Jak jsme grilovali a "rozumovali"

Když se Češi sejdou - jsou nejchytřejší na světě. Nejlíp v hospodě, ve vinárně... nebo na grilovačce. Ne jinak tomu bylo  u nás. Člověk si to musí zkrátka užívat a nepoddávat se blbé náladě.

Tu fotku samozřejmě berte jako vtip. To bychom toho mnoho neugrilovali. Mám tedy na mysli toto foto:

To jsme roztápěli už nevím co... Ale atmosféru to má pěknou, tak jsem si řekl, že se o ni s vámi podělím.

Základem naší grilovací party je pět lidí. Jsme v podstatě stejná generace. Zájmy, profese i životní zkušenosti máme naprosto rozdílné. A o to je to bohatší - objevovat svět toho druhého. Základem všeho našeho povídání jsou různé historky, zázižtky. Leccos jsme prožili, leccos jsme zcestovali... Ačkoli jsme všichni docela upovídaní, nějak se vzájemně tolerujeme a dáváme prostor tomu druhému. Ale tak nějak to vyplývá přirozeně samo.

Dnes ale žádné historky nečekejte.

Naše povídání se totiž v jednom okamžiku stočilo na jídlo. Zákonitě. Už i vzhledem k tomu, co jsme zrovna grilovali.

Jídlo ale vždy vybíráme tak, aby bylo rozmanité. Nejde tedy o množství, kdo víc sní. Uzenina, sýr, různá masa... Tak na příklad špekáčky, které jsme snědli dřív než mne napadlo je vyfotit, je vždy problem sehnat. Paní domu ví bezpečně, kde najde ty dobré. Mně se pro změnu podařilo sehnat a vybrat velmi kvalitné hovězí zebra, které jsme před tím na víc jak den naložili do oleje, bylinek a koření.

Co na tom, že jsme se zapovídali a tak nějak zapomněli hlídat teplotu a "trochu" se nám připekly víc než je zdrávo... a pak jsme je horko těžko dotahovali, aby maso nebylo tolik tuhé...

I tohle k domácímu, přátelskému grilování patří.

Už ale ani nevím, kdo a jak jsme přišli na téma původ jídla. Možná to bylo přes ta žebra nebo sýr, případně bílé klobásy, které následovaly...

"No, je to zajímavý, jak se co k nám dováží nebo se vozí sem a tam," začal někdo.

A ekonom se přidal: "Pak ať se nikdo nediví, že je to o to dražší..."

Nato ekolog: "...a ještě ke všemu je o to víc na cestách kamionů a přepravních aut."

"Přesně," pronesl jeden zcestovalý. A přešell k meritu věci:

"Když jsem byl na dovolené v Tyrolsku, tak tam bylo všechno místní."

Moudře jsme pokývali hlavou, ale to nebylo vše.

"Ne místní, jako z Rakouska. Ne, bylo to jen z Tyrolska - z místního kraje," vzbudil dotyčný náš zájem. "Prostě, tam mají svou mlékárnu, svoji živočišnou výrobu, chleba, máslo, vejce... Pěstují ovoce i zeleninu, co tam může růst... To všechno si vyrábějí ve svém kraji. Jsou soběstační."

A dokončil monolog: "Dováží se opravdu minimálně. A říkají, proč bysme si ničili přirodu nějakou dopravou..." Nakoec přišel pro nás s objevnou informaci: "Proto je tam nedostatek sezonních pracovníků, pracují tam třeba Češi a Slováci v turistickém pohostinství. Místní pracují na farmě a v zemědělství. Mimochodem," uzavřel dotyčný, "mají nás tam docela rádi, protože jsme pracovití."

V duši mne to potěšilo. Ta pracovitost. Ne tak už když jsem začal domýšlet důsledky naší "transportní" ekonomiky.

Vlastně je to docela logické. Ekonomické, ekologické... tak jak to dělají v Tyrolích.

A napadlo mne, kdy k podobné moudrosti dojdeme i u nás. A nebudeme se pod pláštíkem globalizace zabývat imigrací, integrací, inkluzí a jinými pitomostmi.

A položil jsem si otázku: kolik generací to ještě bude trvat, než dospějeme k podobné moudrosti?