Jak? Dalo by se říci stručně a jednoduše - vystudoval jsem příslušnou vysokou školu. Dokládá to mimo jiné i její absolventský odznak. Jsem ale momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení. Tak to bylo tak...
Vse co mi zbylo z kariery v televizi Kable Plus.
K filmu se dostává člověk různě. Stejně tak se různě stává filmovým režisérem. Já jsem na to vystudoval příslušnou vysokou školu VGIK. Tudíž jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Mám na to vysokoškolský diplom. K tomu mám také právo nosit absolventský odznak, který vidíte v perexu. Vysoká či byť jen střední filmová škola už dnes není povinná. Jestliže máte talent, drzost a hlavně známé (jsme v Čechách, že?) a jste schopni "pobrat" trochu řemesla (a někdy ani to ne). Odborné vzdělání nepotřebujete dnes na řadu druhdy výhradně odborných profesí...
Je to ale velmi často znát. Ten profesionální základ vám "pouze" škola života nedá, jé lépe najít cestu k profesi specializovaným studiem.
Jedna věc je pochopitelně stát se režisérem, druhá věc je - tuto profesi vykonávat. Vladimír Menšík říkal: "My nejsme abstinenti. My jsme momentálně nepijící notoričtí alkoholici."
U režisérů je to obdobné. Někdy a u některých i s tím alkoholismem a vždy s tím režírováním. Můžete dělat tisíce různých věcí a profesí - jakmile jednou přičichnete k filmové režii samostatně - nikdy se té touhy nezbavíte. Následuje ovšem potom řada faktorů od A až po Z, které určují zda budete mít další šanci filmy režírovat či nikoli. A pak je na vás, nakolik si to berete či ne. Já jsem se tím filmovým režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení. Cesta k němu nebyla ani tak krátká jako spíše náhlá. Ale i tak jsem té cesty musel ujít hezký kousek. Tady je další její část.
PRO TY, KDO NEZNAJÍ MÉ PŘEDCHÁZEJÍCÍ ČÁSTI nabízím jejich stručný přehled a odkazy.
MÝM STÁLÝM PŘIZNIVCŮM doporučuji pokračovat pod dvojitou čarou - byť se jim zároveň omlouvám, že museli na další pokračování tak dlouho čekat.
V první části Jak jsem se stal režisérem jsem psal jak jsem jsem v r. 1986 natáčel svůj režijní debut - povídku Úraz z hornického povídkového triptychu Figurky ze šmantů. Tím jsem splnil dobovou společenskou povinnost a poslušnost, vlk se nažral a teď šlo jen o to, aby i koza zůstala celá.
V části druhé jsem psal, jak jsem připravoval scénář ke svému prvnímu celovečernímu filmu. Ověřil jsem si tu trpké pravidlo, že dokud film není natočen - není. A nestačí na to jenom ten scénář napsat. Nebyl jsem tak naivní, abych to nevěděl, ale... Bohužel, Osud mi ukázal, že může být ještě hůře. Viz čtvrtá část.
Třetí část popisovala moje snahy natočit v socialistickém státě to, co jsem chtěl já a ne "oni, soudruzi", až tyto snahy zastavila Sametová revoluce a zrušení Státního filmu Filmového studia Barrandov. Tím, že jsem se ale rozhodl nebýt od této chvíle na filmování závislý, se mi otevřely šance pro další aktivity. Nicméně filmové návraty k režii se konaly.
Část čtvrtá vypráví jak jednoho dne zazvonil u mne doma telefon a ve se sluchátku ozvalo: "Tady Helena Růžičková. Chtěla bych, abyste režíroval můj příští film!" Jak k němu ale nedošlo a že skutečně bylo hůř, vzpomínám právě tam.
Pátá část pak pojednávala o mém největším režijním úspěchu TŘI ALBERTI A SLEČNA MATYLDA - televizní inscenaci podle divadelní hry Miroslava Horníčka, která od svého vzniku v r. 1994 dosáhla 20 opakování.
Šestá část se věnuje už mé režijní práci mimo film. A jelikož platí, že odříkaného chleba největší krajíc, je řeč především o reklamě a její zvláštní odnoži: "special events".
