Korfu 31. 7.

Pátý den dovolené se měním v motoristu! Devátý pobyt na řeckém ostrově Korfu, lokalita Agios Georgios, se tak po deváté stává svědkem malých motoristických dobrodružství.

Dobrodružství!

Máte rádi dobrodružství?

Já jen v přiměřené míře. Ani moc, ani málo.

A tak se – výhradně na Korfu a výhradně takto – měním na řidiče!

Náš hotel Blue Sea se nachází v takové polozapomenuté, prakticky turistické vesničce Argyrades. Ideální pro nicnedělání, ale to zas není nic pro nás. A tak nás čeká několik dní plných dobrodružství. Proč? Rozhodneme se pronajmout si čtyřkolku, označovanou též jako quad. Levné to není, na 3 dny - 150€ + benzín (plná nádrž odhadem za 20 €.)

Podstatné je pro mne toho, že se čtyřkolka ovládá jako moped (slabší objem mne však už dávno neuveze, silněší neuvezu já, proto - čtyřkolka). Není to auto. Co je fajn, že k jízdě mi stačí jenom ruce, nemusím se zároveň soustředit na pedály. I tak spolu s kontrolou zrcátek a sledováním trasy je to samozřejmě nečekaná zátěž. Ale jde to.

Nepříjemné jsou jen dvě věci.
Zaprvé zapůjčená čtyřkolka by potřebovala posilovač řízení. Takhle nic moc.
A zadruhé, plyn se přidává palcem. Takže za chvíli začne pobolívat a nakonec z toho máte bolavý palec.

Jezdit po řeckých silnicích vyžaduje 3 věci.

Za prvé se umět vyhýbat dírám i na silnicích první třídy; výjimkou nejsou ani houby v důsledku rozteklého povrchu a podobně.

Za druhé mít mapu v hlavě. Označující směrovky jsou prostě katastrofa. Obzvláště v malých městech člověk jezdí spíš intuicí a musí si dávat pozor, aby nejezdil stále kolem dokola.
Takhle se na mě těšila určitě parta dědků u stolečku jednoho baru, když jsem vybíral z bankomatu peníze. Když viděli, jak si poměrně neobratně počínám s čtyřkolkou, tak si řekli: ten je tady za chvíli zpátky. Měli smůlu. Intuice zapracovala a my jsme vyrazili dalším dálavám.

Naším cestovním cílem bylo najít nějakou pláž. Cožpak o to, cedulek s nápisem pláž jsme potkali řadu, ale ani jedna cesta v nás nevzbuzovala důvěru. Nehledě na to, že jsme byli při půjčování si čtyřkolky varováni, ať nejezdíme přímo plážím, že to majitelé nemají rádi.

Vyrážíme směrem na jih ostrova. Tyto končiny jsou pro mě neprozkoumané, takže vůbec netuším, kam jedeme, a do čeho jdeme. Jízda tomu odpovídá. Dokonce i při návratu když už si začínám myslet, že jsme se ztratili, teprve po hodně dlouhé chvíli nacházím tu správnou odbočku do našeho letoviska. Počátečním směrem si pochopitelně nic nepamatuji, při odjezdu. Je to dáno tím, že především se na začátku ježdění snažím sžít s ovládáním čtyřkolky. Také si oživit, marná sláva, návyky řidiče, jako sledovat dopravu nejen přede mnou, ale i za mnou, nenadělat si – s prominutím – do kalhot, když jede něco velkého proti mně nebo když mě cokoliv předjíždí.

To je to třetí z těch řidičských pravidel zde. Být neustále ve střehu když něco vedle vás nebo naproti vám jede. Jakási dopravní ohleduplnost tady sice existuje, ale jen v míře nezbytně nutné. Jinak je to spíš divočina.

Naším cílem je najít pláž oko v okolí městečka Lefkimi.

