Můj tatínek se narodil 1912. Tedy v Rakousko-Uhersku. Ve Vídni. V šesti letech se odstěhoval a už nikdy se tam nevrátil. V polovině 90. let jsem si jednoho dne řekl, že to udělám za něj.
Tatínkův příběh z doby dětství se pravděpodobně podobá osudu mnoha dětí, které zastihla 1. světová válka.
Jeho otec byl český řemeslník, který se uchytil ve Vídni. Tenkrát to šlo. Byli jsme jedno císařství, čili jak se říkávalo: mocnářství. A tak nebyl problém pracovat kdekoli v rámci monarchie. Maminka byla v domácnosti. Ostatně, podíváte-li se na jediné dochované foto - kabinetní rodinné foto - pochopíte, že při tom počtu dětí neměla na nic jiného ani pomyšlení ani čas.
Ta fotografie je dnes zvláštní mimo jiné módou. Všimněte si, že děti jsou oblečeny úplně stejně jako dospělí. To patří k historii módy, kdy dětská konfekce se naplno začala vyvíjet až někdy po 1. světové válce.
Nevím, kdo z tatínkových sourozenců tu fotografii objevil, ale faktem je, že někdy v 80. letech byly zhotoveny dubl negativy z originální fotografie a všichni sourozenci obdrželi po jednom exempláři, v elegantní papírové obálce.
Ta fotografie musí být někdy z roku 1915-1916 - vzhledem k věku mého tatínka. Mnoho z té fotografie nevyčtu jako znalec lidí ani já. Rodině se evidentně vedlo dobře. Oblečení přiměřené stavu, lehký prvek módy na maminčině halence a kabelka, dobře živené děti, jejich tatínek s výrazem právem na sebe hrdého a pracovitého člověka, jejich maminka již začíná nabírat výraz "paničkovství". Pořídit fotografii také nebylo v té době zadarmo, krátce řečeno: spokojená rodina úspěšného upracovaného řemeslníka.
Ta fotografie je ve skutečnosti dost smutnou vzpomínkou.
S propuknutím 1. světové války postihla tuto rodinu tragédie té doby. Pan otec narukoval a záhy nato padl na bojišti; údajně je jeho jméno na pomníku padlým v 1. světové válce někde na Olšanech. (Protože na hřbitovy zásadně nechodím, nemohu sloužit.)
Paní matka (jinak roz. Langová a jak jsem vyčetl, není vyloučeno, že byla z přízně manželky českého vynálezce Josefa Božka), nuže ona sama záhy na to zemřela na tyfus...
...a sirotky-děti si rozebrali příbuzní po Čechách, takže můj tatínek vyrůstal nejprve u příbuzných v Klenčí, posléze pak v Hraběšíně, Paběnicích nedaleko Kutné Hory. A to bylo velké štěstí v té době. Unikli tak sirotčinci nebo ještě horšímu osudu.
Já sám jsem se narodil 1957. Mám o 15 let staršího bratra. Můj tatínek s námi o této době nikdy příliš nemluvil. Jen vím, že jej tento život naučil nesmírné šetrnosti, jak by ne.
Jedinou věc, o které vyprávěl, že když bydleli ve Vídni, bydleli v ulici Hustergasse a že tam chodil do první třídy. Jak už jsem ale předestřel, nikdy v životě se tam nepodíval. Za 1. republiky jednak vážně marodil s úrazem, jednak se učil řemeslu, aby se uživil; posléze se oženil s naší maminkou a za 2. světové války měl pochopitelně jiné starosti. Mimo jiné, bratr se narodil v roce 1942. Po válce se pak změnily politické poměry natolik, že nějaká cesta do Vídně nepřicházela v úvahu. A sametové revoluce se tatínek nedožil, zemřel v r. 1988.
Mně to samozřejmě vrtalo hlavou celá ta léta. Ne ta Vídeň, ne to Rakousko-Uherské mocnářství, ale nějaká ulice ve Vídni s názvem Hustergasse, kde žil můj tatínek a kam chodil do školy. Byl to jakýsi nepopsatelný pocit a nutkání, že zkrátka tam se musím jednoho dne podívat.