Ano, "odříkaného chleba bývá největší krajíc". Celá barandovská léta jsem se programově vyhýbal práci v televizi, až jsem v ní na nějaký čas zakotvil a jednu chvíli to vypadalo skoro, že i na vždy.
Svůj pravý televizní křest jsem si odbyl nikoli v České televizi v r. 1994, ale zhruba 3 roky před tím. Začal jsem spolupracovat na prvním československém kabelovém televizním vysílání a sice v Příbrami.
Počátek 90. let byla tzv. doba průkopnická, pionýrská (nezaměňovat s nositeli šervených šátků). Lidé se učili novým profesím, transformovali se a přelévali z odoru do oboru, dle svých sil a možností.
K oné kabelové televizi jsem přišel jako slepý k houslím, jak se říká. Přes sestru spolužáka z gymnázia jsem natočil video portrét příbramského výtvarníka Lubomíra Peška. Ten měl již zajištěného kameramana, který právě patřil k zakladatelům tamější kabelové televize. Slovo dalo slovo a protože byli teprve v samotném začátku zřizování televize, začal jsem s nimi působit na programu i vysílání.
Nemyslete si, že to bylo na úrovni dnešních digitálních televizí. Byly to začátky. Formálně pod hlavičkou tehdy ještě existujícího Svazarmu jsme začali ve studiu vybudovaném ve sklepních prostorách nových panelákových domů vysílat pro tři-čtyři bloky obyvatelů jediného sídliště - a sice 2x týdně. Programově šlo samozřejmě hlavně o místní zprávy, ať již obrazem ze super VHS, nebo čtené hlasatelkou živě ze studia. Byli to tuším dva-tři dobrovolníci, kteří takto pracovali, plus já. Spojovalo nás neuvěřitelné fandovství a hlavně chuť něco takového dělat.
I když to bylo děláno relativně na koleně, právě onen zájem a nadšení z nás postupně rychle vychovávalo profesionály. Navíc, já jsem nikdy nebyl příliš nakloněn nějakým kompromisům na úkor kvality. Věděl jsem také bezpečně, že musíme být přísně regionální, doslova lokální. Tím budeme mít sledovanost místních obyvatel zajištěnu (lidi téměř vždy zajímá co se děje v jejich nejbližším okolí) a tím také snáze získáme místní reklamu. Rovněž jsme se všichni snažili hledat nové pořady "za levno", které bychom mohli vysílat. Jako byl třeba skvělý nápad naší hlasatelky: čtené pohádky pro děti, s kresbami dětí z místní Lidové školy umění. Zkrátka, dařilo se. Po čase k nám přibyl ještě druhý kameraman, který se i po mnoha letech ke mně hlásil a děkoval mi za to, co jsem jej kdysi naučil...
Učili jsme se ale všichni a mnohdy i na vlastních chybách. A to nejen profesně, ale i "manažersky". Dva příklady za všechno.
- Původní organizátor a tvůrce měl rád filmy. A tehdejší nabídka Československé televize počátkem 90. let neoplývala příliš diváckými tituly. Vrhla se spíše na avantgardně disidentskou tvorbu a splácela tak dluh všem těm zakázaným a persekuovaným autorům - Václavem Havlem počínaje. Filmy, které by však divákovi pomohly se odreagovat, přiliš nepromítala.
V té době se u nás začaly objevovat nejrůznější pirátské kopie tzv. rychlodabingů akčních, dobrodružných filmů, thrillerů i rodinných a komedií. A tyto filmy onen zakladatel televize promítal, snad každý večer 2-3 filmy, právě do oné místní televizní kabelové sítě.
Bylo mi jasné, že to není v pořádku a že to takhle nepůjde. Obrátil jsem se dokonce i s písemným dotazem za tehdejší autorsko-právní organizaci, co a jak. A dostalo se mi šalamolunské odpovědi, že dokud není žalobce, není soudce. A tak jsem poměrně brzy donutil zakladatele, aby s touto pirátskou praxí skoncoval. DNES už by něco takového pochopitelně bylo zhola nemožné...
