Paříž - vyrazil jsem tam od 3. do 10. června 2011. Dokud tam člověk není, netuší jak velké je to město a jak dokáže člověka naladit, ale i utahat. Tady je druhý ze série blogů o této cestě.
JJ, jsem to já... a jsem tam! :-)
Paradoxně začínám tím, čím bych měl končit, tedy resumé z cesty. Ale někdy, je naopak dobré použít přesně opačný postup.
Paříž.
Slavná atmosféra města? Snad už jen ve filmech. Dneska je to dýchavičné moderní velkoměsto – s bohatými centry a ušmudlanými obytnými čtvrtěmi. Čistotou Paříž zrovna neoplývá. Oproti průvodcům tvrdícím, že vás policista pokutuje za odhozený papír – tady se jich na zemi válí desítky. Papírů.
A policistu nevidět.
Jo, viděl jsem je 4x – jednou si jeden v metru četl noviny – ano přesně v té uniformě jakou známe z Četníků, jednou takoví tři mladí vysedávali v kavárně na ChampsElysees a do třetice u Notre Dame policejní zásahovka (v černých uniformách) držela v šachu kapesní zlodějku. A jednou to byl spíše „komik na kole“, který vyháněl od mostu u Eiffelovky pokoutní prodavače suvenýrů. Byla to ovšem spíš sportovní záležitost: on se projel na kole, oni shrábli tašky se suvenýry a trochu se proběhli, aby se po necelé půlhodině vše znovu vrátilo do starých kolejí pokoutní šmeliny s neautorizovanými kopiemi Eiffelovy věže.
Původní ráz poezie staré Paříže si zachovaly pouze dvě věci:
Kavárničky na každém roku a tržnice na ulici.
Tržnice se svými věčně pokřikujícími trhovci neodmyslitelně patří ke koloritu. Nabízí se zde nejrůznější zboží – stačí si vybrat. Francouzi zde pořizují velmi často své celotýdenní nákupy, protože tady je zboží opravdu čerstvé.
I trhy jsou ale různé. Záleží na dni v týdnu.
Ty nedělní jsou snad nejpestřejší a dominují zde hlavně potraviny. Oči nevědí kam dřív pohlédnout a sliny se sbíhají… třeba nad grilovanými kuřátky, které zde trhovec připravuje ve svém grilovacím voze.
Úterní trhy jsou spíše druhořadou záležitostí – nastupují hlavně prodavači různého textilu, občas nějakých exotických předmětů… jídla je zde pomálu a spíš drobných pochutin.
Škoda, že jsme museli odolat nákupům. Trhy se konají většinou jen od rána do časné odpolední doby a to jsme bývali beznadějně ve městě.
Občerstvovacích zařízení je ovšem několikero druhů – rozlišují se tím, co nabízejí. „Cafe“ – především kávu a něco malého k jídlu. Pak zde jsou „Brasserie“ - něco jako pivnice s občerstvením. A konečně „Restaurant“. Někdy podniky v názvu kombinují všechny druhy… liší se podáváním typu jídel a dobou jejich servírování. Někdy je to studené malé jídlo, jindy jen salát, a pak výběr teplých jídel… Protože jsem ani jedno z těchto zařízení nenavštívil – nemohu bližšími detaily sloužit. Proč ne? Důvod je jednoduchý. V životním rytmu Paříže a Pařížanů.
Pokud se týká jídla a posezení u kávy – čas jakoby se zastavil. Hodina-dvě nejsou žádnou dobou. Ale jste-li turista a hodláte navštívit to či ono, pak vás podobná zařízení jen zdržují. Já sám navíc nemám onu odpočívací náturu. Z tohoto hlediska je Paříž ideálním místem pro flákače a povaleče a lidi co se rádi občas povalují a umějí si to užít. Já jsem přesně opačný typ. Jsem živel. Ideálním místem pro stravování je ve většině případů pro mne fast food, kdy se nemusím zdržovat otravným čekáním, až se ke mně přišourá číšník a až mi přinesou jídlo. A posezení u kávy? Nikdy jsem si nepotrpěl na prázdné žvanění a tlachání, natožpak drby a pomluvy. Témata, o kterých bych se mohl bavit u kávy, mi vystačí na pár minut.