A tak jsem někdy v polovině 90. let vyrazil. Pochopitelně nejprve vlakem do Vídně. Bylo to malé dobrodružství. Matně jsem si na kartografické mapě města Vídně našel kde to je a pak jsem - trochu tramvají, trochu metrem a posléze pěšky - se vydal hledat Hustergasse.
Ve Wikipedii jsem dnes našel, že ulice nese jméno od roku 1892 po posledním "Dorfrichter von Rustendorf - Wilhelmu Husterovi (1847–1850) - přeložím-li doslovně: po posledním rychtáři z Rustendorfu. Rustendorf byl od středověku zemědělsko vinařský region (asi něco jako naše Vinohrady), spolu s farmami a zájezdními hostinci. V erbu měl srpek zlatého měsíce, pravděpodobně pozůstatek z tzv. druhého tureckého obležení koncem 17. století. Však také samotný název Rustendorf lze přeložit jako "Zbrojící vesnice". Jako samostatný region Rustendorf zanikl sloučením v r. 1863 a Wilhelm Huster byl tedy jeho posledním rychtářem.
To všechno se ale dovídám až dnes. Tehdy, před téměř patnácti lety takovéto informace na internetu k dispozici nebyly. Také jsem nejel do Vídně zkoumat její historii, ale historii mého tatínka. Konečně jsem přišel na místo.
Nohy mi ztěžkly, když jsem skutečně spatřil v názvu ulice nápis Hustergasse. Stál jsem a hleděl na tu ulici, která se svažovala s kopce dolů, zakončena jinou ulicí, takže vytvářela křižovatku ve tvaru "T". Ostatně tady to máte i na mapě - jen je potřeba kliknout vlevo na název ulice.
Sešel jsem o kousek níž, kde se ulice propojovala s další postranní ulicí a na tom rohu stála mohutná světlá budova s neomylným nápisem "Die Schule."
"Tak tady chodil můj tatínek do školy," pomyslel jsem si dojatě.
Na druhou stranu to bylo celé trochu zklamání. Ulice Hustergasse byla malá, spíše nevzhledná - část její výstavby byla neomylně kdysi srovnána se zemí a celou pravou stranu ulice představovala jakási průmyslová malovýroba či snad dokonce opravna... Zbytek domů se příliš nelišil. kde ale bydlel sám tatínek, tato informace je nenávratně ztracena v propadlišti dějin a nejsem si jist, zdali si to i sám tatínek vůbec pamatoval...
Nevím, co mne to napadlo. Nicméně jsa v podstatě věřící ateista, začal jsem se modlit polohlasně Otčenáš.
A věřte mi, že se stalo něco jako zázrak. Sotva jsem skončil poslední slova, z nedalekého kostelíku se rozezněl zvon. Poledne.
Krve by se v tu chvíli ve mně nedořezal, jak věci fungují.
Bylo to víc než prosté setkání s historií mého tatínka. Bylo v tom zároveň něco magického, až skoro mystického... jako by mi tím zvonem, tím načasováním a tou situací posílal tatínek z nebes pozdrav nebo poděkování za tu modlitbu.
Fotografie, které jsem tehdy nafotil, zde nehledejte. Mám je. Ano mám je; dokonce si pamatuji, že jsem je ukazoval posléze i mému bratrovi. Nicméně v tuto chvíli jsou uloženy někde spolu s ostatními fotografiemi "v bednách" na skříni, kam byly odsunuty v rámci jedno předvánočního úklidu s tím, že po vánocích se to vytřídí... Po kterých vánocích, už ale nikdo nerozhodl a tak jsou tomu letos již tři roky.
Jsem proto rád, že vám mohu nabídnout aspoň pár fotografií z okolí, nalezených na internetu - inu, dáte mi určitě za pravdu, že odmyslíme-li si onen sentiment, jsou to v podstatě pražské Vinohrady.
A tak jsem tedy potkal svou vlastní historii, kousek sama sebe a tedy dětství svého tatínka, díky cestě, kterou vlastně způsobila jedna fotografie z počátku minulého století.