- On sám byl ve svém nadšení ale tak trochu jako neřízená střela. Při veškerém talentu a pracovitosti, neuměl ( a kdo uměl v té době) rozeznat, co je to veřejné vysílání a co hraní si na televizi. A co může a co nesmí.
A tak jednoho dne "využil" televizního vysílání, rozdal lístečky po bytovkách na sídlišti o mimořádném vysílání. Navečer pak přišel večer do studia, zapnul techniku a vyřídil si polo-soukromé účty s jednou veřejnou osobou. Ta si to pochopitelně nenechala líbit a byl z toho malér. MUSELO následovat omluvné vysílání. - Kdo z vás neseděl ve studiu živě před kamerou, netuší jaká může člověka jímat hrůza před tím, než to začne. O to hůř, že jsem věděl, že omlouvám průšvih a když se to nepodaří, dotyčný se zasadí, aby tato televize skončila. Páky na to měl. Z druhé strany zněl úkol, že si nesmíme příliš zadat... Řeknu vám, že jsem zažil v životě ledasco - koneckonců jsem dělal na 30 celovečerních hraných filmech, hrál jsem v řadě reklam, filmů a dokonce scének, skečů, hrál jsem živě několikrát i poloprofesionálně divadlo - ale takovýhle stres a nervy snad jednou za život.
No, zvládnul jsem to. Ale už nikdy víc!
Dnes už je to vše minulost. Pro zajímavost jsem hledal na internetu jak to s touto televizí vypadá dnes. Něco jsem skutečně našel a tak mám radost, že příbramská televize funguje dál - i když dnes zřejmě hlavně přes satelit a prostřednictvím internetové televize. Do jaké míry se považuje za nástupníka toho, co jsme dělali původně v Příbrami my, opravdu netuším. Za to, co jsem měl možnost shlédnout, se rozhodně nemusí stydět a držím všem palce, i když je pravděpodobně již osobně neznám, původní "moji" spolupracovníci většinou z této televize již odešli.
A můj vlastní odchod z tehdejší příbramské kabelové televize byl poněkud "neslavný". Zhruba po necelém roce úspěšného fungování se náhle objevil majitel svazarmovké "licence" a aniž by měl zájem se mnou jakkoli komunikovat, dosti nevybíravým způsobem mi dal "úředním" dopisem najevo, že v této televizi nemám dál co dělat, že mezi námi neexistuje žádná písemná smlouva a co jako vůbec chci, atd. atd. Vypadl jsem zkrátka odtamtud stylem "pro dobrotu, na žebrotu". Zas tolik mi to nevadilo, v řekl jsem si, že mne aspoň osud uchránil před nutností komunikace s člověkem, který nebyl zrovna charakterově na výši.
S podobným "seriozním" přístupem jsem se v onom pionýrském období setkal ještě jednou. U tehdy tzv. renomované audiovizuální firmičky jsem zprostředkovával zápůjčku profesionální videokamery. Vše bylo vytelefonováno se spolumajitelkou firmy jejíž kontakt jsem získal přes jednoho mého známého kameramana, byla dohodnuta cena za pronájem i místo předání. K mému překvapení však předávající, pro změnu spolumajitel firmy, začal pozadovat o 2 tisíce víc - s tím, že se mi vysmál, že písemně nic dohodnuto nebylo. Se skřípějícími zuby jsem mu zaplatil, s tím, že s podobnými "renomovanými podnikateli" už nehodlám mít v životě nic společného. Ani jsem to tomu mému kameramanovi neříkal, protože se jednalo o jeho údajně velmi dobré známé. Nechtěl jsem mu kazit radost, co že jsou ti jeho tzv. dobří známí zač.
Znáte ten pocit, který máte, že vás už nic nepřekvapí? Život nás většinou v tom pravém okamžiku řádně uchopí za límec a zatřepe s námi, abychom si zas tak moc o sobě nemysleli.
V polovině 90. let jsem myslel, že jsem šťastně zakotvil napevno v reklamě a bác! Jak už jsem psal minule, reklamní agentura se zrušila; jiné kontakty jsem v tomto světě neměl... a přede mnou vyvstal problém, co dál.
