Osmý den mého celkem již devátého pobytu na řeckém ostrově Korfu, lokalita Agios Georgios. Tady na jihu jsem poprvé! A poprvé snad konečně mám pocit, že odpočívám.
Jak vypadá můj odpočinek? Všechno možné – jenom ne nuda!
Začínáme jako vždy snídaní. Stojím ve frontě v bufetu. Přede mnou je manželský pár zhruba v mém věku. Oba dva si naprosto nekompromisně objednávají jednoduchými českými výrazy: šunka, salát, másla…
Obsluha jim pochopitelně rozumí, protože Češi jsou tady častými a letitými hosty.
Trochu mi to ale připomíná, jak mi kdysi jeden známý vyprávěl historku z návštěvy zahraničních kolegů z práce, v jedné české domácnosti. Konverzace jakžtakž běžela, pouze ze strany hostitelky značně vázla. Načež se jeden z hostů zeptal druhého: "Jakou řečí ta paní mluví?" Dostalo se mu kolegovy odpovědi: "Žádnou." Neboli ovládání světových jazyků na nule, což v případě mých předchůdců na snídani bylo stejné.
Snídáme.
Nabídka je prakticky neměnná.
Kromě obsluhujícího personálu, hlavní vedoucí – sympatická a velmi schopná paní Klára, se tady ještě pohybují její syn Pietro, jak jsem pochopil, a také dva senioři. Evidentně rodiče paní Kláry. A hádejte kdo je tady šedou eminencí? Samozřejmě matka, stará mama.
Zatímco on je takový ten trochu pod pantofel, ona je tady tím Napoleonem.
Také má příslušnou autoritu. Stačí 2-3 slova a všichni šlapou jak hodinky. Musím ale s obdivem říct, že to není tak často potřeba, spíš minimálně. A ona se velmi rozumně neplete své dceři, paní Kláře, do její práce. (To jsem v tu chvíli, kdy jsem toto diktoval do mobilu, netušil, jak se věci mají, leč nepřebíhejme do druhého dne.)
Je to tady velice sehraný tým, a to vidíme vlastně jenom tu přítomnou obsluhu. K tomu je potřeba ještě přitom počítat uklízečky, pradleny, kuchaře a další personál. To je takový, o kterém turisti ani neví a ani netuší, že tady třeba existuje a působí. A samozřejmě jsou tu externí dodavatelé.
Hosté tady mají volnost i důvěru. Není problém zajít za pult a uložit do dřevěného otevřeného boxu s přihrádkami klíče od pokoje. Důsledně se to doporučuje, protože při ztrátě klíče platíte 100€. Vzhledem k jeho návaznosti na elektrický systém pokoje je to pochopitelné.
I v tom vedru se krátkou procházkou vydáme do supermarketu.
Kupujeme pár drobností a dárků.
Přítel si opět zkouší „originál“ módní doplňky. Však je to spíš legrace. Aby ne, když originál Gucci kabelka stojí kolem 1000€; ta zdejší asi 50€.
Kupujeme pár místních kuchyňských drobností. Pokud cestujete, víte, o čem mluvím. Najednou zjistíte, že vám chybí nějaká ta sklenice nebo kelímek na pití. Nebo sůl a pepř, případně byste si zrovna teď hrozně rádi dali vodu se šťávou… jo a safra, kde je nějaký led do ní atd.
A tak se rozhlížíte po místní nabídce. A samozřejmě jste rozhodnuti si to potom vše odvézt domů. Přeci jste si to zaplatili!
Co jsme ukořistili my a následně přivezli do Čech, najdete na následujícím foto.
A nákup ve zdejších supermarketech má od prvního dne pro nás ještě jedno drobné specifikum: oblíbili jsme si jeden druh zmrzliny známé značky. U nás, nevím proč, jsem ji neviděl. Buď se neprodává, nebo jsem ji prostě nevyhledával. Každopádně nám ta zmrzlina chutná a nikdy neopomeneme si ji koupit.