Sportu totiž neholduji ani pasivně a hodnotit výkony hráčů a ostatních sportovců mi přijde nesmyslné. Výkon podali, nic tím člověk nezmění. A hodnotit to je jedním velkým „pozdě honit bycha“. Sport mne zajímá maximálně v tom smyslu, jak jsme dopadli na tom či onom mistrovství… jinak stejné potěšení ze hry mi může poskytnout zápas TJ Kotěhůlky. Ba mnohdy větší, protože je radost pozorovat, když se věci dělají ze zábavy a se zapálením, než sledovat výkony sportem unavených vystresovaných profesionálů.
Pokud se týká kultury – nemám potřebu s někým konzultovat své názory. Jsem v tomto směru dostatečně vyzrálou osobností. Rád poznávám nové umění a díla, ale musí to být díla nejen formou, ale i obsahem. Jinak je to opět ono „prázdné žvanění“ o ničem. I když, s prominutím, hovno zabalíte do zlata, pořád zůstane hovnem.
Další témata? Ale jděte. Přeci se nebudu bavit o počasí nebo o politice. Oboje je stejná sprosťárna a oboje nakonec odnesu já. A bavit se v mém věku o tom, jak má ta holka co prošla kolem pěkné nohy, prsa, zadek… Děkuji, to už bych si opravdu připadal jako vilný dědek. Nehledě na to, že na internetu to člověk vidí mnohem pohodlněji a jaksi „komplexněji“, pokud zrovna vyhledává tento druh intelektuální zábavy.
Raději proto, z ryze praktických důvodů, dávám přednost stravovacím zařízenim, kde nemusím dlouho čekat. Tady jsem ve francouzském fastfoodu...
Ano, i já si jednou za čas dopřeji posezení. Ale vždy je to kvůli danému jídlu, kávě či studenému nápoji – např. koktejlu – z nichž nejraději mám Manhattan a ne ty sladko-mléčné-šťávové zblemcaniny typu pina colada.
A, nebo pokud chci „vypnout“. Je to ale vždy programová záležitost. V tom případě si pustím třeba nějaký art film, zpravidla dost zdlouhavý – kdy vychutnávám tu atmosféru pomalu plynoucího života. Třeba zrovna Jacquese Tati – „Můj strýček“.
Takže, naprosto chápu, že Paříž má v tomto směru svoji neopakovatelnou atmosféru. A upřímně závidím lidem, kteří si ji dokážou vychutnat plnými doušky. Nicméně, pro mne jako každodenní záležitost by to bylo horší než mor.
Cestování Paříží.
Jestli něco v Paříži funguje perfektně, je veřejná doprava. Jezdí často, spolehlivě a rychle. Zprvu jsem měl strach co a jak kam dojet. Ale značení je zde opravdu dobré. Jen ty přechody jsou občas trochu delší. Ale samotná doprava je pohoda, lidé jsou k sobě ohleduplní. Velmi se nám vyplatilo pořídit si týdenní průkazku Navigo, s vaší fotografií. Doporučují vzít sebou z domova. Musí být trochu menší než pasová, lepidlo nepotřebujete. Na kartě je po stržení fólie příslušný pásek. Škoda jen, že nabití čipového kupónu platí pouze týdně: od pondělí do neděle. Takže jsme k tomu museli přidat i víkednovou verzi (přijeli jsme v pátek) Paris Visit Pas – s jízdenkou vizuálně podobnou jednorázové jízdence s magnetickým proužkem. A pozor – jízdenku většinou potřebujete i při výstupu na protažení turniketem. Pokud kombinujete jízdenky, rozpočítejte si, které dny kam pojedete a kumulujte to. Paříž má tzv. tarifní pásna 1-5 cenově výrazně odlišná. Bohužel letiště nebo Disneyland jsou v těch nejvzdálenějších. Ale vše funguje bez problémů.