Naštěstí, můj kamarád Aleš v té době pracoval v pražské informační zpravodajské televizi. S Alešem nás pojilo dávné kamarádství ještě z dob působení u filmu. A Aleš pracoval jako redaktor zpravodajského vysílání Kabelu Plus, které se později začalo označovat jako Top Info.
Provozovatel kabelového vysílání měl tehdy ze zákona povinnost provozovat vlastní info kanál. Tehdejší společnost Kabel Plus to pojala velkoryse. Nejprve jako teletext, posléze i videotext, až se nakonec obchodní nitky propletly s Krátkým Filmem Praha, který v té době začínal hledat nové formy svého působení v audio vizuálním světě.
Studio a celý štáb se nacházeli na pozemku Filmového studia Barrandov. Já jsem více méně nenásilně vklouzl do nevelkého pracovního týmu v r. 1996, ještě před rozšířením, pod hlavičkou Kabel Plus. A měl jsem štěstí - byl to tým rovněž nadšenců. A co víc profesionálů, od kterých se bylo možno učit! Ta parta tam se poskládala z velké části z lidí, o které nějak Česká televize zeštíhlovala - tehdy velká část odešla do vznikající TV Nova a tady byla malá skupinka "zpravodajců". Pomáhali si, měli kolektivního ducha.
Zpočátku program, v době kdy jsem nastoupil, bylo 2x denně živé vysílání. Přesně už si to nepamatuji - snad půlhodina živých práv, hudby a rozhovorů, 2x za den krátké zprávy a podvečer půlhodina tzv. předvyrobeného talk-show či jiného publicistického magazínu. Zbytek vysílání byl tzv. videotext: textové zprávy doplňované obrázky. Asi hodinový blok, který "rotoval" celou tu dobu. Vše bylo zaměřeno na Prahu.
Byli tam odborníci na zprávy - protože šlo o to, suché zpravodajské agenturní informace přepsat do mluveného slova, případně doplnit a rozšířit o vysvětlující či zajímavé detaily. A přidat pochopitelně původní zprávy vlastní. Mělo to celé jednu výhodu - neexistovaly zde nějaké spodní politické tlaky. Kabel Plus musel vysílat ze zákona a prostě to pořídil tímto způsobem.
Redaktoři pak jezdili po městě a natáčeli příspěvky. O všem, co se v Praze šustlo. Měli k dispozici služební vůz, kameramana... natočený materiál se pak sestříhal do příspěvku a odvysílal ve zpravodajských novinách.
Čili, jak už tušíte, museli existovat nějací produkční (a byly to skvělé tři dámy, které uměly zprodukovat opravdu všechno - i kafe, což bývalo na odloučeném barrandovském kopci někdy to nejdůležitější), řidiči co dokázali dojet, i když to "nejelo"...
... televizní tým byli pochopitelně kameramani, střihači, zvukaři a pak také grafici, vysílači titulů a také "betmeni" (zatím hádejte, o jakou jde profesi, později vysvětlím)...
...samozřejmě k tomu všemu patřila "nadstavba" - tým sestavující program tedy šéfredaktor a odpovědní redaktoři, již zmínění zprávaři a moderátoři živého vysílání i magazínů...
...a nakonec i režisér živého vysílání, čemu se říká tzv. "režie dne".
A to byla právě práce, se kterou jsem tam začínal. Napřed brigádně, až nakonec mne vzali asi po 3 měsících do zaměstnaneckého poměru.
