Já nevím, jak jste na tom vy, ale vánoční čas trávívám s kapesníkem v ruce. Stalo se to pomalu pro mne tradicí jako vánoční stromek nebo štědrovečerní večeře.
Vážně nevím, čím to je. Ale pravidelně v čase před a kolem vánočním, někdy i přímo vánočním - nehledě na počasí, ať je "povolno" jako letos nebo "tuho" jako třeba před 10 lety - prostě omarodím. Hekám, kýchám, smrkám, prskám... a milé dámy mi potvrdí, že není nic horšího, než když se chlap rozhodne marodit. Nejradši bych se v tu chvíli neviděl.
Snad je to tím, že ze mne spadne napětí předchozích několika dní nebo i týdnů nesmyslně vybičovaných v práci, občas i v soukromí. Jako by zrovna před svátky bylo nutno vyvádět a vyvolávat zbytečný stres. A sotva se tělo i psychika uvolní, nemoc se zaraduje a hup! skočí na mne.
...pokazí mi to spolehlivě vánoční náladu, nebo aspoň naruší; protože ze všeho nejhorší je si zkazit vánoce nějakým chlapským maroděním. A tak trpím, z pohledu chlapa, jako baba (dámy prominou), a snažím se nedat nic najevo.
Dělám, že nevidím ty hordy papírových kapesníků, které, když dojdou, nahrazuji zcela nevybíravě ručníkem. Liju do sebe hektolitry "čaje proti chřice a nachlazení", směsi, kterou upřímně nenávidím kvůli její chuti - vůni sotva, protože nos mám ucpaný tak, že nic necítím (aspoň ušetřím za purpuru a františky). Snesu tenhle čaj pouze s medem a to ještě jen tak tak. Do nosu si cpu kapky a nacpal bych si tam cokoli, jen aby z něj přestalo téct nebo v pozdějším stádiu z něj nevyskakovaly bubliny rýmy. Žaludek se mi svírá z paralenu, vitaminu C a jiného svinstva, včetně propolisu a echinacei. Kůže mě pálí z všelijakých těch zázračných čínských balzámů a nakonec mi ze všeho třeští hlava tak, že i tu Rybovu mši, kterou tradičně zahajuji svůj Štědrý den již po mnoho let, občas snesu jen díky této své tradici.
Ale "Hej mistře, vstaň bystře" musí na Štědrý den zaznít sotva nohy vytáhnu z postele. A musí to být jen to "klasické" provedení z r. 1966 s Beno Blachutem. Znám i jiné interpretace z nahrávek, několikrát jsem byl na živém provedení... ale tato nahrávka mi přirostla k srdci nejvíc, svým nepompézním provedením, které se hodně blíží takovému tomu kostelnímu "muzicírování", ačkoliv paradoxně ona nahrávka vznikla v Rudolfinu. Bez ní by zkrátka ale mé vánoce nebyly vánocemi.
Možná, že je to právě ona nahrávka a nebo kouzlo Štědrého dne způsobí, že se pomalu zázračně (samo)uzdravuji a večer už zpravidla nebývá po rýmě ani památky.
A když zazní pod stromečkem "Narodil se Kirstus Pán" - další z mých letitých tradic, CD přepsané ještě z audio kazety, s Felixem Le Breux - jsem zcela zdráv a vyléčen... do příštích vánoc.
K tomu už jen ty hordy gratulačních eSMSek, pár reálných pohlednic a naopak desítka virtuáních emailů. A já si každoročně lámu hlavu, jaké že to vyrobím originální vánočně/novoroční přání. Tady máte to letošní. Náš letošní vánoční stromek. Trochu jsem jej aspoň umělecky zmršil v nějakém tom fotošoku. Nic moc originálního. Víc mne pro letošek nenapadlo. Ale tak mne napadá, že pro příští rok rok vytvořím nějaké to vánoční přání s kapesníkem v ruce.
