Začalo to úplně obyčejně. Vraceli jsme se s mými známými a jejich skoro již dospělým synem z města. Po příjemně prožité a zažité večeři. A kolem nás alej akátů. Právě trochu sprchlo.
Nasáli jsme vůni akátů a bylo nám všem dobře.
"Akáty voní po dešti asi nejlíp," pronesl onen syn a natáhl do nosu tu omamující vůni.
A pak, než jsem stačil vzpamatovat, utrhl si jeden trs, promnul jej v rukou a začal si k němu vonět.
"No dobře," řekl jsem si v duchu. "Pro jednou příroda nezchudne, nebudu kazit atmosféru krásného večera. Ale kdyby to takhle udělal každý..,"raději jsem nechtěl ani domyslet. "Aspoň jedna věc je na tom kladná, že mladý pán má aspoň trochu hezký vztah k přírodě - i když mu asi rodiče do paměti nevštěpovali, že příroda je nejkrásnější v přírodě a ne když si ji orveme kus domů."
Bác! Po dalších pár krocích trs akátu se snesl k zemi, když se "milovník přírody" nabažil té nádherné vůně.
Rodiče kráčeli pár kroků ve předu a celou věc snad ani nezaregistrovali.
"To je ten různý přístup k hodnotám," povzdychl jsem si v duchu a nechtěl hlasitým komentováním celé situace kazit ten nádherný večer. "Mládí je spíše impulsivní, emocionální a moc při tom nad důsledky nepřemýšlí. Zatímco s přibývajícím věkem už člověk ten kus akátu raději neutrhne, jen aby ještě chvíli zůstala ta krása přírody zachována jako celek."