Režie dne je vlastně dozorčí režisér, u kterého se sejde program celého vysílání, soupiska. To je bod za bodem přesný plán jak by mělo vysílání vypadat. Vypadalo to zruba nějak takhle (jména jsou pochopitelně smyšlena):
| Hodina | Pořad | |
|---|
| 10.00-10.01 | | 00:00:20 |
|---|
| 10:01-10:02 | | 00:01:00 |
|---|
| 10:02-10:02 | | 00:00:10 |
|---|
| 10:02-10:04 | | 00:02:30 |
|---|
| 10:04-10:06 | | 00:02:20 |
|---|
| 10:06-10:06 | | 00:00:30 |
|---|
| 10:06-10:09 | | 00:03:55 |
|---|
| 10:09-10:11 | | 00:03:00 |
|---|
| atd. | | |
|---|
Tento plán dostali všichni zúčastnění: režisér, zvukař, střihač živého vysílání, grafik, titulkář a také tzv. "betmen" - což je slangový výraz od slova Betacam, neboť v tomto systému profesionálních video kazet (vzdáleně připomínajících VHS) se vysílalo a "betmen" byl technik, který zakládal kazety do videa, parkoval příspěvky přesně na desetinu vteřiny a naježisérův pokyn "Jeď" rozjížděl příslušný příspěvek.
Celkově živé vysílání bezpostředně zajišťovalo technicky 6 lidí, sedmá byla hlasatelka a osmým "vzadu" byl odpovědný redaktor, který jediný měl právo vyřazovat příspěvky či zprávy z vysílání, zpravidla když se někde něco zadrhlo a nestíhali jsme.
A že se děly při živém vysílání různé věci. Ale byly to spíše maličkosti. Budete se divit, ale nepamatuji se na nějaký větší "bourák". Ten tým lidí byl opravdu profesionálně sehraný. Asi neoblíbenějším fórem bylo, že zatímco my jsme vysílali, vzadu ve střižnách ještě sestřihávali poslední příspěvek, který pak 30 sec. do puštění do vysílání produkční házela od dveří betmenovi, který tak někdy měl ve stroji připravenou kazetu ke spuštění někdy i 2-3 vteřiny před.
Dokud jsem nezačal dělat tuto práci, nikdy bych v životě nevěřil jakou spoustu času může představovat 5 nebo 10 vteřin a co všechno dokáže člověk ze tu dobu stihnout!
Samozřejmě mi nešlo všechno hned a měl jsem i své speciality. Jednou z nich bylo, že se muselo počítat, kolik času nam zbývá do konce. A mně matematika opravdu nikdy moc nešla, šedesátková soustava už vůbec ne. "Demokraticky" jsem vedle mne sedícímu střihači říkával: "Kontrolujte mne. Jestli to bude špatně, je to vaše chyba," dodával jsem napůl v žertu, "vy víte, že mi to počítání nejde."
Jednoho dne nám oznámili, že naše televize přechází z Kabelu Plus pod Krátký Film Praha. Dostali jsme novou šéfredaktorku (která se na tuto pozici "vypracovala" z řadové redaktorky) a navalili na nás nové úkoly. Krátký Film Praha začal mohutně vyvíjet své strategické cíle na televizním poli a měl našlápnuto, stát se nejen kabelovým ale i analogově terestriálním vysíláním Pražského zpravodajství. Posléze jsme proto dostali i nový název "Top Info".
Nové úkoly spočívaly především v mohutném rozšíření programu. Začali jsme vysílat dvouhodinový Ranní magazín. Stoupl počet zpravodajských vstupů. Zvýšilo se množství předvyráběných magazínů. A ve finále přibyl i nový živý hudební pořad.
To celé byla tak trochu voda na můj mlýn.
Šlo totiž o to, že se nikdo podrobněji nezabýval stylistikou vysílání, znělkami apod. - čili tím, co dělá tvář té které konkrétní televize. Pokud se týkalo mých kolegů režisérů; byli to především režiséři dne a publicisté. Já jsem dokázal tady využít své cítění z hraného filmu a začal jsem se prakticky montovat do stylu... s tím, že jsem prostě navrhl některé principy a nechal si je schválit. Postupně jsem se tímto způsobem stal nekorunovaným šéfrežisérem Top Info.
Obrovskou výhodu bylo technické i tvůrčí zázemí. Měli jsme televizní ateliér-studio, s profesionálním osvětlením i zvukem včetně několika kamer, obrazového klíčování, střihových i zvukových triků. Měli jsme vlastní grafické pracoviště. Ale hlavně: měli jsme šikovné lidi.