Je zase tak příšerné vedro, že jsme prakticky celý den na pokoji. S výjimkou onoho krátkého výletu do supermarketu, kde jsme přikoupili i trochu jídla k domácímu obědu. Dnes do restaurace nejdeme. Jedli jsme na balkóně z vlastních a zakoupených zásob. A v tom horku se nám roztékalo máslo před očima.
A ještě jeden oddychový detail. Češi, jsa národ turistický, vozívají s sebou tzv. ponorný ohřívač. Majitelé penzionů a hotelů se občas diví, proč jim vylítnou najednou pojistky. To se Češi rozhodli, že si na pokoji uvaří kafe, čaj nebo polévku. Také já jsem, spíše ze setrvačnosti, vzal s sebou tuhle hračku. V dřívějších dobách mi opravdu dobře posloužila. Vyndal jsem tedy ohřívač z pouzdra, natočil vodu a chtěl zastrčit ohřívač do zásuvky. A ejhle!
Zásuvka má v sobě profilové výlisky, které spolehlivě brání tento ohřívač či jiný takový spotřebič zasunout do zásuvky. Prosté a účinné. (Také uzemnění je řešeno jinak, než jak jsme zvyklí.) Jistě se mne logicky zeptáte, co třeba pokojová lednička? Zkoumal jsem to a podle mne to tam bylo tak nějak zvláštně naistalované, že mne dokonce ani nenapadlo se pokusit to vypojit. Ponorný ohřívač putoval zase do kufru. Nepoužitý.
Jinak buď mluvím čím dál hůř česky, nebo se mobil přehřívá, ale při diktování pořád dělá větší a větší chyby a píše blbosti. Proč o tom mluvím?
Zítra vyjde konečně první blog. Právě že diktovaný.
Víc jich asi tady na Korfu vydat nestihnu.
Diktovaný text jsem totiž opravoval i s fotografiemi přes 2 hod. – bylo to příšerný. Jednak vypadával proud, jednak internet. A na opravování toho bylo víc než dost.
K moři se dnes zkrátka nepodíváme.
Potom si konečně čtu jednu ze dvou knih, co jsem vlekl s sebou z Prahy.
No, na rovinu - ti prozíravější si je vezou s sebou ve formě e-knihy. My ostatní a ti co mají potřebu se chlubit, že čtou na dovolené knihu, vláčíme s sebou nějakou tu bichli. V mém případě dvě. V kufru.
No a hádejte, jak to dopadlo?
Tu první, Dýka s hadem, jsem opravdu otevřel. A přečetl, jak jinak, první kapitolu. Rovnou musím říci, z toho mála, že je to poctivá literatura. Autor čtenáře nešidí, ale ani neunavuje nadbytečnými detaily… Dobře pár slovy vykreslí situace i postavy a jejich vztahy. A rozvíjí děj přiměřeným způsobem. Je znát, že pan Vondruška je mistr pera. – Dramatický začátek, příjezd panoše oznamujícího vyšetřovateli vraždu svého pána. Seriozní historická detektivka.
U mne je ovšem problém v tom, že toto není literatura srdce mého. Víc než tu první kapitolu jsem nepřečetl a knihu jsem štědře věnoval do sbírky hotelové literatury.
Druhu knihu téhož autora, absolutní novinku „O svobodě myšlení“ jsem ani neotevřel. Dosud. Nebyla vůle ani čas. Jenom jsem ji jaksi cestou zpět ostentativně vláčel pod rukou, nezabalenou. V autokaru, v letadle, autobuse i metru. Ne proto, abych se pochlubil, co zrovna čtu. Pochybuji, že Řekům, Holanďanům, Němcům, Polákům a jiným, které jsme potkali na letišti, by něco řekla. Prostě – do kufru ani jinam se už nevešla. Každopádně, vzdát se jí „bez boje“ nehodlám. Určitě ta kniha dostane šanci.
Jak vidíte, obě knihy byly a jsou pro mne jistou záhadou.
