Čeká nás suchý únor

Ne, není to pranostika typu "V únoru-li sucho, zima - srpen horkem oblaží ma." Suchým únorem jakási skupina lidí každoročně říká: Alkohol -  ne' - No, a co na to mé alkoholické historky?

"První alkohol v životě jsem vědomě ochutnal ve 12. Bylo to na horách... a byla to malá sklenička domácího šípkového vína. Na Silvestra. Později jsem asi 2x-3x trochu tajně upil, ale opatrně, aby to nebylo poznat. - Jako typické vesnici navštěvující dítě jsem prarodiči, tedy dědovi, chodil do hospody pro pivo - ale pokud se pamatuji, hořké pivo mi nechutnalo. A tak jsem přinesl domů z hospody Na Krahujci vždy bandičku plnou. Takové byly mé alkoholické začátky kam má paměť sahá."

Na střední, a stejně až ve čtvrťáku, jsem se "zkazil" červeným vínem... patřil jsem tedy k té intelektuálštější partě studentů - vinařů, nikoli blahovolných pivařů. U vína jsme vedli inteletukální řeči, zobali eidam krájený na kostičky, posypaný červenou paprikou... a jak nám to chutnalo!

Později jsem pro tyto účely vynalezl i větší domácí pohoštění: zapékanou šunku.

Můj osobní alkoholismus se příliš nerozrůstal. Pravda, jednou během počátků filmové kariéry na Barrandově jsem chytil "slinu" - a přistihl se, že už asi měsíc mám pár hltů alkoholu denně - po práci. Jako na odreagování se. Šlápnul jsem na brzdu a vzal to pod kontolu.

Moje velká výhoda v tomto směru byla, že jsem byl vždycky spíš samotář a nechodil s kamarády, s partami... do vinárny, do hospody. Nic takového. Neměl jsem tedy kolem sebe partu, které bych se mohl "chytit". Ta střední byla spíše výjimka, nepočítaje po letech pár společenských vináren už v téměř režisérském postavení - kameramanova nabídka na "žejdlík" se neodmítá.

Dneska už neprozradím žádné tajemství, že jsem byl v jisté zemi přítomen na rozlučkové recepci českého vojenského představitele v zahraničí. Načež se mi doneslo, že by jaksi odejit kvůli nezřízenomu alkoholismu: což na té párty i spolehlivě předvedl. A v Rusku to nebylo, nebojte se.

Asi moje nejdivočejší alkoholická historka je ale opravdu z Ruska. To bylo ještě před obdobím, kdy se Gorbačov snažil zavést "suchoj zakon" (možná tam se se iniciátoři akce "Suchý únor" inspirovali). Studoval jsem filmovou režii v Moskvě za časů velkého Leonida Ilijinče Brežněva. Z té doby mám nezapomenutelné zážitky... a dožiji-li se důchodu vydám m.j. e-knihu vzpomínek na ta léta.

Tak mám také vzpomínku na "štrafnoi stakan" - neboli trestňák. Detaily si pochopitelně ponechám pro memoáry, ale vězte, že to málem skončilo mojí těžkou otravou a jedině díky včasnému zásahu trestavších (spolužáků) jsem byl resusciován do té míry, že jsem hned druhý den mohl letět domů na prázdniny. Od té doby se mi dělalo zle, kdykoli jsem cítil vodku... a to mne zřejmě i zachránilo před výraznějším pitím alkoholu.

Přesto jsem nikdy tzv. suchý zákon nedodržoval.

Vždy je to totiž o tom, proč člověk pije, z jakého důvodu.

Pro povznesení, k zapomnění, ze žalu, z radosti - zásadně neuznávám alkohol při sexu, psychosomatický zdravotní důvod je taky trochu "na vodě"... Pro mne je to opravdu spíše společenský element "popít s přáteli" - kultivovaně, ne se ožrat jako prase. Nemám proto nic proti skleničce šampaňského při pauze v opeře, na společenské party, punči při procházce na vánočním trhu nebo prostě jen doma, že máme chuť si dát třeba skleničku-dvě piva, k obědu.

Piji kdy chci a co chci.

I to je kus "vědy" a umění. S přibývajícím věkem dbám spíše na kvalitu než kvantitu. A také druhy. Lehké víno, chutné pivo, z tvrdého už jen tu a tam koňak nebo jamajský rum.

K tomu jamajskému rumu se váže jedna drobnost.

Výdycky jsem rád ochutnával něco, co bylo někde ve filmu a neznal jsem to (tím přiznávám sílu a vliv reklamy). Tak jsem takto ochutnal "pastis" protože se o něm hovoří ve filmu "Četník ze Saint Tropez". Stejně tak jsem ochutnal "calvados" díky jinomu Funesovu filmu "Tetovaný", kde jej v závěru popíjí spolu s Gabinem. Jak pastis, tak calvados mne ovšem poněkud zklamaly.

Obdobně jsem objevil jamajský rum. A sice díky komedii Mravnost nade vše. V okamžiku, kdy už prozřevší Hugo Haas hodnotí tři staré dámy hlásající mravnost, načichne u Zdenky Baldové vzduch a pronese lakonicky: "Jamajka."

A tak když do našich prodejních vod před pár lety zavítaly rumy, našel jsem i onu "jamajku". A zjistil jsem, že je přeci jen pro mne příležitostně pitelnější (nikoli české rumíky, lodičky atd.), stejně jako koňaky.  Ale, omluvte mne, pod 5* nejdu.

Mezi mé antialkoholické kuriozity, vedle povídek Jaroslava Haška, patří slevová kuponová knížka "Liga matek Hnutí proti pití za volantem". Vyfasoval jsem ji v r. 93, když jsem ve Washingtonu dělal nákup v místnim supermarketu a balička (nikoli prodavačka, všimněte si) mi automaticky přihodila do plastových tašek hrst letáků. Ten název hnutí mne natolik, zaujal, že si jej pamatuji dosud.

A tím to skončilo. Víc jsem po tom nepátral.

Kdo a co jsou autoři a iniciátoři akce Suchej únor mne také hluboce nezajímá. Asi bych se spíše měl ptát: jakým právem si osobují tuto iniciativu, kdo je platí a na které finanční toky jsou přisátí. V televizi se pěkně vyjímali vedle současného ministra zdravotnictví. Generálním partnerem podle webu je zdravotní pojišťova Ministerstva vnitra - netroufl bych si ale tvrdit, že pravděpodně tam víc pochlastávají...

Ptát se ovšem po finančních tocích neziskovek či aktivistů: to je dnes ovšem zásadně špatně.

A tak snad jen na závěr jednu zvětšelou historku, jak jakémusi výtvarníkovi známý zařídil stipendium do Paříže. Jenže dotyčný umělec se k odjezdu neměl, ale naopak se stal duší společnosti pražských umělců a jejich veselých pitek.

To pochopitelně rozladilo umělcova známého a tak mu poslal telegram s lakonicým slovem:
"Paříž?"

Načež vzápětí přišla telegrafická odpověď: "Pařím!"