Každý v tom okamžiku začal pracovat s ještě větším nasazením. Obrovský kus práce odváděl tým redaktorů, kteří museli a co víc, chtěli dělat jak talk-show, tak magazíny a předháněli se, kdo bude dělat jen standardní zprávy a kdo bude mít i "svůj" magazín. Krom kulturního, přibyl i technický a magazín pro ženy. A nemyslete si, že to byla nějaká jednoduchá záležitost. Už samotní pozvaní hosté toto vylučovali. Na tomto foto vlevo například vidíte talk-show s Jonáš klubem při divadle Semafor. A takových hostů na úrovni byla celá řada. Bulvár jsme nepěstovali.
Velkým kusem práce bylo Ranní vysílání. Původně tříhodinový program, na který nás sváželi už ve před pátou ráno. Tady jsme zařazovali i tvorbu Krátkého filmu Praha - animované filmy, dokumenty i publicistiku. Znovu se před diváky dostali třeba Pojarovi "Medvědi" co Potkali se u Kolína... byla toho spousta; já osobně jsem měl radost, že jsem mohl znovu po desítkách let vidět umělecko-dokumentární film "Slunce" Václava Hapla. A měli jsme štěstí na skvělé moderátory. Dokázali jak přečíst zprávy tak odmoderovat talk show s kýmkoli.
Ve finále jsme nebyli tak škrobeně nudní jako Dobré ráno s Českou televizí, ani tak dryjáčnicky buvlární jako TV Nova - ale pohybovali jsme se přesně někde uprostřed, byť v lokálním měřítku. A diváci nás sledovali, stoupaly nám ohlasy, dopisy, telefonáty, ale i třeba účastníci telefonních soutěží. To bylo tak.
Já osobně jsem si záhy po svém příchodu přibral ještě jednu práci. Pokud nebylo co vysílat, a nebo na konec pořadu "pro dobrou náladu" se pouštěly videoklipy. Ty jednou za uherský rok někde sehnal původní šéfredaktor, který měl na to ale málo času a tak se po mém příchodu dobře půl roku pouštěly stále ty samé starší klipy dokola dokolečka.
Ačkoliv jsem k tomu nikdy neměl vztah, začal jsem dělat ve volném čase něco jako managera hudby. Začal jsem navazovat kontakty s jednotlivými hudebními společnostmi, získávat od nich aktuální videoklipy - pro ně to byla reklama - a postupně docházelo i nejen na promo předměty.
Původně v odpoledním bloku, ale pak hlavně v ranním vysílání jsme měli i telefonní soutěže na záznamník. Tím jak jsme začali hrát opravdu současnou hudbu nám postupně stoupala sledovanost. A mohli jsme dělat častěji soutěže kde za správnou odpověď otázku jsme nabízeli CD, trička, kšiltovky apod. Díky tomu jsme najednou za týden měli tolik volání, co před tím za měsíc - což už bylo relativní měřítko naší sledovanosti. A občas jsme to ze zvědavosti riskli a udělali soutěžní otázku živě v přímím ranním vysílání. Budete se divit, vždycky někdo zavolal a soutěžil i v tom exponovaném ranním čase 6-8 hodin, kdy naplno vysílaly veřejnoprávní i soukromá televizní konkurence.
Nárůst hudby i promo předmětů od tehdejší tzv. velké hudební pětky (Bonton, Sony, EMI, Popron, BMG-Ariola) a příchod nových lidí v rácmi rozšiřujícího se vysílání pak vedl k tomu, že jsme začali dělat 1-2x do dýdne živý hudební pořad. Výborně to dělal nový redaktor, který si to rovněž přibral ke své běžné redaktorské práci "jako melouch". Uvedl se hned napoprvé, že přivedl naživo i svého hosta ze Skotska, prezntujícího "alkoholickou" společnost. A my jsme vysílali odborně uváděné klipy, nabízeli ceny, informovali o koncertech ... to už nám začaly hudební společnosti dodávat i své zpěváky jako hosty. Pamatuji si, že to byla např. skupina Chaozz, která tehdy byla na vrcholu. Ve finále si kazetu s naším hudebním pořadem vyžádala i evropská pobočka MTV.