Majitel čtyřkolky nám na mapě sice vysvětloval, kudy a jak mám jezdit. Dokonce nám věnoval jakousi mapu. Ale v reálném označení odboček je to prostě neproveditelné pokud to zde neznáte. Značení je, mírně řečeno, zejména ve vesnicích, chabé. Když nakonec na jedné odbočce poslechnu a zatočím, dojedeme do nějakého městečka, ale jestli je to ono bůhví. Tady vybírám ty peníze z bankomatu a pak jedeme, ale odbočka na pláž – pokud je to ona – je tak nevýrazná, že ji stejně mineme a podle odhadu to nemá ani význam tam jet.

Jakžtakž se vymotáme zpátky na hlavní silnici. A jedeme dál, směr na jih. Jinam než moři nemůžeme dojet, a taky ano. Velké parkoviště na velké nábřeží a na něm trajekt právě nakládající vozidla. Dál už jen – moře! Tady se mnoho dělat nedá. Pořizujeme pár fotografií.

Na vysvětlenou k té následující. Jakkoli je přítel dnes poloslepý, nebylo tomu tak vždy a býval typický motorizovaný Malajec. Začíná to samozřejmě klasickým kolem, později nějakým tím prskoletem a v pozdější pubertě se to pak dělí. Ti méně movití přesedlají na skutečné motorky, ti movitější si pořídí auto. Proto je také přítelův posez načtyřkolce tak profesionální. Má to prostě od malička v krvi.

A jdeme do - slovníkem starých časů řečeno - do přístavní krčmy.

Ošlehané námořníky je tady ovšem nehledejte, maximálně pár řidičů aut a kamionů a pár turistů jako jsme my dva. Atmosféru to místo ale má, to se nedá zapřít. Dáváme si ledovou kávu frappé. S potěšením konstatuji, že ta tady je opravdu dobrá. Hustá našlehaná pěna, silná káva, správně vychlazená i oslazená.

Víc tady nepořídíme a tak jedeme zpátky. Vracíme se, ale našemu výletu ještě zdaleka není konec.

Zatáčíme do městečka jménem Kavou.

Je to takové docela příjemné letovisko, ale všechno je tu namačkané vedle sebe. Spíš to připomíná nějaký městys na divokém západě. Je to připomínka na staré časy, kdy turisti i peníze tekli proudem. Je tu na každém kroku taverna a bar vedle baru, obchod vedle obchodu, prakticky nic mezitím. Hledáme, kdy bychom se najedli. Strefili jsme se zrovna do 14.-15. hodiny, kdy tady restaurace mají zavřeno na odpolední pauzu až do 17. A na nějaký toast v baru nemáme chuť. Stejně jsou všechny na jedno brdo.
Ani postranní šipka směr taverna XY nás neuspokojí. Taverna je buď úplně zrušena, nebo tak daleko, že ta šipka je spíš optimismus, než že by jí zákazník našel.

Nakonec si kupujeme pár drobností a hlavně tzatziki v supermarketu. Pitta chleba máme sebou ještě z předešlého dne. A řešíme otázku, kde se nasvačíme.

Předtím ovšem učiníme pokus najít tu správnou pláž. Na koupání i na jídlo.

Po dlouhém zatáčení městečkem vyjedeme mimo a najdeme jakousi odbočku a posléze skutečně cestu k pláži a vodím sportům, jak praví nápis. Vodní sporty bytu byly, námořník nechutně obsypaný bradavicemi – promiňte – rovněž. Možná je to nějaký mořský ďas z hlubin, který se přes den převtěluje do prodejce sportovních atrakcí. Let padákem taženým na člunu, jízda na banánu, jízda člunem, na skútru a podobně. Procházíme po úzké dřevěné palubě mimo kabiny atrakcí, až na jakousi malou hráz s pískem a lehátky.

Vstup do moře je ovšem plný oblázků, také zjišťujeme, že tady není kde se vysprchovat. Jet potom bůhví kolik desítek minut s mořskou solí na kůži, to není žádný med. A tak od koupání upouštíme a nastupujeme cestu zpět do našeho letoviska.

