Psal se prosinec 1991. Stále jsme ještě měli růžové brýle. Já jak v osobním, tak pracovním životě. Český vekslácký kapitalismus už vystrkoval růžky. A v rámci toho veškerého optimismu jsem byl pozván na měsíc celý do USA!
Nikdy bych nevěřil, že po prvé v životě po otevření hranic poletím zrovna tam!
A to jsem měl původně cestovat do Mexika!
Má dobrá známá pracovala v našich zahraničních diplomatických službách a nabídla mi, že když je to můj cestovatelský sen, že teď když odjíždí pracovně na delší dobu do Mexika, že ji tam mohu bez problémů navštívit. Těšil jsem se. Na tu zemi, na tu kulturu a především na aztécké památky.
Překulilo se léto, a když už jsme začali probírat detaily mé cesty, přišlo její převelení do USA.
Ironicky řečeno: zklamání neskutečné.
To víte, že ne!
Jen jsem se musel v mysli přeorientovat. A tak jsem začal plánovat, co všechno v USA. Tedy spíše ve Washingtonu, kde je náš zastupitelský úřad. A rozhodně jsem chtěl vidět New York.
Všechny tyto mé "plány" vzaly relativně za své v okamžiku, když známá prohlásila, že "New York ji nudí". A tak New York jsem si musel takřka vydupat.
Hlavní roli v tomto případě ovšem sehrálo to, že jsem prohlásil, že se zde chci setkat s americkým producentem Michaelem Hausmanem. To byl dvorní producent režiséra Miloše Formana.
Ale tak daleko ještě nejsme. Ani na dosah Capitolu, neřku-li Bílému domu.
1. Kde na to vzít valutu?
Pomohla náhoda. Stručně řečeno, zprostředkoval jsem jednomu západnímu filmovému štábu techniku. I já jsem si tu techniku samozřejmě půjčil, ale platil jsem ji pak v českých korunách a mně zůstaly západoněmecké marky.
Byť to nebylo zcela bez problémů, protože přepůjčovatel mi podnikavě předvedl český lumpenkapitalismus v praxi: o proti po telefonu sjednané částce si při předávání techniky řekl o 2,000 Kčs víc a ještě se mi vysmál. Když jsem to později "vrazil" kamarádovi, který to zprostředkoval u svého dvorního známého, kamarád raději dělal, že o ničem neví.
Nu, zkousnul jsem už horší věci. A za závratný roční úrok 0,5% či kolik to bylo, jsem si založil pro změnu dolarové konto, kam jsem zprostředkované marky prozíravě uložil. I tak, díky onomu českému "podnikateli" jsem na tom málem prodělal.
Dolary na měsíční pobyt v USA jsem tedy měl zajištěny.
2. Víza a letenky
O vízum, včetně Pozvání, se postarala moje známá, protože jsem to měl částečně jako "služební" cestu. Prostřednictvím časopisu Vlasta a oné známé, jsem měl domluveno, že udělám interview s tehdejší velvyslankyní Ritou Klímovou.
O něco horší to bylo s letenkami.
Známá trvala na tom, že musím letět do Washingtonu. Nemohl jsem proto využít let Praha - New York. Když jsem s ní pak do New Yorku cestoval místní dopravou, musel jsem jí, chtě-nechtě, dát za pravdu. Cesta je to prostě dlouhá.
Jenže JAK z Prahy do Washingtonu? Psal se rok 1992.
Náhodou jsem v centru Prahy objevil kancelář, která tyto věci uměla zprostředkovat. Uvědomte si, že INTERNET NEBYL, nebyl ani GOOGLE, weby prodejců letenek apod.
V té době jste si mohli jenom stoupnout na Václavák a a volat o pomoc!
A tak jsem za strženou cenu koupil letenku Frankfurt n. M. - Washington a zpět. Přes Londýn. A letenka to byla fixní: nedala se vrátit, nedala se vyměnit - mohla se pouze proletět, jinak propadly peníze.
Termín 7.12. 1991 - 9.1. 1992.
Zbývala tedy maličkost: dostat se z Prahy do Frankfurtu!
Měl jsem jen málo možností. Nějak jsem zjistil, že se do Frankfurtu nad Mohanem mohu dostat přímým vlakem z Prahy. Bohužel, mezi příjezdem vlaku a odletem byla pouze hodina. To jsem ještě netušil, že vlak staví přímo pod letištěm. - Když jsem to zjistil, i tak se mi to nechtělo riskovat. A tehdy jet den předem - to mi nějak nenapadlo. Vezměte si, že to byla skutečně moje opravdová první cesta do západní ciziny. Má angličtina byla tehdy přijatelná, jen pokud jsem mluvil já, porozumět odpovědi už bylo trochu utrpení. Takže řešit nějaké ubytování bylo nad moje síly. Bylo mi sice 35 let, ale vykulený jsem byl jak zajíc. (Zkušenosti z vysokoškolských studií v zahraničí, tedy v Sovětském svazu, mi byly pochopitelně k ničemu.)
Nakonec přišel "spásný nápad."
Pár let před tím u mne zazvonil mladý muž s tím, jestli nemám šroubovák, že si zabouchl dveře. Měl jsem a vzniklo z toho letité kamarádství. Michal byl člověk do nepohody a někdy mu rád věnuji celý blog. A svým způsobem mu věnuji i příslušné části tohoto vyprávění. Bohužel, už si je nepřečte. Opustil nás zrovna na Štědrý den, 24. 12. 2023 - ve věku 58 let.
Nuže, Michal, když se dozvěděl o mém problému s cestou, prohlásil: "Vezmu bratránky a strejdovo auto a do Frankfurtu tě hravě dovezeme."
To byl začátek listopadu a já se s klidným svědomím začal připravovat na cestu.
- Vyzvedl jsem si dolary, směnil i pár britských liber.
- Začal jsem nakupovat dárky - budu tam přeci přes vánoce!
- Koupil jsem si velkou cestovní tašku na kolečkách.
- Nakoupil jsem filmy do fotoaparátu - diapozitivy: celkem 10 ks (digitál byl ještě v nedohlednu).
- ...a co já vím, co ještě.
Hlavně jsem si neopomněl zabalit svůj nejlepší oblek, abych mohl případně reprezentovat a při rozhovoru s paní velvyslankyní abych si rovněž neuřízl ostudu.
Týden před odjezdem jsem byl 100% připraven, když u mne zazvonil Michal:
"Martine, malér. Strejda mi odmítá auto půjčit. Nemám čím tě tam odvézt!"
Nevěřícně jsem v tu chvíli zíral na zakoupené letenky. Cesta do USA se zdála být ohrožena!
Všechna foto: autor
Fotografie z USA jsou scany 35mm diapozitivů z r. 1992 a daná kvalita je optimální.