Samozřejmě, že jsme věděli, že jsme lokálním zpravodajstvím. Nehráli jsme si na žádné primadony. Profesionalitu jsme brali jaksi jako samozřejmost a fandovství z nás dělalo opravdu partu, občas se konala i společensko přátelská posezení večer u táboráku... pozemek Krátkého Filmu Praha disponoval vhodným místem.
Jak jsme se rozrůstali, přicházeli noví spolupracovníci - mimo jiné režisér Marek Straka, dnes působnící v České televizi a začínal u nás i tehdejší student Soukromé herecké školy Aleš Cibulka. Ke štábům přibyl maskérka a kostymérka... Začínali jsme opravdu být televizí, o které se mluvilo a která i díky patronátu Krátkého filmu Praha začínala získávat významné postavení v mediálním životě hlavního města Prahy. Byli jsme zkráta z lokálního měříka "Top Info". Zdálo se, že nás na cestě vzhůru už nemůže nic zastavit.
Správně tušíte, že tomu tak nebylo, ba právě naopak. Hlavní překážkou začaly být finance.
S nárůstem objemu vysílání se zvýšil i počet pracovníků, zvýšily se i poplatky za autorská práva v souvislosti s nárůstem hudby i dokumentů a animovaných filmů... Najednou jsme z poměrně malého kolektivu se pomalu začali stávat malou "továrnou" na televizi.
To bylo sice pěkné, ale Krátký Film Praha podcenil finanční náročnost a zanedbal generování zisku. Ze svých finačních zdrojů to utáhnout nemohl. V té době již nevyráběl, neměl svá producentská centra. Excistující tři televize vyráběly dokuemnty v malých nízkonákladových externích společnostech typu Febio. Jediné co KF Praha, jak se jednu dobu nazýval, zbývala drahá animovaná tvorba; začínaly zde i pokusy o dabing filmů - sám jsem jeden takový pro ně režíroval.
Naše Top Info tedy mělo výdaje, ale žádný zisk. A Krátkému Filmu Praha došly peníze. V návaznosti na něj - i nám. Začínala druhá polovina 90. let - do první ekonomické krize a balíčkových opatření zbývalo ještě pár roků. My jsme si v Top Info ale už tehdy zkusili, jaké to je být i dva měsíce bez výplaty nebo žít jen ze záloh. Občas si vzpomenu, jak jsem se snažil jednou pracovnici Telekomu vysvětlit, že mi zaměstnavatel nevyplatil peníze potřebuji pozdržet platbu za telefon, a ona mi na to opáčila: "My ale máme smlouvu s vámi, ne s vaším zaměstnavatelem!" Dostávali jsme od života tvrdé kapky.
Byla to těžká krize a i my jsme začali s opatřeními. Zredukovalo se živé vysílání. Omezily se magazíny i počty příspěvků k natáčení... ale pořád jsme utráceli. A nevydělávali.
Mám v živé pameti schůzky celého štábu Top Info přímo s ředitelem Krátkého Filmu Praha i jeho finančním ředitelem, někým novým dokonce z Anglie. Seděli jsme, vždy seděli, nic nevyseděli. Vemte chlup na dlani když tam není, jak se říká. Až už to začalo docházet do speciálních akci a dokonce i do tzv. stávkových pohotovostí.
Copak já jsem měl tu kliku, že jsem zrovna hrál v pár reklamách, které mne finančně podržely. Ale třeba jeden z kolegů tam začal prodávat teplákové souprvy, které jeho žena údajně nějak šila... párkrát jsem dokonce sáhl k úplatku a dal do placu technikům hudební promo předměty určené původně do soutěží, jen aby se vysílalo. Pořád jsem to nechtěl vzdát.
Pokusem o řešení byl příchod zkušeného produkčního Krátkého Filmu Praha, Karla Kvítka. Ten dostal na starosti nejen kontrolu výdajů, ale především konečně přišel někdo, kdo se začal systematicky zajímat o výrobu, začal shánět pro studio zakázky v podobě dokumentů apod. I já jsem tehdy pár zakázek sehnal; hřálo mne přitom svědomí, že jsem se tím vlastně zaplatil.
