Upoutávku na svůj blog "Jak jsem byl asistentem režie" jsem jednoho dne na iDnes spatřil pod zavádějícím názvem "Jak jsem se nestal filmovým režisérem". Takže dnes je o tom jak jsem se režisérem stal - nejprve: filmovým, část první.
Titulek blog.iDNES.cz opravil Martin Faltýn.
Upoutávku na svůj blog jsem jednoho dne na titulních stránkách iDnes spatřil pod názvem "Jak jsem se nestal filmovým režisérem". Takto jsem to ovšem nikdy nenapsal a v iDnes si admin a redaktor blogů poněkud upravil název mých původních blogů "Jak jsem byl asistentem režie..." Přiznám se, že mne to nadzdvihlo ze židle. A vzal jsem to osobně. Že mi to leží v žakudku? No jistě. Tohle rozhodování "o nás - bez nás" už tady bylo... Žádný redaktor od novin ("Kde?" ptával se Jan Werich, míně tím jasnou paralelu, že je člověk umazaný od... něčeho nepěkného a silně zapáchajícího) není v tomto směru kompetentní. Nebude určovat, zda jsem se stal či nestal režisérem.
Samozřejmě, že se tohoto zkreslení hned chytil jeden diskutující a upravil si to hned na ještě ironičtější "Jak jsem se nestal slavným režisérem"... a už se fáma začínala rozjíždět. Že by mne to prvotní vytvoření zavádějícího názvu mohlo v profesi filmového režiséra poškodit do budoucna, to pan redaktor a admin blogu iDnes.cz nedomýšlel ani omylem a podle toho to "dopadlo".
Dokonce, vzato do důsledku, by to bylo na žalobu. Škoda, že mi to nestojí za to. Byla by sranda. Což ovšem neznamená, že bych se nemohl tomu všemu sardonicky zasmát, že?
Takže díky jednomu adminovi jste se dočkali nejen vzpomínek na to "Jak jsem byl asistentem režie", ale i "Jak jsem se stal filmovým režisérem".
Jak?
Dalo by se říci stručně a jednoduše - vystudoval jsem příslušnou vysokou školu. Tudíž jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Mám na to vysokoškolský diplom. To už dnes není poviné. Jestliže máte talent, drzost a jste schopni "pobrat" trochu řemesla (a někdy ani to ne). Vysokou školu nepotřebujete ani na to stát se redaktorem či dokonce adminem...
Já mám ovšem příslušný vysokoškolský diplom a dokonce tzv. absolventský odznak do saka.
Jedna věc je pochopitelně stát se režisérem, druhá věc je - tuto profesi vykonávat.
Vladimír Menšík říkal: "My nejsme abstinenti. My jsme momentálně nepijící notoričtí alkoholici."
U režisérů je to obdobné. Někdy a u některých i s tím alkoholismem a vždy s tím režírováním. Můžete dělat tisíce různých věcí a profesí - jakmile jednou přičichnete k filmové režii samostatně - nikdy se té touhy nezbavíte. Následuje ovšem potom řada faktorů od A až po Z, které určují zda budete mít další šanci filmy režírovat či nikoli. A pak je na vás, nakolik si to berete či ne.
Já jsem se tím filmovým režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč?
Inu, z přesvědčení.
To bylo tak.
Počátkem 80. let strana a vláda došla k závěru, že normalizace potřebuje svěží mladé kádry (slovo "mladé" záměrně podtrhuji). A že tedy je potřeba rozhýbat kalné vody mezi stávajícími filmovými režiséry. Do té doby pár pokusů o režijní debuty mladých režisérů mělo minimální úspěchy a hrozilo to ostudou, že všude jinde oslavované mládí, má ve filmu stop. Což byla ovšem pravda. Protože i oněch 35-40 celovečerních hraných filmlů vyráběných na Barrandově stačili bez problému kapacitně obsadit stávající koryfejové.
Na oko se však něco dělat muselo. Příkaz strany a vlády byl jasný. Nebylo zbytí. A tak v rámci reorganizace tvůrčích skupin vznikla i tzv. Skupina tvůrčího mládí. Osobně jsem ji přezdíval "skupina věčného mládí". Jednak kvůli pochybenému mládí debutantů - blížících se úspěšně k třicítce, pokud ji zrovna neměli za sebou... jednak kvůli "mladému" playbojovi, který skupinu řídil, Janu Vildovi - svou bujnou prošedivělou hřívou bujarého čtyřčicátníka působil dojmem mladíka každým coulem.
