Když někam přijedete na 2 týdny, máte už skoro pocit, že jste přijeli domů. Aspoň já to tak mám v resortu Tulip, Marsa Alam, v Egyptě.
Druhý den 13. 11. je, nevím proč, ve znamení nákupů. I po smlouvání z voleje utratíme 33.000 korun.
Jelikož se k nám prodavači začnou chovat přátelsky a prohlásí se za naše kamarády, tak si myslím, že jsme smlouvali málo.
Pravdou je, že sebou odnášíme 4 tašky “krámů”. Přičemž nejméně polovinu doporučil Leoš na základě svých zkušeností. Prohlásil, že chce najít ty skvělé egyptské ručníky, co mu původní vydržely 20 let. Měli je. Nakoupili jsme jich rovnou 12 (tedy všechny, co měli na prodejně), abychom si pojistili dlouhověkost.
Výsledkem dalšího “svatého nadšeni” jsou 3 lampičkové svícny na pyramidách; nezbytné hrníčky, jeden pinďulua (vysvětlím později), karton cigaret, šátek a také stříbrný přívěšek oko” s řetízkem. A nějaké to egyptské kuřivo.
Placení se trochu zdramatizuje: mám nízký limit na kartě. A díky slabému internetu se na i-banking nedostanu.
Prodavač Balo mávne rukou, že ať si vezmeme tašky a zaplatíme zítra.
Může si to směle dovolit. Kam bychom případně zdrhali? Do pouště? S poloslepou osobou a dvěma kufry? No tak…
Samozřejmě, že další den to doplatím. A navíc přikupuji u prodavače Jana ještě 3 trička jako dárek. A pro mne sportovní bundu. A to jsou prakticky 2 ze tří nákupů, které za celou dovolenou učiním já jen o své vůli.
A po několika dnech mám spíše dojem, že se obchody přestěhovaly k nám. Znáte to asi sami.
Stravování máme all inclusive. A nabídka jídel je bohatá. O nich ale později.
Využívame totiž hned první ze dvou VIP večeří a la karte.
Je to v místní pizzerii, pochopitelně stylová restaurace a trochu zvláštní kuchyně. Musím při této příležitosti podotknout, že běžné stravování all inclusive je kvalitou naprosto v pořádku. Takže toto a la carte je opravdu takové ozvláštnění, například tím, že jídlo je z několika výbíraných chodů a že si lze objednat některé exkluzivních vín. A samozřejmě je tu zajímavé prostředí, není to jídelna.
S výjimkou vína, které nám připíší na hotelový účet, neplatíme nic.
S odstupem toho, že píši tento blog po pár dnech s dalšími zkušenostmi, musím konstatovat, že jídla jsou vynikajíccí, ale trochu slabší. Nemyslím tím kvalitou, ale kvantitou.
O pár dní později jdeme totiž do dřevěné restaurace-grilu u pláže, kde je naprosto stejná a la karte nabídka. Objemem jsou ta jídla zcela někde jinde, dokonce natolik že se velmi rychle přejím a nedojídám. Což je u mě co říct, neboť mám doživotně na paměti slova mé babičky: “Dojídat - nemáme psa.”
V oné pizzerii - viz foto - je množství jídla takové, že to neurazí a spíš pro snoby typu: “Děkuji, již jsem syta.” Prostě, čím víc nóbl prostředí, tím méně jídla na talíři.
Nicméně, a to musím zdůraznit, je všechno velmi chutné. A to nejen v pizerii, ale i v all inclusive nabíce jídel. I kvalita surovin je prostě znát. Hovězí chutná jako hovězí, kuřecí jako kuřecí (ne, vepřové tady nehledejte ani v párcích), brambory jsou brambory a zelenina chutná jako zelenina. Všechno má chuť a vůni. Děkuji. Pouze zákusky jsou pro zmlsané Čechy chuťově trochu jednostranné. Ale to je většinou "bolest" všech velkých stravovacích zařízení.
K jídlu se určitě ještě vrátím, i ve fotografiích.
Ponďelí 15 a úterý 16 jsou věnovány moři a tak.
Seznamujeme se s prostředím a zkrátka odpočíváme po tom náročném letu. Dovolenou, mám na mysli opravdu dovolenou, si začínáme užívat až od středy.
Jednou z pondělních a úterních akcí je, že prozkoumáme plážování a také zmiňovaný restraurant gril moře. On je to povahou tedy spíš gril. Nečekejte nic nóbl. Tedy architektonicky a sešlostí. Je to vlastně velký dřevěný altán. Ovšem kdo ochutnal zdejší nabídku, včetně toho co se večer podává v rámci ala karte, tak ten kuchař by si zasloužil minimálně dvě Michelinské hvězdičky.
Vrámci VIP nabídky využíváme i výlet do cca 60k vzdáleného přístavního městečka Port Ghalib.
Výlety jsou denně dva a oba ve večerních hodinách. Náš poloslepý Andy toho tedy mnoho neuvidí, kromě pár světel. Navíc, cesta tam i zpět tak trochu připomíná únos. Řidič, s výjimkou zúženého místa nesundá nohu z plynu. A to i přes výmoly na silnici. Slibuji si, že už si nikdy před jízdou nedám jídlo.
Ten autokárek, nebo jak to nazvat, má pérování jako Laurin a Klement na počátku století. Jediným zpomalením je zúžené místo, s násypem hlíny a zapíchnutou značkou. Působí to dost děsivě, co jako bude, než je nám vysvětleno, že je to stará cesta k resortům, zkratka. A místní nechtějí, aby jim tam projížděly náklaďáky. Sami to místo objíždíme kolem děsivě vyhlížeíí vykopané jámy. Doslova cestovatelský zážitek.
Naskládáni jsme taky všelijak. Usazuji přízele na poslední sedadlo a mezi nás se najednou vecpe polský mladý pár. Poměrně nevychovaně. On je vzorem ohleduplnosti. Ve předu je jedno místo a on se tam okamžitě vrhne, aniž by se staral o manželku. Ta sedí mezi mnou a Andym dost vyděšeně. Jako bychom ji snad hodlali znásilnit. Mám sto chutí jí zlomyslně říct: "Nebojte se my jsme růžoví." Ale pak si uvědomím, že u křesťansko-katolické Polky by to mohl způsobit snad i skandál.
Port Ghalib je neuvěřitelně nezajímavé místo. Jsme odvezení do jakéhosi moderního centra. Všechno je to čerstvě postavené, zřejmě z větší části i neobydlené. Přišla krize a byty se prostě neprodaly. A tak tady zbyly jen bary, desítky obchůdků s lákadly pro turisty. A přístav, včetně tzv. egyptské lodi. Dokonce jsem vyfotil u ní i jednoho "faraona". Stál, pokuřoval a nadával, že ho fotím a mlel cosi o eurech. Smůla.
A tak se jenom procházíme a pozorujeme a čekáme na to, až zase pojedeme zpět.
Tak se pokochejte několika dalšími fotografiemi. A pokračování blogu zas příště, až se mi bude dovolenkově chtít.
Všechna foto: autor se svolením zúčastněných osob
