Když prvně na Západ, tak do USA - 11

Blížil se závěr mého měsíčního pobytu v USA, psal se leden 1992. Těsně po Novém roce. Konečně došlo i na moji cestu do New Yorku. Za čtyři dny jsem tu ovšem zažil tolik, jako před tím za měsíc.

Ano, přiznám se, že platí okřídlená věta: "New York buď milujete nebo nenávidíte." Jsem rád, že patřím mezi ty, kdo toto město milují.

Všechno tady má svůj zvláštní vodorovně příčný řád, všechno je tady tak nějak mírně praštěné a snad nikde není taková anti-nuda, jako v New Yorku.

Myslím, že New York si zamilují hlavně ti, co rádi neustále něco objevují, poznávají... a jestliže se říká "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš", zrovna tak to platí o New Yorku.

Přepravili jsme se autobusem a já jsem se v duchu musel omluvit známé, že jsem do té doby nechápal její nechuť přijet pro mne na letiště sem. Je to opravdu štreka i po té dálnici.

Bydleli jsme na našem konzulátu - jako výjimka. Ale kde to je a jak to tam vypadalo, si opravdu už nepamatuji.

Samozřejmě, New York mne překvapil - asi jako všechny.

A museli jsme to zahájit nezbytnou exkurzí do Empire State Building. Co bylo zajímavé, že byl vánočně vyzdoben. A když jsme vyjeli na nejvyšší vyhlídkové místo - bylo se na co dívat.

Co už vám nikdo neukáže, je pohled dolů. - Tady jsou natažené sítě... jednak pro to, aby chodci dole nebylo ohrožováni předměty, které náhle upadnou turistům...a samozřejmě i jako ochrana proti sebevrahům. U tak se vám z toho pohledu snadno zatočí hlava.

Odvezl jsem si odtud i na památku pamětní mince. Tedy asi takto. Byl tam mohutný přístroj, u kterého stál mohutný chlap. Dali jsme mu dolar a dva centy. Chlapík si dolar nechal a centy prohnal soukolím, které je převálcovalo ražbou do pamětní plakety. Jeden do budovy Empire a druhý do Sochy svobody.  Oboje vlastním, ale bohužel jsem to neohlídal a na obou měděných mincích se podepsal zub času.

Ze shora máte vše jako na dlani. Pořídil jsem zde několik dnes už historických snímků.

Procházka ulicemi New Yorku byla neuvěřitelná.

Zažil jsem zde několik zajímavých příběhů.

Jedním z nich bylo, že jsem si nějak našel, že je zde obchod s elektronikou, kde se dají smlouvat ceny. Skutečně jsem obchod za pomoci známé našel. Oči mi zazářily, protože jsem technický hračička. Dodnes. A tak jsem začal smlouvat o cenu jednoho fotoaparátu... Smlouvali jsem, pořád o pár desítek dolarů níž... až v jednom okamžiku se prodavač s cenou zasekl a že níž už nepůjde. Nezlobil jsem se na něj, jen jsem to přepočítal na naše peníze. Poděkoval jsem se. Byla to přesně cena, za jakou jsem daný přístroj mohl koupit i u nás - pro mne tedy nic výhodného.

Do ostatních výloh jsem se jen díval.

A dívat se bylo na co třeba i v čínské čtvrti, která byla docela velká a byl to uzavřený svět uprostřed velkoměsta. A nikdo tady neřešil, že nápisy i cenovky jsou prostě čínské.

Jiným světem uprostřed New Yorku je tzv. Central Park.

Už v Praze jsem si usmyslel, že navštívím Woody Allena. Bydlel právě hned u Central parku.

Tedy, ne že bych byl naivka a myslel si, že bude doma a pokud ano, že mne přijme. Ale chtěl jsem mu předat knížku jeho povídek v češtině.

To mělo svůj důvod.

V té době jsem byl členem party divadelních nadšenců "Fracas", včele s Václavem Kutilem, dnes damaturgem TV Prima. Udělali jsme několik představení. Jedním z nich byla Václavova montáž právě že z povídek Woody Allena. Já sám jsem tam měl parádní epizodní roly postavy Smrti. A mým excelentním číslem byla imitace hry na saxofon, na playback známého motivu Růžového pantera. Neskromně se přiznám, že prý ani profesionál neodhalil, že na nástroj neumím vůbec hrát.

A povzbuzen tímto úspěchem, tedy samotnou rolí, jsem chtěl české vydání oněch povídek předat Woody Allenovi.

Už když jsem se blížil k Central Parku, byl jsem docela nervózní. Kdo by nebyl.

Dům jsem bez problémů nalezl (a zapomněl posléze vyfotit) a vešel dovnitř. Na naše poměry zde naprosto nezvykle byla luxusní recepce jako v hotelu. A vedle postávali dva mohutní černoši v livrejovaných uniformách.

Vysvětlil jsem vrátnému svou českoangličtinou o co mi jde. Ten pohotově pronesl:

"On není doma, ale můžete mu to dát do poštovní schránky."

"OK, a kam tedy?"

Oba příslušníci ochranky mi úslužně ukázali prstem na jakousi dopisovou schránku v řadě. Vložil jsme do ní útlou obálku s knížkou a osobním dopisem...

No a tím to bylo vyřízeno.

Vypoklonkoval jsem se ven a tím moje epizoda s názvem "Woody Allen" skončila. Pochopitelně mi nikdy nenapsal, nepoděkoval za knížku - pokud ano, tak ten dopis někdo ztopil... Kdoví?

To však zdaleka nebyl mým zážitkům z New Yorku konec.

Čekal mne mimo jiné ještě Manhattan a také největší trapas, který jsem v USA zažil.

Všechna foto a reprofoto: autor
Fotografie z USA jsou scany 35mm diapozitivů z r. 1992 a daná kvalita je optimální.