Co je naopak šedým morem veřejné dopravy, jsou hudební žebráci. Bohužel, jakmile k vám přistoupí do kupé metra či příměstského vlaku, není před nimi úniku. Hrají vesměs všichni velmi dobře, ale hrají ryčně, se značně obehraným repertoárem. Také programová skladba je podobná jako vejce vejci: začíná se něčím francouzským, pak se přejde na populárnější mezinárodní notu a končí se něčím ruským jako „Oči čornyje“… Zpravidla jde o elektronické hudební základy reprodukované z upraveného nákupního vozíku, kam vmontovali zesilovač s reproduktorem a nějaký ten CD nebo MidiDisk. K tomu se živě hraje na housle. Případně harmoniku nebo obojí. Jednou jsme dokonce „zastihli“ potulného herce loutkového divadla před oponou… playback z jeho reproduktoru byl bezkonkurenčně nejhlasitější a nejotřesnější. Pak následuje povinné obcházení s kelímkem a pár „€urozlaťáky“ – výdělek ale nic moc. Protože teď již delší dobu pracuji jako studiový technik, uši mám k jakýmkoli zvukům extrémně citlivé. V případě takových hudebních produkcí tím pádem trpím dvojnásobně. Jedete-li dostatečně dlouho, postihne vás podobná produkce dvakrát až třikrát…
Francouzi a jiné národnosti.
Filmový režisér Jacques Tati své „papenhajmské“ – v daném případě své Pařížany - znal velmi dobře. Drobné typy lidí a lidiček francouzské provenience, tak jak je vykreslil ve svých filmech, potkáte v Paříži dodnes. Zejména pak právě v hromadné dopravě: Ustrašený úředníček, čtyřicátník vystresovaný po celodenním kancelaření, který se snaží zapomenout na svůj stres čtením odborné publikace s neuvěřitelně dlouhými texty, aby pak zíral před sebe pokud možno ještě vystresovaněji ve snaze pochopit, co že to vlastně četl. Jemu sekunduje módedáma, ostřihaná na kluka, ze které prýští snaha být moderní, až to hraničí s emancipovaností. Na ulici pak třeba stánkový prodavač, obchodníček v pohodě diskutující se známým přes dva kiosky, blahovolně kynoucí zákazníkovi, ať si vybere.
Které typy u Tati nenajdete, to jsou národnostní typy. Možná v 50. letech to ještě nebylo tak aktuální. Možná se také podvědomě vyhýbal jiným národnostem. Když německá kancléřka Merkelová před nedávnem prohlásila, že snaha o multikulturnost selhala, mohla si ušetřit 4 roky experimentování s tímto pojmem a zajet si do Paříže.
Pokud sledujete francouzskou televizi, filmy, tištěná média… ti všichni stále ještě zoufale předstírají, že francouzská společnost je „bílá“. Možná ta politická. Ale rozhodně ne tak ekonomická, kulturní a už vůbec ne běžná „societé“ středních a nižších vrstev.
Paříž je dneska přehlídkou snad všech národností, co na světě jsou a mají jen trochu na to, aby vycestovaly do světa. Je to pestrá směsice lidí a kultur.
A jestli je někde dokonale vidět, že multikulturalismus a liberální demokracie nefungují – je to zde. Tím spíše jakékoli liberální snahy o asimilaci. Tzv. západní hodnoty demokracie nemají šanci se prosadit proti rodovým a náboženským kořenům importovaných národností. Jejich zvyky, návyky a kulturní reálie pak dokonale potírají francouzské pařížské tradice každodenního všedního života. Paříž je dneska novodobý Babylon nejen jazyky, ale i kulturami.
