Já dvakrát. Nikdy to nebylo nic příjemného. A to jsem se jen "vezl" neboli, jsem byl pasažérem. Naposledy dnes.
Po prvé jsem seděl v taxiku a nějakých 50m od domova do nás na křižovatce vrazila řidička s menším autem.
"Ježíši, já jsem přehlédla červenou!" dušovala.se.
O to větší šok následoval, když zjistila, kdo je spolupasažér - tedy já. Ona totiž patřila k produkční společnosti, pro kterou jsem zrovna pracoval. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Auto měla dotyčná sice zrušené, taxi pouze dveře u řidiče, ale byli jsme zdraví. A naštěstí to bylo v době, kdy křižovatku projížděla jen ta dvě naše auta. Být to jindy, asi by to skončilo hromadnou havárií.
Já jsem pak pokračoval náhradním vozidlem zůstaviv je osudu, jak se říká.
Dnešní, druhá účast, se odehrála v tramvaji. V ulici Mezi hřbitovy.
Něco se zde buduje a tak auta dvakrát křižují tramvajové koleje. Nejprve jsou svedena do jednoho pruhu v protisměru a pak jsou převedena zpět. A právě to druhé - díky nepozornosti paní řidičky - bylo důsledkem havárie. Paní řidička se zjevně soustředila na dopravní značení vracející ji do původního pruhu a nesledovala co se děje za ní a vedle ní. A tramvaj má zkrátka přednost.
Seděl jsem na třetím místě za řidičem, najednou jsem slyšel silné zvonění. Ve výhledu okna se mi vlevo mihlo žluté auto a pak už jen následovala mohutná rána. Naštěstí se v těch místech nedá jet rychle, takže to bylo opravdu víc hluku než škody.
"Nestalo se nikomu nic?" zeptal se ihned řidič tramvaje a všichni jsme potvrdili, že nikoli, i když to s námi trochu hodilo.
Také tady byly zrušené dveře auta - u spolujezdce. A odnesla to i pneumatika předního levého kola. Paní řidička byla naštěstí rovněž v pořádku (dokonce, nevím proč s autem ještě trochu popojela) i když její vyděšený pohled typu: "Kam to ta tramvaj jede?" asi jen tak nezapomenu.
Nu což. Vystoupili jsme opatrně, vydali se pěšky po kolejích, já jsem zatelefonoval kolegovi do práce, že se možná na tu odpolední trochu zpozdím, což se naštěstí nepotvrdilo.
A teď se jen trochu dostávám z rozechvělého šoku, protože příjemný zážitek to rozhodně nebyl.
Hlavně, že to dopadlo aspoň takto.
Asi byste si řekli, proč jsem nevyndal všudypřítomný chytrý mobil a nevyfotil to. Chtěl jsem. Pak jsem si vzpomněl na kázání tramvajové řidičky, youtuberky Jaroslavy Brokešové: Nepřilévat olej do ohně, nešířit neoficiální, neobjektivní, zkreslující fotky - evidence a dokumentace každého případu přísluší vždy jen vyšetřovacím orgánům DP a policii. A mohu s tím jen souhlasit.
