Tak jsem tak pokládat za hotovou tu moji kávovou anabázi. S odstupem to byla pochopitelně spíše legrace, ale pak mne napadlo se zamyslet, jak vlastně kávu piju já?
Předem děkuji vašemu zájmu, bez něhož by mne tento třetí díl napsat nenapadlo. A jmenovitě pak paní Mirce Pantlíkové, která se mnou inspirovala k sepsání blogu vlastního, rovněž velmi pěkného.
.
Většinu kávy už vám tady neukážu. Hlavně proto, že už je dávno vypitá.
No, asi jako každý z mé generace, začínal jsem kávou "Standard". Do dneška je v prodeji, kupodivu.
Mezi ty luxusní patřívala káva Fénix. A pak i káva Meinl. Unikátem pak byla káva Paris-Praha, ze stejnojmenné prodejny.
Upřímně, všude, kam jsem strčil čumák, jsem ochutnal kávu.
Na rovinu, USA, Řecko - tady jsem snad kávu ani nepil. Totiž takové ty polopenze s ranní kávou, ani počítat nelze a v USA jsem bydlel v soukromí. Ani tu kávu z pařížské kavárny si už nepamatuji, ale byla servírována na úrovni.
Zato Vídeň - to je můj ráj. A nemám na mysli jen tzv. "vídeňskou kávu". Jde totiž o to, že mou nesmiřitelnou tradicí je hotel Sacher - a správně soudíte: sachrův dort s kávou. Na následující fotografii ovšem není klasický "sachr", ale jejich punčový zákusek. Chtěl jsem jej ochutnat. Dort jako takový jsem si pak odvezl domů do Prahy ten největší, v klasické dřevěné krabici.
A káva? Už nevím, jaká byla, ale nesmiřitelně se přiznám, že mám rád kávu s mlékem. Já vím, že to mění chuť kávy a tak dále... ale za to mohou tatínek a maminka. Tradičně mi po všechna tak školní i studentská léta připravovali k snídani bílou kávu - ovšem z melty. A to je "zlozvyk", který mi zůstal dodnes.
Tatínek byl ovšem rodilý Vídeňák. Tady je jeden blogů, kdy o něm píšu. No, a když Vídeň, tak jsem se jel podívat do jeho rodiště ve Vídni. Jednu věc v tom blogu ale nezmiňuji. A sice, že jsem si tehdy hned při své první návštěvě Vídně koupil tu pravou, správnou odměrku na kávu! Prostě "echt". Byl to jeden z oněch náhlých popudů, které když člověk poslechne, nikdy nebude litovat. A tak jsem tehdy při hledání cesty vklouznul do jakéhosi malého, nahodilého obchůdku a odměrku zakoupil. Ostatně, tady ji máte zcela vpravo, na fotografii spolu s dalšími mými kávovými "proprietami".
Zcela vlevo je naopak ruční mlýnek. Patří mezi ty vyráběné firmou, která je pokračovatelem kvalitních ručních mlýnků na kávu, které si pamatujeme např. pod názvem Tramp. Tento, prý v tureckém stylu, je z těch drahých modelů a esteticky se mi hodí k ručnímu mletí nejlépe.
Uprostřed pak je tzv. džezva. Nevím, zda ji někdy použiju. Jak už jsem psal, nepatřím zrovna mezi hlídače kávy bublající na sporáku. Po prvé jsem se s tímto druhem přípravy setkal na vysoké škole na koleji v Moskvě u mých středoasijských spolužáků z Tadžikistánu apod. Posléze dokonce i v jakési jejich luxusní restauraci, kde mi kávu připravili přesně v takovéto džezvě a dokonce na horkém písku. Jak to tehdy chutnalo, opravdu už nevím.
A dnes?
Z těch "běžných" lepších piji samozřejmě oblíbené značky jako Segafredo, Tchibo, Jacobs. L´Or, Lavazza, Starbucks... Oblíbenou mám i značku, jejímž názvem z legrace "dětsky" říkáme jednomu našemu známému jménem Jiří, a sice illy... Když už je řeč o Jihlavance, nesmím zapomenout, že nám známý ze soukromé pražírny z Jihlavy přiveze kávu 10Anniversario, pro kterou už se u nás doma vžilo označení "Xaverova káva", pro změnu fandím youtuberce Jarce Broki a jejímu seriálu "Kafařina"... Ale to už je celé trochu mimo povídání o mé kávě a reklamu tady dělat nebudeme.
Přejděme na instantní kávy. Pil jsem i indickou, nyní i africkou... i u nás je řada instantních káv, které si můžete vychutnat - Vedle instantů Tchibo, Jacobs, Davidoff, pak Nescafé je asi ta nejklasičtější a na dovolené v Egyptě jsem musel konstatovat, že i tam je kvalitativně lepší než u nás. A nebo onehdy z nabídky na hotelovém pokoji v Paříži... Ale to jsou samozřejmě subjektivní dojmy. Zkrátka, ani instantní kávou nepohrdnu.
Já si ze svých cest raději přivezu nyní kávu nemletou - tedy správněji řečeno zrnkovou.
Poněkud zvláštní "nemletou" kávou je káva, která se prodává v Malajsii. Po otevření balení je zde jakýsi sáček, ve kterém jsou kousky čehosi, snad na hrubo,na kousky drcené kávy. Připravit ji podle návodu jsem ještě nikdy nezkusil. Vody liji minimálně dvojnásobek... taková je to síla! Ostatně, ty dva sáčky na fotografii jsou už spíše suvenýry. Jsou poslední.
Mezi kuriozity, které aktuálně mám, musím počítat následující dvě kávy.
Ta vlevo ovšem už je mletá a dostal jsem ji spolu s džezvou. Ta vpravo je z komerčního prodeje supermarketu a čeká na svůj okamžik.
Nedávno jsem také měl vietnamskou kávu, kterou jsem spolu s jakýmsi plechovým kávopressem zakoupil z čiré zvědavosti. Prodávala se jako set spolu s neuvěřitelně sladkým kondenzovaným mlékem.
Když už jsme u těch příchutí, mám ještě dochucovadla kávy. Nevyhledávám je, ale občas je použiji.
Samozřejmě, z mých studentských let miluji nejen vídeňskou kávu - s kopcem šlehačky, ale i tzv. alžírskou kávu neboli s vaječným koňakem. V těsném závěsu zatím je káva s Baileys. Káva s koňakem už je pak na vrcholné hranici mých chutí - kávu s whisky a la irskou kávu mohu rovněž, ale s vodkou ji naopak vůbec nemusím. Mezi extrémy počítám, že jsem kdysi o chutnal kávu se slivovicí... a víc si pak nepamatuji.
Pochopitelně všemi těmito dochucovadly si luxusní kávy nekazím. Zrovna jsem si tedy objednal jednu z nich ,"New York Caffé Extra", a už se těším, jak ji "proženu" mým novým kávovarem.