I toto natáčení zakázek bylo občas zajímavé. Díky jednomu takovému snímku jsme se dostal např. na Pražský hrad, přímo na přísahu nových vojáků a jejich následný raut. Natáčel jsem pro jednu střední specializovanou školu o tom, jak jejich učni se učí dělat studená jídla pro rauty. Nebo pro jedno zemědělské učiliště jsem se účastnil Hubertova honu na lišku - také zážitek na celý život.
Krom toho jsme začali vyrábět Teleshoping a dělat přímé reklamy - z obojího se můžete podívat na foto.
Z dalších zakázek to bylo jedno zahájení čerpací stanice, kde zazpívala Petra Janů a jednou z posledních mnou realizovaných zakázek byl záznam Vánočního koncertu Nových Zelenáčů Mirka Hofmana.
Bohužel, všechno toto úsilí - jakkoli důležité, přišlo pozdě. Krátký Film Praha finanční rezervy na náš provoz neměl, naše zakázková výroba teprve chytala dech a namísto sto tisíc měsíčně bychom byli potřebovali vydělávat aspoň milion...
...zkrátka mi bylo jasné, že je potřeba hledat nové zaměstnání. Zúčastnil jsem se pohovoru na nové pracovní místo a jednoho dne jsem využil práva dát okamžitou výpověď z důvodu nezaplacení výplaty v termínu stanoveném v zákoně a z Top Info jsem odešel. Už to nebylo o partě, ale o přežití. Top Info samotné skončilo zhruba půl roku poté a lidi se rozešli do Primy, do České televize, do rádia... osudy většiny lidí však příliš neznám. Naše kontakty byly kamarádsky pracovní, nikoli soukromé. Vím ale, že můj kamarád Aleš přešel do regionálního tisku, jedna z redaktorek se stala na příklad úspěšnou tiskovou mluvčí Sdružení pro ochranu spotřebitelů, jeden z kameramanů byl šéfkameramanem na Primě, kde jsem třeba později na jednom pořadu, kde jsem hrál ve scénkách Zdeňka Izera, tam jsem potkával i zvukaře a střihače, jakož i jednoho z betmenů.
Dovolte mi malou osobní poznámku. Se zánikem této televize jsem se nikdy vnitřně nesmířil. Dodnes mne mrzí, že zanikla, že se rozešla parta zajímavých a hlavně profesionálně i talentem schopných lidí. Rád bych jim alespoň touto cesotu dodatečně za všechno poděkoval. Byly to skvělé tři roky, na které jen tak nezapomenu. Nebudu ale nikoho jmenovat konkrétně. Za ta léta jsem už mnohá jména pozapomněl a bylo by to vůči ostatním nespravedlivé. Stejně tak si příliš nevybavuji nějaké senzační historky. Asi nebyly. A nebo šly mimo mne. A určit jsem mnohé nezmínil, na mnohé zapomněl... určitě mne někdo rád doplní v diskusi. A nebo mi napíše na email. Ještě jednou všem za ta báječná televizní léta děkuji.
Letité zkušenosti v této televizi a také v reklamě jsem bohatě zúročil o několik let později jako lektor Mezinárodní pražské univerzity, kde jsem tři roky přednášel Public relations. Bylo to svým způsobem báječné dobrodružství a rozhodně na mne neplatilo přísloví "kdo neumí, učí". Snažil jsem se předat svým studentům opravdu maximum a mezi mé potěšující výsledky té doby patří mimo jiné to, že jeden ze studentů začal organizovat rozhlasové vysílání a jedna studentka se kvalifikovala až kdesi v Malajsii. Škoda, že jsem musel z časových důvodů lektorské činnosti zanechat - při plném úvazku v novém zaměstnání se to prostě nedalo stíhat.
Režie jsem se ale i tak nepustil. Po skončení pracovního poměru v Top Info jsem přešel do centrály Kabelu Plus, na nově zřízené pracoviště vysílání české verze amerického filmového kanálu Hallmark a čekal mne i další nečekaně režijní projekt. Bohužel, nejen to. A o tom zase někdy příště.
Fotografie jsou screenshoty pocházející z self-promotion, ukázkové kazety Top Info, z r. 1998.
