Byl! Protože, když jste zvyklí na určitě věci, nebo vám dokonce něco nebo někdo přiroste k srdci... a najednou zjistíte, že je pryč... Je to šok!
A kdo že to zmizel?
Inu náš tříletý kocour Kryštof II.
Poté, co se svým bratrancem Tomášem, jedné noci servali do krve, došlo k nucenému rozdělení. A zůstal nám jen Kryštof II., zatímco druhý kocour putoval na "letní byt" ke kamarádovi.
A tak se Kryštof II. zabydlel v našem životě a svými drobnostmi si standardizoval i nás ke své spokojenosti. Prostě nás přijal do smečky... i když s tím hraním to nedávno přehnal. Ale jak známo, byla to spíš moje vina, člověk nemá rukou trhat, když je v ní zakousnutý kočičí zub nebo dráp.
Nicméně, běžně spí s námi v lidském pelíšku... A často přes den i bez nás. Občas z práce mám doma puštěnou webkameru, čímž sice narušuji jeho právo na soukromí, ale zato mám jistotu, že v domě, kde již rok probíhá rekonstrukce, se nic mimořádného neděje a u nás v bytě je klid.
Před pár dny ten klid byl najednou takový "jiný".
Sice jsem viděl obvyklé místo na posteli, ale kocour tam nebyl. To by nebylo nic neobvyklého. Ale intuice zafungovala a najednou to byl takový divný pocit. Takové podezřelé prázdno.
Přesvědčil jsem sám sebe, že "asi sleduje kočičí televizi" - rozuměj, nahlíží přes sklo oknem.
A vrátil jsem se ke své práci, která vyžaduje veškerou moji pozornosti i postřeh.
O půlnoci, kdy jsem se vrátil domů, mne mezi dveřmi uvítal, k pláči natahující přítel.
"Kocour... zmizel, nemohu ho najít. Není doma." Sáhl si rukou na prsa a já pochopil, že se propracovává v zoufalství k srdečnímu kolapsu.
Naštěstí se mi v tu chvíli podařilo potlačit svoje vnitřní pocity z toho šoku a snažil jsem se o opak:
"Jen klid, já prohledám dům."
Bylo totiž jasné, že Kryštof II. proklouzl polo nevidomému příteli, když ten odcházel ven, mezi nohama na chodbu a hurá do života! Jenže, ouvej - v domě, kde je rekonstrukce, jej nic dobrého nečeká...
Začal jsem logicky ve sklepě.
Cestou jsem sice volal ono známé "Čiči...", ale bylo mi jasné, že to asi mít úspěch nebude. Taky ne. Žádná reakce, žádné mňouknutí... v odpověď mi bylo jen zoufale napjaté ticho a mé kroky rozléhající se chodbou.
Otevřel jsem dveře na dvorek a zavolal do té osvětlené tmy:
"Či,čí…"
Pátral jsem očima doslova kočičíma, jestli není někde zalezlý - nic.
Ani dole ve sklepě jsem neuspěl.
Tak jsem se s oním "či-či" a "Kryštofek…" vypravil o patro výše. Do prostor, kde se upravují budoucí byty. Jen holé pusté prostory...
A už jsem to chtěl vzdát... když mne napadlo vyjít ještě jedno patro, směrem na půdu.
A tam - až mi srdce ustrnulo - před velkými plechovými šedými dveřmi sedělmalý vystrašený černý uzlíček. Byl úplně vystresovaný. Seděl tam schoulený, upíral na mne kukadla, ale nereagoval. Jako by mne v tu chvíli vůbec nepoznával.
Podebral jsem ho rukama, celého se chvějícího, uprášeného... stále nechápajícího, co se to s ním děje. Naštěstí byla neděle, takže jej neměl kdo ohrožovat, jak ze stavby tak z jiných lidí v domě.
Sešel jsem dolů a cestou zavolal:¨"Mám!"
To, abych uklidnil druhého vystrašeného tvora v šoku - tedy přítele - a kocoura jsem mu pak vložil do náručí. Uklidnil se.
Kocour se poté uklidňoval ještě asi hodinu. Chvílemi se zpočátku motal jako opilý... musel být v pořádném stresu. Sám jsem to nechápal, protože jsem se s ničím takovým zblízka nesetkal.
Pravda, jeho předchůdce, Kryštof I., vyskočil z okna a dokonce byl pryč 3 dny než byl znovu nalezen - ale oboje jsem zažil jen zprostředkovaně a nebyl ani u ztráty ani u nalezení fyzicky přítomen.
Hlavně, že to dobře dopadlo.
A Kryštof II. má tendenci se s námi opět kočkovat a dokonce na nás občas vystrčí i drápy. Zaplať PánBůh, co bychom si bez toho jinak počali.
Všechna foto: autor.