A když už jsme u těch záhad… Mezi hosty se najedno objevil postarší, elegantní muž ze Slovenska. A protože mám paměť na obličeje, zdál se mi povědomý. A díky čilé korespondenci s mým kamarádem na Slovensku jsem se přiblížil k závěru. A sice, že by to mohl být Vlado Voštinár, moderátor slovenského pořadu Inkognito. V Čechách to známe pod názvem: Hádej, kdo jsem.
Ale nikdy jsem nenašel odvahu se jej napřímo zeptat a ani paní Klára mi to nepotvrdila. A když jsem teď doma konečně zabloudil na slovenský internet… tak skoro určitě to on nebyl. Ale, foto toho podobného tady ode mne nečekejte. Co kdyby. A soukromí já respektuji, ani na to nepotřebuji GDPR.
Večeři máme speciální.
Rozhodli jsme se jít do hotelového gril baru na pizzu. Odhadujeme, že by tady mohla být dobrá – podle kousků pizzového těsta, které jsme dva dny před tím dostali jako předkrm.
Vůbec je to zajímavá dvojka, ta co dělá ten gril bar.
Šéfem je tady asi tak pětadvacetiletý mladík. Je takový světlý evropský typ. Nevypadá vůbec jako Řek, svým zjevem i postavou vypadá o 10 let méně.
Kuchař naopak vypadá dostatečně řecky – přitom je to Ital, jak se ukáže; je to pro změnu mohutný chlapák ve středních letech. Asi jako kdyby se takový Krpálek postavil ke grilu.
Objednáváme hned u grilu pizzu, přímo u onoho mistra kuchaře neb mladý pán šéf se někde konverzuje s Pietrem, který má v tu chvíli na starosti bar. Ale co, no jsou prázdniny a tohle je Korfu.
Přítel si objedná frutti di mare neboli mořské plody. Já jsem na to šel lišácky: rovnou jsem se zeptal mistra kuchaře jaká je jeho nejlepší pizza. Tím si mě zamiloval a udělá prý pro mě opravdu svoji specialitu.
Ve chvíli kdy se posadíme, přižene se mladý pán šéf a ptá se, co jsem si dal. A kuchař se dokonce hrdě praští do prsou a pronese pateticky: „Mojí firemní pizzu!“
Scénka k nezaplacení.
Cena pizzy je od 8 do 14 € průměrná cena mezi 9 a 10€.
A opravdu je chuťově úžasná. Znám jediné místo v Praze, kde dělají podobnou. Ale tady je ještě o něco lepší. Totiž, samotné těsto je něčím drobně dochucené a je jemně aromatické.
Při odchodu nezapomenu jít přímo ke kuchaři a pizzu mu pochválit. Upřímně řečeno, ta pizza byla opravdu nejlepší, co jsem kdy jedl.
Tak nějak trochu víc společenský konverzujeme. Aby ne, kuchař je rád za každé slovo, asi se jinak nudí.
Takže se dozvídáme, že kuchař je přímo Itálie. V létě je v Řecku, v zimě Itálii kde dokonce učí vaření. Podle toho, co zatím předvádí, tak právem.
Vyptáme se ho také na mladého majitele tohoto byznysu. To je ten skoro kluk. Doslova vyžle. Už minule, při první večeři se nám jeho angličtina nezdála, teda její přízvuk. Ptali jsme se ho, odkud je a on prohlásil, že je Řek. Vůbec mu to nevěříme, už proto že je světle zrzavý a má spíš irské rysy.
Dnes se od kuchaře dozvídáme, že mládenec je po matce napůl Angličan, navíc studuje v Bristolu. Takže tohle má také jako letní přivýdělek.
Zbytek večera pak už jenom relaxujeme, však ty předchozí dny na čtyřkolce byly opravdu náročné.
Vlastně, odpočinek teprve teď začíná.
Všechna foto: autor
P.S.: Jelikož většina textu vznikala diktováním do mobilu, jednak text má uričtou syrovost, jednak mi mohly i uniknout drobné chyby. Oboje, prosím, přijměte jako specifikum tohoto vyprávění o mé letošní dovolené.
P.P.S.: A protože čas letí, je potřeba s tím trochu "pohnout" a další blog proto vyjde zítra.