Začal hon nikoli na čarodějnice, ale na perspektivní kádry. Do té doby odsouzení do rolí asistent režie a pomocných režisérů, museli se absolventi filmových škol podrobovat kádrovým a tvůrčím prověrkám, zda jsou hodni nastoupit samostatnou tvůrčí dráhu filmového režiséra. Z ruské vysoké filmové školy VGIK jsem na Barrandově zůstal jen já sám, ostatní byli absolventi FAMU, pardon, FAMU a z "přespolních" - Čechů studovavších tu či onu školu v zahraničí, zde byl ještě Zdeněk Troška, vysokoškolsky ovšem také "Famák".
Kádrovou "schvalovací projekci" filmů natočených během studia jsem absolvoval právě se Zdeňkem Troškou, který předvedl opravdu úžasný poetický snímek. Komise hodnotila naše absolventské filmy z vysoké školy. Od té doby vím, že Zdeněk Troška opravdu umí a má na víc. Na mnohem víc než jsou Slunce, seno nebo Kameňáci. Otázkou je, mít štěstí. Za totality to byl problém najít vhodnou "průchozí" látku, dnes - otázka peněz. A ani Poklad hraběte Chamaré tehdy ani Andělské oči dnes, jak se ukázalo, takovými látkami bohužel nejsou. Na druhou stranu - umět natočit komedii je stejný kumšt a ať si kdo chce odsuzuje Kameňáky jak chce - je to svým způsobem kumšt umět poskládat dohromady děj z anekdot. A co víc: Zdeněk Troška se netají tím, že ví co točí. A má ještě jedno plus: na jeho komediích se bezpečně zasmějete, což se o většině těch novodobých říci nedá. (A vidět třeba na premiéře prvního Kameňáku humoristu Honzu Vyčítala, jak padá smíchy ze židle, to je nezapomenutelný zážitek!)
Já jsem se prezentoval absolventským filmem "Sredni Vaštar" podle hororové povídky britského spisovatele Saki. Jak pravil pozdější významný filmový teoretik a ještě později několikaletý rektor FAMU Jan Bernard, povídku se mi podařilo dokonale odhororovat. Že jsem si ale nevybral špatně, svědčilo i to, že ji natočil jako animovaný horror Václav Bedřich. A moje vlastní adaptace se líbila natolik, že dokonce později tvůrčí skupna filmů pro děti a mládež zvažovala, že bych tuto povídku natočil znovu, jako celovečerní film...
(Foto z natáčení Sredni Vaštara - © archiv M. F., 1981)
Kádrovým sítem tvůrčí skupiny jsme tedy tehdy prošli a zbývalo začít. Nemyslete si, že to byl ale nějaký med nebo že se s námi někdo nějak bavil!
"Chlapci, natočíte si film!" oslovoval vedoucí oné tvůrčí skupiny či šéfdramaturg. Kdo by nechtěl! Jenže - "tvůrčí úkoly", kterými mladé tvůrce skupina pověřovala, se značně lišily od tvůrčích ambic oslovovaných. Ovšem, odmítnutí nabízené "příležitosti" se rovnalo sebevraždě.
Díky svému mládí (hahaha), věkem i služebně, jsem se dostal až do třetí skupiny režisérů. kteří měli debutovat. Povídkový film Jak rodí chlap byla jedna parta, včele se Zdeňkem Troškou. Druhá skupinka ne-šťastníků vyfasovala filmové povídky ze světa socialisticko-realistické sci-fi Přátelé bermudského trojúhelníku. A náš triumvirát si také moc nepomohl - Figurky se šmantů - s neuvěřitelně "lákavým" hornickým prostředím.
(Foto z filmu: Ondřej Vetchý a František Řehák.)
Nevím jak předchozí dvě skupiny, ale my jsme měli kliku aspoň v tom, že jsme nedostali do ruky hotové scénáře, ale tvůrčí skupina nás nechala scénáře tzv. "vyvinout". Předložili nám pouze stejnojmennou knížku a dramaturg nám řekl: "Koupili jsme práva na zfilmování této knížky. Vyberte si z ní, o čem to bude."
