Ještě jste nikdy nepocítili na vlastní kůži jak žijí jiní? Určitě ano,ale možná jste si to v tu chvíli neuvědomili. Občas totiž člověk potřebuje takovou osobní drobnou ránu mezi oči, aby se osobně zastavil a zamyslel. Osobní a osobně.
Vladimír ZelenkaScreen foto z filmu Zítra to roztoeíme, drahoušku
(Předcházející část.)
A tady jsem dostal od života další pecku mezi oči:
Už mezi dveřma mě pozdravil Mirkův veselý vždycky mírně nakřapaný hlas: „Nazdar, ty blázne, jak se máš co děláš, pojď dál..!“ A starosti i obavy byly ty tam.
Byl to starý Mirek. Kouřil, občas pil, smál se, vzpomínal na filmování a hlavně na holky („To že ti uříznou nohu, ještě neznamená že ti s ní uřízli chuť na sex,“ byla jeho slova.)... nadával na to, že mu dali delší protézu a musí čekat na nějaké to vylepšení, že i ten důchod by mohl být lepší... Zkrátka žil naplno, nelitoval se a nehroutil se z toho. Byla s ním sranda ještě hezkou řádku let.
Připomněl mi tou svou životností i scény, které jsem viděl ve vynikajícím, ba přímo zázračném, rehabilitačním středisku v Kladrubech. Natáčeli jsme tu scény, kdy právě hrdina filmu procházel rehabilitací, protože přišel o ruku. Mnohem zajímavější než to filmování byl ten svět kolem. Kdy si člověk začínal uvědomovat, že ne všichni jsou zdraví a mají dvě nohy, dvě ruce, atd. atd. A viděl jsem před očima pár pacientů, duševně vyšeptalých i relativně mladých lidí.
A tehdy jsem si uvědomil, snad prvně, jak je důležité jednak nevzdávat boj, jednak pomáhat druhým v chuti do života, i když je samotné ten život momentálně přestal bavit.
I když už jsem to napsal jindy a jinde, přeci jen si to neodpustím. Lidé těchto profesí jsou lidé „za kamerou“ a moc je na plátně neuvidíte. I když jim by třeba příslušela nemenší sláva než filmovým hvězdám. Ale přeci jen se občas stane, že i tito lidé se mihnou před kamerou, takže : až se budete znovu dívat na film Zítra to roztočíme, drahoušku – tak hned na začátku je scéna, kdy pan Miloš Kopecký hraje komparsistu na filmování. Poslední záběr denního natáčení. Všichni balí. A náhle vstoupí muž v černých brýlích, který autoritativně pronese: „Kompars je hotov!“
Tak to je pomocný režisér Mirek Zelenka, hrající pomocného režiséra Mirka Zelenku - „as himself“ jak by napsali v dnešních závěrečných titulcích filmu.
Já bych tím chtěl uzavřít vzpomínku na skvělého profesionála, který to nevzdal ani když už to skoro nešlo.
Posledním dotykem s jinými světy je můj velmi dobrý kamarád Nie a jeho slepota. Přijel ke mně na dlouhodobou návštěvu z ciziny a jeho první neformální slova byla: „A nevadí, že nevidím dobře? Víš, já budu možná potřebovat některé úpravy v Tvém bytě, abych se tam mohl bezpečně pohybovat.“
Opět jsem zůstal stát jako solný sloup. A před očima se mi téměř zatmělo. Bohužel ne prvně a ne naposled. To když jsem začal zjišťovat, jaké je to být cizincem ve své vlastní zemi, natož poloslepým. To byla (a je) slepota nejen fyzická, ale i lidská a sociální.
Na tom všem jsem si uvědomil hlavně jednu věc: nebuďme zahleděni jen sami do sebe. Zkusme vnímat okolní svět, i ty druhé. A uvidíme tolik věci, které je potřeba pochopit, porozumět jim a poznat je. Jako třeba...
Když já nejsem ty a ty nejsi já
