Jak jsem se (ne)potkal s Woody Allenem 2

Právě vyšla česky nejnovější kniha Woody Allena. Má příznačný titul v originále "Apropos of Nothing".  Tak nějak by se totiž mohlo jmenovat i mé druhé setkání s ním.  

Jak jsem psal minule, imponuje mi Woody Allenův humor... samozřejmě čím grotesknější, tím lepší. Takový snímek "Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat)", to je taškařice podle mého vkusu. Pravdou je, že pokud jsem správně naladěn, raději si pustím film "Hannah a její sestry".

Dlouho se u nás nevědělo, že Woody Allen se kromě filmu také věnuje hudbě - je zdatným klarinetistou. A jen o něco více se vědělo, že vedle scénářů píše i dramata a povídkové knihy.

Na rozdíl od Woodyho Allena osobně jsem v New Yorku viděl aspoň tu kavárnu, kde hraje. Tedy, spíš jsem procházel kolem. Ani na tohle foto nebyl čas. Spěchal jsem za jinými pamětihodnostmi.

New York je zkrátka supervelkoměsto.

Mé první setkání s Wooday Allenem přímo v New Yorku se tedy nekonalo. A pochopitelně, ani v limuzíně jsem od něj neodjel.

Na Wall Street jsem si zkrátka akcie nenakoupil.

New York si prostě dál žil svým  poklidným rušným životem.

A přes všechnu snahu, mám ještě v tomto městě pár turistických dluhů. Na příklad, toto je nejbližší vzdálenost, na jakou jsem se přiblížil k Soše svobody.

Ale Woody Allen mne v životě jen tak neopustil.

Kdybych tu měl rozepisovat, jak jsem přišel k roli ve hře na motivy povídek Woodyho Allena, bylo by to na další samostatné vyprávění. Faktem je, že jsem si předtím zahrál ve hře spolu s Václavem Kutilem, který se rozhodl v roce 2001 dát dohromady partu kamarádů pro svůj nový divadelní spolek "Studio Fracasse". A vzpomněl si na mne.

Hra se jmenovala "Velký bílý šéf". Byla to taková stylová gangsterka a la 30. léta. Paradoxně jsem se nikdy nedostal k přečtení povídek či jednoaktovek Woody Allena. Z jejich motivů hra vycházela. Pochopitelně to bylo spíš náznakové, jak dekoracemi tak kostými. Byla to taková trochu feerie a "vyblbi" jsme se v tom všichni.

Václav sám si pochopitelně zahrál tzv. hlavní roli - detektiva, pronásledujícího velkého bílého šefa (Martin Zelinka).

A já jsem se - rovněž celý v bílém - dobře vyřádil se saxofonem. Hrál jsem klasickou sólovku z filmu Růžový panter. Ten postoj ať vás ale nemýlí. Na saxofon hrát neumím. Celé to bylo na playback originál soundtracku. Šlo mi to prý ale tak dobře, že ani profesionální saxofonisté, coby diváci v hledišti, prý nepoznali, že já sám hru jen markýruji-předstírám.

A jakou postavu, že jsem to hrál? Smrt.

Trochu to ve mně prvně hrklo. Po přežtení textu jserm se ale do toho pustil: bylo to zajímavé, no a ten playback na saxofon byl parádní bonus.

Myslím, že i Woddy Allen by byl s tím představením spokojen. A možná i s mým výkonem.

No a jako každé divadelní představení je "živý organismus", tak i u nás. Čímž dochází na "veselou historku", při které se mi propotila košile a vy se možná zasmějete.

Jako Smrt jsem pochopitelně měl za úkol postarat se o ukončení života i padouchů. A jeden z nich se mne snažil ukecat, že nechce ještě odejít. Samozřejmě si nepomohl. Nepomohlo ani to, že se schoval pod stůl. Nakonec se mne ptal:

- A kam s vámi jako mám jít?

- No kam? Do věčných temnot... do věčných lovišť! - končil jsem mohutně. Byl to pěkný dramatický výstup a já jsem si jej jaksepatří užíval.

A jednoho dne se mi ta dramatičnost pěkně vymstila.

Pronesl jsem: "Do věčných lovišť!" a následovala PAUZA.

Nemohl jsem si vzpomenout jak dál. (Mimochodem už si to nepamatuji ani v tomto okamžiku, kdy to píšu.)

Podíval jsem se na jmenovce Martina, krčícího se pod stolem... a kývnul jsem na něj hlavou, jestli ví jak dál. Ten byl v tu chvíli tak vyděšený, že jen odpověděl taky kývnutím a navíc vyděšenýma očima. Text ne a ne naskočit.

A pak už bylo jen ticho. Stál jsem v pauze jako socha... hlediště ani nedutalo. Asi si diváci v tu chvíli mysleli, že to ke hře patří.

Nápovědu jsme neměli.

Teprve po chvilce v zákulisí pochopili, že "mám okno" a někdo vyběhl s textem v ruce a "nahodil" další repliku. Já jsem se "chytil" a jeli jsme dál.

A opravdu jsem se po skončení představení běžel převléci, protože košili by na mně mohlí ždímat. Hlavně ale, že to takhle dopadlo.

Tvrdím totiž, že kdyby mi tu repliku nenahodili, tak tam stojíme dodnes.

- - - - -

A to je celé o mém druhém (ne)setkání s Woody Allenem, Bylo to úžasně zajímavé být součástí kolotoče jeho tvůrčího ducha; Václav Kutil tu hru tehdy zkomponoval naprosto mistrně. Jak už jsem řekl,  Woody Allen by byl jistě spokojen. A možná by jej pobavila i ta moje historka z divadelního představení. Smysl pro humor, to on opravdu má má.

- - -

Foto: autor a archiv autora.