Ke knížce jsem se dostal jako poslední. To znamená, že mí dva kolegové-konkurenti mi z ní vyfoukli, co se dalo. Na mne zbyl jakýsi vágní příběh hrdiny snad konce druhé světové války - už si to moc nepamatuji. Jen jsem se dost zděsil. Měl jsem ale obrovskou kliku, že autor, František Stavinoha, jinak bezva chlap a sám bývalý horník, připravoval pokračování knížky s dalšími povídkami a tak mi zapůjčil rukopis. Asi ze čtyř povídek jsem smontoval jakousi synopsi o začátečníkovi na šachtě - vpodstatě to byl předobraz samotného pana Stavinohy. A druhou kliku jsem měl v tom, že se napsání scénáře ujal Milan Ležák, se kterým jsme našli společný lehce komediálně-úsměvný pohled na věc. Jenže, stejně tak jako jsem se dostal poslední ke scénáři, dostal jsem se i jako poslední k natáčení.
Měl jsem tu smůlu nebo spíš kliku, že jsem musel nastoupit na roční vojenskou prezenční službu, které jsem po dvou odkladech neunikl. Lživým slibům, že jsem přijat do Armádního filmu, jsem uvěřil a narukoval posléze k jihočeským bojovým jednotkám. Tím pádem se ovšem posunul u můj debyt. Měl jsem velkou kliku, že natáčení povídek probíhalo tak, že na mé natáčení přišla řada asi 14 dní po skončení vojny... takže jsem část příprav absolvoval např. na vojenské bráně kam za mnou přijel Ondra Vetchý, kterého jsem oslovil na hlavní roli začátečníka do té mé povídky. Už takhle jsem na vojně působil bojové jednotce "těžkosti" svými aktivitami v rámci ASUTu (Armádní soutěže umělecké tvořivosti). Za vrchol drzosti v tomto směru považuji, že jsem poloprofesionální moravsko-slovenské tanečníky učil správně zvedat nohy. Mimo jiné jsem i režíroval celostátní gala představení ASUT... Takže příjezd Ondry Vetchého vyvolal už jen správné haló a velitelé nade mnou už zkrátka zlomili hůl, že bych se změnil v řádného vojáka. Vojna skončila a já šel filmovat - viz pracovní foto z filmu: Míla Myslíková, Ondřej Vetchý a já.
(Mimochodem, fotografování mé maličkosti jsem profesionálnímu fotografovi vůbec neusnadnil. V té době se běžně uveřejňovaly v novinách a filmových časopisech fotografie s titulkem "režisér X.Y." kde pan režisér kouká do kamery. "Do kamery má na pracovním foto koukat kameraman," prohlásil jsem tehdy rezolutně. "Já si takové foto publikovat nepřeji a zakazuji je byť jen nafotit.")
To něco málo "veselých" historek z natáčení jsem popsal už jinde. Se mnou osobně moc legrace nebyla, jak by ne - byl jsem příslušně nervózní. Šlo mi o všechno.
Do vínku jsem navíc dostal ještě před natáčením "povzbuzující" kondolenci od spoluprodukující dramaturgie České televize: "No, víte, my víme, že ta vaše povídka je nejhorší, ale nic si z toho nedělejte..."
Dle svého zvyku jsem zatnul zuby a točil. Soustředěně a profesionálně.
A střihal. Dokonce jsem si pstavil hlavu, když mne barrandovská tvůrčí skupina nutila povídku prokrátit a chtěli mi dokonce ustřihnout záměrně dojemný konec loučení se zavíranou starou šachtou. Postavil jsem si hlavu, že když mohli moji kolegové metráž přešvihnout a já jsem v normě, je to jejich problém - navíc, povídka se nesla v humorném duchu a ukázat, že jako režisér umím natočit i žánrově tklivou scénu, to bylo samozřejmě pro mne o to víc výhodnější.
A podržte se, v hodnocení televizní spoluúčastné dramaturgie nastal po shlédnutí hotového sestřihu obrat o 180 stupňů. Málem jsem spadl na zadek, když prohlásili: "No víte, ona ta vaše povídka je vlastně nejlepší. Co kdybychom ji dali na konec filmu?"
Rychle jsem se z té neočekávané lichotky vzpamatoval. "Jó, nakonec," řekl jsem si v duchu. "To už v té době dávno v kině nikdo nebude po těch dvou předchozích agitkách." A horečně jsme vyšťoural argument, že to vlastně nejde, protože mám vše ve starém provozu dolů, který byl (v příběhu filmu) uzavřen, a jak by to vypadalo takovým provozem končit... atd., padaly ze mne demagogické bláboly a první místo v pořadí povídek ve filmu jsem uhájil.
