Původně byli kocouři dva. A milovníci koček vědí, že jde o jednoho černého a jednoho bílo mourovatého. Leč, člověk míní... a kocouři rozhodují. Co se stalo?
"Když se to narodilo, bylo to takové bílé nic. Do dlaně se to vešlo," psal Karel Čapek ve své Dášeňce. Přesně tahle slova mi vytanula na mysli, když jsem před třemi lety poprvé spatřil naše budoucí dva kocourky. Jeden měl dva měsíce, druhý - černý - sotva šest týdnů. Vykuleni byli oba dva, kam že se to dostali.
Kdo by odolal jejich roztomilosti? Kocourci úspěšně rostli, rozmazlováni ze všech stran.
A jak to tak bývá, individualizovala se jejich povaha.
Tomáš začal být rozvážný a upřímně řečeno, mohutný kocour.
Milovník jídla... nejen dobrého, ale jakéhokoli.
Kryštof se projevil brzy jako čertík. Hravý, skákavý, občas i silně mazlivý. Přes všechno vykrmování zůstal střízlíkem dodnes.
Jejich společné soužití zdánlivě nic nenarušovalo.
Jenže jedné říjnové noci nás vzbudil šílený řev. Nikdo, kdo to před tím nezažil, netuší, jak šíleně hlasité a ječivé umějí být kočky! Okamžitě jsme byli na nohou. V kuchyni proti stobě stále dva naježení kocouři, syčeli na sebe... Při bližším ohledání měl Tomáš u krku na chlupech červený šrám.
K čemu došlo?
Dodnes netušíme. Snad se na židli spící Kryštof lekl procházejícího kolem Tomáše a zaútočil na něj; snad se na něj vyřítil, že si bude hrát a Tomáš se lekl a došlo k intenzivní potyčce... Nebo zafungovaly hormony a Kryštof dospěl a začal najednou bránit teritorium...
...pravda je jen v kočičích hvězdách.
Jenže od té doby jakýkoli společný kontakt znamená vzájemné syčení, hrozbu útoků... a to zejména ze strany Tomáše.
Napadlo je nás rozdělit.
Tomáše jsme "zapůjčili" ke známému, kamárádu Leošovi, bydlícímu nedaleko nás.
Po měsíci přítel prohlásil: "Tak už se snad uklidnili, dáme je zase k sobě, ne?"
Nevěřil jsem tomu: "To neskončí dobře." Nevěřili mi, ale měl jsem, bohužel pravdu.
Od prvního okamžiku po otevření přepravky došlo na vzájemné syčení. A velkému obcházení se. Po pár hodinách, kdy by si Kryštof přeci jen chtěl asi zase hrát, se Tomáš při sebemenším kontaktu pod 30cm naježil a nakonec došlo i na packy.
"Tak tohle nepůjde, jak jsem říkal," uzavřel jsem to.
A tak Tomáš putoval zpět k Leošovi, se kterým jsme uzavřeli více méně tichou dohodu o převzetí do péče "na byt a stravu".
Od té doby se Tomáš vesele činí v novém působišti.
Takže dneska jsem majitelem pouze Kryštofa a pokud se týká Tomáše... tak jen 1/4, přítel také 1/4. A celou polovinu vlastní kamarád Leoš. Teoreticky. Cele je Tomáš milovaný novým páníčkem, vítá nás kdykoli přijdeme na návštěvu...no a vesele zlobí. Někdy i nevesele, podle toho jak se to vezme.
Zrovna dnes mi přišla zpráva na WhatsUp: "Turecká káva a la Tomáš."
Jenže... Podobné foto, jako je toto, je už nevratnou minulostí.
Inu, jejich vztah není naštěstí to nejdůležitější. Podstatné ale je, že se oběma kocourům daří odděleně dobře a to je to hlavní. Co by pro ty naše miláčky člověk neudělal, že?
-----------------------------
Foto:
2x Leoš Borský
12x Martin Faltýn
