Čím je mi 21. srpen 1968

Mohla by to být typická školní úloha v tzv. Univerzitě třetího věku, kdyby to nebyla realita. Přesto, a možná právě proto, si člověk musel zažít v životě spoustu paradoxů, které život dal i vzal.

Realita je z té doby ovšem chápána a vnímána stejně černobíle, jako jsou dobové fotografie...

Tihle byli hodní, protože chtěli reformy, tihle byli zlí, protože je nechtěli a ve finále tihle byli ze všech nejhgorší, protože sem poslali 21. srpna letadla, tanky a vojáky, aby zničili "socialismus s lidskou tváří" a ze všeho potom zbylo "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti...", které jsme se museli v občanské výchově gymnázií málem naučit i nazpaměť.

Dneska se dozvídáme, že špatní byli všichni, protože "jednou komunista - navždy komunista", zatímco jiná dobová anekdota tvrdila:

"Tatínku, ty jsi komunista?"

"Ne, já jsem u komunistů."

"A jaký je v tom rozdíl?"

"No, podivej se... Maminka dělá v kravíně dojičku, že jo. Čili je u krav. A přesto není kráva."

No, a jakže to bylo tenkrát?

Všechny ty silácké řeči pamětníků "mé generace" jsou jenom kecy.

Takže asi tahle:

V srpnu 1968 mi bylo 11, šla na mne puberta... přečetl jsem v té době kdeco. Včetně komiksu Rychlých šípů a knížek Jaroslava Foglara (které mám dodnes všechny z té doby v knihovně). Časopis Pionýr se přejmenoval na dva roky na Větrník.

Videorekordéry neexistujíce, nahrával jsem si na magnetofon B42 zvukové stopy filmů z televize - veskrze komedií... večerníčky Hanah a Barbery se psem Filipsem, Méďou Béďou, kocourem Fousem a myšmi Pištou a Fištou... občas třeba Verneovku nebo Poklad Inků a "vinetouovky"... a posléze seriál Záhada hlavolamu.

V srpnu 1968 jsem odjel na prázdniny k bratrovi, do našeho pražského bytu, na celé léto. 21. srpna jsem spal na posteli pod oknem a jediné co si z té doby pamatuji, že za oknem projelo pár vojenských ruských gazíků. Občas nevysílala televize... zprávy z té doby byly dramatické a chaotické. Snad jsem v té době poslouchal i rádio... Ani nevím, kdy jsem odjel zpátky k rodičům na Mariánskou u Jáchymova, kde jsme v té době bydleli a rodiče správcovali v rekreačním středisku. Každopádně do školy jsem začal chodit řádně.

Ruština a cokoli ruské se stalo nenáviděným... A jediné, co z té doby bezpečně vím, že mi v hloubi duše zůstal jakýsi osten křivdy. Z knihkupectví zmizely "foglarovky"; časopis Větrník se přejmenoval zpátky na Pionýr... zmizely z něj i oblíbené "Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka", přestal mi docházet odebíraný ruský časopis "Murzilka"... z televize zmizela spousta hlasatelek, herců i filmů... Zaregistroval jsem, že se změnil ve vládě ten i onen politik. Z těch osobností, co jsem si pamatoval, zmizel Alexander Dubček, nastoupil Gustáv Husák, zmizela Marta Kubišová... A začala normalizace.

...Najednou jsem jako 11-12 letý kluk nevěděl, co si mám myslet o tom, že k nám na rekreaci do střediska před tím dva roky přijela stará dáma, která byla původem ruskou kněžnou... stejně jako studenti odněkud z Vilniusu, kteří tehdy uvařili skvělý boršč... Ať tak či onak, byli to "Rusové", protože mluvili rusky.

Byli proto tedy dobří? nebo byli zlí?

Zase jsme začli blbnout od r. 1973 na gymnáziu se Socialistickým svazem mládeže... A mnohem důležitější životní událostí bylo, že mi v r,. 1973, právě během studia prvního ročníku zemřela máma. No, a na gymnáziu nám v třeťáku dokonce pak nabízeli i studium v zahraničí a já jsem se tehdy rozhodl pro studium zrovna v Moskvě, protože tam jedině byla možnost beze všech tlačenek a protekcí studovat filmovou režii (protekce ministra kultury byla na FAMU málo) a mně to bylo jedno kde to bude. Hlavně se dostat k vytouženému snu.

Aby se ten podivný kruh 21. srpna 1968 uzavřel předposlední rok studia VGIKu, před natáčením absolventského filmu "Sredni Vaštar" (odkud jsou ony dva pracovní snímky výše)... kdy jsem musel skládat (zrovna na svoje 23. narozeniny!) tzv. státnici z vědeckého komunismu - k čemuž jsme museli napsat a přednést referát a já jsem dostal přidělené téma "Pražské jaro a srpen 1968 v Československu".

Což jsem blednul a zelenal a hledal cesty, jak z toho vykličkovat a nezadat si... a hlavně netvrdit, že šlo o socialistickou bratrskou pomoc vojsk Varšavské smlouvy a zmaření kontrarevoluce v socialistickém Československu.

Nakonec mne zachránilo to, že jsem se dostal k dobovým Lidovým novinám, časopisu Reportér, ale třeba i humoristickému týdeníku Dikobraz... a tak jsem s referátem vykličkoval ze situace strohými výňatky a citacemi z dobových novin... Což i ona profesorka ocenila (protože na sovětských školách byli i tehdy inteligentní lidé, kteří leccos věděli a nebyli to jen sluhové režimu, přesně ve stylu "pod svícnem bývá největši tma") a já dostal státnici za jedna.

A tím se pro mne 21. srpen 1968 uzavřel.

Hodnotit všechno politicky, ideologicky, celospolečensky... a hlavně "černobíle" - to přenechávám těm "moudřejším".

Protože i moje další životní paradoxy... to už je opravdu jiná kapitola.