Říká se, že někdo vstával po pr..., levou nohou (tou se též vykračuje)... nebo vám prostě nastal Den blbec. Zbývá vám jediné: zatnout zuby a pustit se proti proudu "událostí posr... na vrch".
Pravdou je, že jsem dnes vstával po pravém boku a ne, jako vždy, po levém a hlavou i blesklo: "To asi bude dneska něco výjimečného." Jelikož ale proti pověrám bojuji především tím, že jim nevěřím, nevěnoval jsem tomu pozornost.
Jo, ale prd! A velký kulový!
Skutečně se to najednou začalo sypat poněkud "posraným na vrch", jak se říká lidově.
A znáte to, za něco si může člověk sám, zbytek okolností se k tomu už jen přidá, nalepí se jak mouchy na mucholapku.
Mohl bych si na vás vymyslet, že jsem při oblečení zjistil, že se mi uvolňuje knoflíček u košile. A že jsem se musel tím pádem honem převlékat. Pravdou je, že ta košile leží stranou už týden a čeká na to, až ze šuplíku vylovím jehlu a nit.
Ne, tohle bylo docela prozaické: zasekl jsem se prostě ráno trochu u počítače. Ne že by mi ten čas chyběl normálně - tedy, za normálních okolností - ale v tu chvíli, jak praví můj oblíbený humorista P. G. Woodehouse: "Osud, nikým nepozorován, strkal za zády do boxerských rukavic olovo".
Ujede-li vám tramvaj, je to pech. Mně tramvaj neujela. Prostě, nepřijela. Když jsem šel na zastávku, minul mne jiný spoj, který na té trase jezdí. Tak si říkám: "Je to dobré, za chvíli jede moje tramvaj, to v pohodě stihnu." Chválil jsem dne před večerem. Čekám... a najednou koukám, že opět ten jeden jiný spoj. Běžím k jizdnímu řádu tramvají - ano, tramvaj vynechala. Nevadí, i tou další to ještě s mírným zpožděním stíhám. Konečně jede!
Drkocáme se vesele, tak jako vždy, čtu si novou knihu - viz níže - tak jako vždy... až dojedeme k inkriminovanému místu s názvem Palmovka.
Palmovka je známá křižovatka na Praze 8; s řadou slavných lokalit. Zde byl Automat Svět Bohumila Hrabala i jeho domky. Zde byla slavná kavárna, která jako první v Praze měla ve své výzdobě živé palmy. - Samotný název však pochází po majitelích z 18. stolejí, příjmením Palmovi. Je zde také dominantní koule dnes již nefunkčního zásobníku - plynojemu, který opěvoval kabaret Červená sedma. Z novodobé kulturní historie zde sídlí významné Divadlo na Plamovce (též kdysi jako Divadlo S. K. Neumanna), které bylo zejména v 60. letech hybnou silou moderního českého divadla. A v lokalitě se nachází také nyní, mimo jiné, TV Prima.
To vše jsem popsal proto, abyste věděli, že to je známé pražské místo. Důvod? Dozvíte se hned.
Na Palmovce musíme vystoupit z tramvaje - tedy ti, co chtějí jet směrem na Želivského. O kousek níž, na Ohradě, se totiž vyboural kamión - poškodil troleje tramvají. To už mne začíná tlačit čas, zejména, když vtipný autobusák náhradní dopravy ujede spoustě z nás před nosem. Raději volám kolegovi do práce, že se zpozdím. Takovéhle zpoždění je vždycky "radost". Naše noční nejsou žádný med - ostatně živé vysílání je vždycky trochu stresující, o ranním dvouhodinovém bloku, který vysílá a kterým prakticky končí právě noční směna, nemluvě.
Nedá se nic dělat. Musím dojet taxíkem, tohle je na buhví jak dlouho celé. Volám taxislužbu a popisuji přesně místo, kde budu stát. Na Sokolovské u České pojišťovny. To je totiž přesně to místo, kde kdysi bývala ona slavná kavárna s palmami. "Za deset minut", oznamuje mi operátorka. Znám oněch "deset minut" - budu rád, když to bude za čtvrt hodiny a nemýlím se. Jenže...
Jenže jak stojím na křižovatce, vídím, že ono operátokou popsané auto, místo, aby jelo rovně ke mně, zabočuje do ulice cca 30m přede mnou. Volám operátorce a popisuji situaci. Následuje dost divoká domluva, poměrné zmatení mezi ní, mnou a řidičem... když se jakž takž domluvíme, operátorka se mi za něj omlouvá, že je to zmatkář.
"Fajn," říkám si. "Teď dá zpatečku a vycouvá a jede ke mně." Nikolivěk. Celé se to protáhne o dalších 5 minut, protože ten trotl namísto, aby couvnul 10 metrů, objíždí celý blok až na hlavní křižovatku, s dvojími světly a hustým provozem. To už volám kolegovi, ať vydrží, že situace se komplikuje a že si beru taxi, abych vůbec dojel.
Myslíte, že tím to skončilo? Kdepak! Říkám řidiči adresu a jeho reakce je: "A jak se tam jezdí?" Od pohledu je ten pán moula, ale touto otázkou to ještě potvrzuje. Zejména tím, že má v hlavě zmatek, kudy vlastně najet na tu správnou ulici atd. Takže se ujímám role "navigace" sám. Dopravní situace je samozřejmě zacpaná - dokonce projíždíme kolem místa havárie. Tady se usilovně pracuje na opravě. Kamion už tady není, nebo je někde stranou. Ale musel s tím praštit pořádně, když smetl troleje. Z kovového ohrazení špičky nájezdu na silnici zůstala jen hromádka trosek - trochu je to vidět vlevo na výřezu z foto, ten bílý šrot.
Po dalších x minutách navádění taxikáře konečně dojedeme, tam kam potřebuji. Odmítám účetní lístek, stejně mi to nikdo neproplatí. Jen si v duchu říkám, že kdyby byl býval jel taxíkem rovnou z domova a ne prakticky z půli cesty, měl bych to jen o 30 korun dražší! A o 40 minut kratší.
No, v práci jsem tři minuty přesně poté, co bych měl sedět a vysílat. Naštěstí, kolega je trpělivý a tak vše dobře dopadlo.
Čím to tedy celé bylo způsobeno?
Nevím
Možná shoda náhod.
Možná jsem skutečně ráno vstal špatně z postele.
Možná je to tím, že jsem se pustil do čtení knihy "Nebojácný soucit" - a ze zkušenosti už vím, že jakmile se pustím do podobné literatury, v tu chvíli mi začne Osud stavět do cesty zkoušky, kterými si musím projít. Ostatně, v notaci o knize samotné se praví, že "v kostce vysvětluje... od meditace tonglen (imaginativní výměně štěstí za utrpení) až k praktickým radám, jak lze nevyhnutelné životní těžkosti využít pro další postup na stezce."
A tak to také beru: to dnešní ráno byla možná jedna z nich.