Bez peněz do Paříže nelez.
Dost často, je bohužel, vidět, jak lidem docházejí peníze… Je to jako dynamo, které postupně dobíhá. Ceny jsou díky €uro neskutečně vyšponované. Všude se silně zaokrouhlily ceny směrem nahoru. Ceny činí €uro + centy: 40/50/70 jsou nejčastější koncovky. Na centíky a dvoucentíky si hrají už jen ty supermarkety.
Největší tragédie je vidět francouzské kavárenské stolování. Vesměs se tu vysedává u kávy, piva či vína. Nečekejte žádné lukulské hody. Právě naopak. A je to smutné, vidět jak si tu sedící, tu besedující, tu do dálav potichu hledící zrovna tak se spolubesedníkem či o samotě a v šálku či sklenici poslední lok či hlt. Jen dopít a objednat další. Jenže, podle všeho – na další už nezbývá. A tak se sedí u toho posledního hltu a číšníci tu obcházejí s posmutnělým pohledem, v duchu lamentují, co je to za mizerný kšeft dneska zase… ale ani hosté, ani číšníci nemají v sobě vnitřní radost.
A ceny?
Pod 17€ (450Kč) pro 2 osoby jsme se za večeři nedostali nikdy. V porovnání s brasseriemi a kavárnami to bylo za polovic. Srovnatelné byly jen fastfoody, ale tím se fakt živit nedá. Takže jsme si párkrát dopřáli domácí hostinu: tu grilované kuře, tu sýr, olivy a hrubozrnou paštiku (terrina), rajčata, nektarinky. A víno.
Také hotely, i ty „nejlevnější“ nejsou na naše poměry levné. My jsme měli hotel v cenové hladině 110€ za dvojlůžkový pokoj – se slevou z jednoho serveru za 60€. I tak to bylo hodně.
Pokoje sice příjemné, úklidový servis až na pár drobností dobrý. Ale na příklad žádný servis na praní. Takže nastoupilo obvyklé turistické praní ponožek, spodního i košile… a co se nikde nedočtete je, že v Paříži je hodně tvrdá voda. Citlivější ruce se rozhodně neobejdou bez krémů.
Parlez-vous francais?
Jiným, nikoli neřešitelným problémem je domluva. Francouzština je krásný jazyk, melodický, ale pokud jím nevládnete – nezoufejte. Pařížané hodně slevili ze svých výhrad k turistům a stačí dát slušně najevo, že francouzsky bohužel nemluvíte, není problém. Následuje klasická domluva anglicky, rukama a nohama… a ukázáním na kasu s výslednou cenou, kterou stejně zaplatíte. Co jiného vám zbývá.
A když už si nakonec osvojíte bez problémů tuto podivnou komunikaci, pochopíte systém dopravy, začnou se vám líbit i ty podivné spleti uliček a velké „boulevardy“, je nejvyšší čas jet domů. Na letišti ještě honem uděláte díru do bankovního konta nákupem parfumerie v duty free (je to přeci tak levné!) – ale hlavně francouzské značky. Ty vám prodají bez daně; jinak ostatní značky jsou za ceny srovnatelné s našimi. Pokud se týká vracení DPH apod. – musíte v rámci jednoho dne nakoupit alespoň za 179€, ale tolik jsme si nikdy netroufli utratit, abychom mohli tax free uplatnit.
Jediné co víme, že do 10 let musíme do Paríže znovu. Tak dlouho nám totiž maximálně platí dopravní karty Navigo. Ale kuš… nebuďme tak banální. Rozhodně stojí za to Paříž znovu navštívit, aby člověk mohl stále odkrývat její nekonečná zákoutí a rozmanitosti velkoměsta.
A dále o "mé" Paříži zde:
Paříž 1, Paříž 2, Paříž 3, Paříž 4, Paříž 5, Paříž 6, Paříž 7+8