Cestou zpět pak nacházíme u silnice místo na svačinu, na malém parkovišti u silnice, ve stínu oliv.

Sníme a vypijeme, co jsme si přivezli a jedeme dál.

A jedeme a jedeme.

Cesta je to nekonečná, je to sice takzvaně po dálnici ale nic moc.

Začínám se v tom trochu ztrácet. „Dobrodružství“ začíná. Dostávám se totiž do obav, zda vůbec jedeme správně. Mám co dělat, abych nepodlehl panice. Dokonce v jeden okamžik poznávám jakousi tavernu typu orlí hnízdo, kterou jsme tu před 4 roky navštívili. Vizuální paměť já mám dobrou. Bohužel, tím jak jsem směrem tam byl zaujat stále ještě ovládáním řízení čtyřkolky, tak moje vizuální paměť spíš podřimovala.

Zatím nezbývá než dramaticky jet vpřed a výlet se tak trochu mění v to, co nemám vůbec rád: polykat kilometry.

Když už pomalu ztrácím naději, zda jsme nepřijeli odbočku, k mé velké úlevě – za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami – jak se praví v pohádkách – konečně vidím naší odbočku! Je, klasicky nenápadná a "zastrčená". Odbočíme, A raději na chvli zastavím odpočinout si. No, a hurá do finále – směr náš hotel.

S velkou úlevou zaparkuji v prostorách uvniř areálu hotelu, ale na místě které se mi nezdá. Tak se jdu zeptat paní Kláry, zda tam čtyřkolku mohu nechat. - A nemohu. Vysvětlí mi, kde se tady parkuje, ale hlavně mi nezapomene poděkovat, že jsem se přišel zeptat. Pro mě je to samozřejmost.

Dáváme se dohromady (samozřejmě smyjeme ze sebe tu cestu, atd.) a jdeme pak pěšky na večeři do restaurace Panoráma.

Tady se nám zatím líbí nejvíc a ani napodruhé nás večeře nezklame. Přítel dostane červenou rybu a já si dávám kuřecí špíz ala Panoráma.

Přítel si dává pivo ale, já na něj nějak nemám chuť. Také mám podezření, že mi způsobuje průjem. Ať je to jakékoliv zdejší pivo. Tak si dávám koktejl bezalkoholový, s názvem Cinderella, neboli česky Popelka. Bohužel je to strašlivě sladké. Tohle už je "popelka" chystající se v plesových šatech na bál.

"Je to příliš cinderella,“ jak říkám číšníkovi, a při objednávám si k tomu sodu. Nechci vědět, kolik si za tu značkovou třetinku sody navíc, účtuje.

(Dostáváme dobrý nápad, že si koupíme naproti v supermarketu tu značkovou sodu. Doma si pak uděláme Campari sodu, abychom zase upili něco z té láhve, co jsme si zakoupili. Na pokoji to zkoušíme a ten mix je naprosto přesný a velice chutný.)

V restauraci je náš účet celkem na 43 €. Je to dost, ale jsme zkrátka na dovolené a tak se s výdaji počítá. Když k tomu připočítám západ slunce, tak pro dva to zas tak strašná cena není.

A celé je to spíše příjemnou večerní procházkou.

Tímto dnem definitivně končí červenec a zítra už je srpen!

A nás čeká nostalgický výlet, ale o tom až příště.

Všechna foto: autor

P. S.: Základem blogu je text, který diktuji do mobilu. Má to jednu výhodou, že mé dojmy máte z první ruky. Ovšem samotné diktování musím redigovat (Načítání textu se v mobilech nějak zhoršilo), aby to bylo k přečtení a pochopení. Předem se omlouvám, pokud mi něco unikne. A také: za určitou syrovost celého "psaní". Berte to, prosím, jako určitý styl mého vyprávění o letošní dovolené.