Co nám tenkrát zakázali a možná i dnes

Velká umělecká díla se vyznačují tím, že v nich máte stále co objevovat. Jsou totiž mnohovrstevná. A i přes občasné příkazy nebo zákazy mezi nim probleskne záchvěv toho, co nám tenkrát zakázali. A možná i dnes.

Některým věcem přicházíme na chuť později,  zejména když zrají, jak se říká, jako víno.

Film Noc na Karlštejně jsem v době svého vzniku, nejen já, zprvu moc rád neměl. Už proto, že několik let před tím vznikla televizní muzikálová inscenace, která se okamžitě zapsala do paměti. Dneska už si ji ale pamatuje jen pár pamětníků, zatímco Zdeňka Podskalského barevná hudební komedie je stále v kurzu.

V této barevné filmové verzi je řada nezapomenutelných písní, jako "Lásko já má stůňu", hit Karla Svobody, bez něhož by tato Noc na Karlštejně nebyla tím čím je, stejně jako bez textů Jiřího Štajdla.

Dál už si všichni pamatují možná jen romantickou píseň "Asi do věží" anebo bujarou pijáckou taškařici "Hola, hej".

Já jsem osobně měl vždycky rád ještě jednu písničku. A sice "Když mám tekutou révu." Pod odkazem najdete přesně onu filmovou verzi.

Vždycky se mi v ní libila nejen svižnost, ale samotné sklenice, ze kterých se pije. A tak dlouho jsem tehdy hledal, až jsem si takové historické sklo opatřil... Foto přikládám jen pro ilustraci. Ve filmu jsou použity "šampaňské pistole". Ale jistě se shodneme, že toto historické sklo je parádní.

Po několikerém shlédnutí, zejména pak v televizi, mne mrzelo čím dál víc, že právě tento skvostný výkon Waldemara Matušky a překvapivě Jaroslava Marvana je na konci úplně upozaděn. A není mu vlastně rozumět. Bylo mi líto písničky, bylo mi líto herců...

A neméně mne mrzelo, že jsem tehdy zmeškal koupil LP desky Noc na Karlštejně, kde se jednalo o studiové nahrávky, nikoli o zvukovou stopu z filmu - jejíž verze byla jednu dobu důsledně zveřejňována, a tudíž s nesrozumiteným koncem.

Inu, náhoda mi přivedla do ruky znovu vydaný originál. A mohl jsem konečně doposlouchat písničku i text v plném provedení, kdy jsem pochopil, že tady svoji roli sehrál cenzurní zákaz (i když se mu tak neříkalo):

...když mám tekutou révu,
tak věnuji se zpěvu
a život lepší zdá se nám.

Inu, to nebyl ten správný světonázor, který strana a vláda potřebovala v r. 1973 propagovat. Lenošivý optimismus a radost ze života (a ještě ke všemu coby důsledek popíjení), to byl názor, který se zkrátka nenosil.

Pamětníkům připomenu hit Karla Zicha "Je to paráda, lehnout si na záda...", který musel posléze odčinit hitem "Není všechno paráda, co dělám." To by tak hrálo, lenošit!

Dnešním pohledem mi to připadá, že už jsme zase u zákazů. A že je stále méně a méně míst, kde je přípustná nejen názorová pluralita, ale i názorová diskuse. Dělejme s tím něco.

Jinak si nezazpíváme.