Že jsem byl jasnozřivý mi dalo za pravdu, když jsem v premiérovém týdnu volal do tehdejšího Kina Paríž, v dolní polovině Václavského náměstí, a ptal se kolik že bylo diváků v hlavním večerním čase od 20 hodin. "Celých padesát," odpovídala ochotná pokladní. "Ale po první povídce jich víc jak polovina odešla." Pobavilo mne to.
O něco méně mne pobavil Václav Březina ve svém Lexikonu českého filmu, kde napsal: "Debutující režiséři si očividně nenalezli vztah k průměrnému a nepříliš inspirativnímu scénáři. Diváci to jasnozřivě tušili a tento titul většinou nechali bez povšimnutí."
Měl jsem chuť tomu pánovi napsat, aby mi předvedl jaký vztah jsme měli najít - ať mi to vysvětlí nebo dokonce předvede. Byla to má první srážka s blbcem, pardon, filmovým kritikem - a ne poslední. Mezi námi řečeno, znám jen opravdu málo kritiků, kteří si dají tu práci poctivě a objektivně ocenit shlédnuté dílo. Ti ostatní se brodí v povrchnosti názorových klišé. A hlavně, ani se nenamáhají zamyslet nad souvztažnostmi.
Co pro mne bylo mnohem víc povzbuzující, byly pochopitelně jiné okolnosti.
Ze zcela osobního hlediska bylo pro mne důležité, že se toho mého filmového debytu dožil otec. Narodil jsem se mu ve výrazně pozdním věku, neb byl narozen 1912. Povídka vznikla v r. 1986. Takže to pro mne bylo jistým zadostiučiněním, že jsem mu mohl dokázat, že celá ta léta, která do mne investoval, nebyla marná a že jeho úsilí nepřišlo vniveč.
Jiným osobním detailem bylo, že jsem do scény v redakci hornického časopisu nostalgicky "propašoval" do jednoho záběru i fotografii svého dědy-horníka, s tím, že tenhle záběr te scény nevystřihnu, ať se děje, co se děje. Nevystřihnul jsem jej. Ale když jsem si promítal finání střih celého filmu, šla ven celá scéna. Zdržovala neúnosně tempo děje. Na rozdíl od řady tvůrců-režisérů jsem nikdy netrpěl nedostakem sebekritiky a práci režiséra jsem vždy považoval za poslání a službu filmovému dílu, a nikoli svému ješitnému egu.
Jestliže jsem byl na něco ješitný, tak to byl spíše divácký ohlas a objektivní pohled na film. Protože fimy se točí pro diváky. Na to řada tvůrců ráda zapomíná a kritici naopak rádi vyčítají podbízivost divákům. Oběma skupinám uniká v tomto směru cosi podstatného. Film bez diváků je jako symfonie bez posluchařů a knížka bez čtenářů...
...tím mne také trochu mrzí, že se televizní verze té mé povídky nikdy nepromítala. Byla totiž koncipována jako samostatná povídka a vylepšena o závěrečný záběr Ondry Vetchého, kterým dávala příběhu jednoznačnější tečku.
Slavnostní tečku pak učinila nikoli česká premiéra, tradičně v kinu Blaník, ale zahraniční Filmový festival mladých tvůrců v Bulharsku, kam mne s touto povídkou vyslali reprezentovat. Žádní ceny se tehdy, pokud vím, nedávaly, protože šlo o nesoutěžní přehlídku. Ale, věřte mi to nebo ne, nezávisle na sobě mi několik lidí řeklo, že je to srovnatelné s filmy Jiřího Menzela. Komu by to nelichotilo!
O něco méně lichotivěji se k tomu postavila tvůrčí skupina Mládí, která zavětřila a snažila se mne okamžitě uvrtat do dalšího angažovaného "hornického" filmu, tentokrát o geolozích. Rezolutně jsem to odmítl.
(Foto: Umělecká maskérka Libuše Barlová líčí Ondřeje Vetchého pro pokračování natáčení filmové scény po vhození do uhelných kališť - viz předchozí foto z filmu.)
Byla to dostatečná sprcha těm, kteří si mysleli, že budu honit politickou kariéru a zařadím se po bok všech těch tvůrců propagandistických filmů. O to větší šok bylo, když jsem vyrukoval s tím, že chci natáčet historický film... Ale o tom až příště.
Foto z filmu "Figurky ze šmantů" © FS Barrandov, Miloš Schmiedberger, 1986
