50 let po škole

Ne, nebojte se, nebyl jsem 50 let po škole, stejně jako Saxana nebyla po škole 300 let. A člověk si říká, jak to rychle uteklo. Zejména, když se sejdete na speciálním srazu spolužáků: 50 let po Základní škole.

Kdysi to bývala populární divadelní hra pozdějšího disidenta a ještě pozdějšího ministra kultury, Pavla Dostála. Líbila se mi tehdy už jako školákovi, když jsem ji v záznamu divadelního představení vídal do r. 1968 v televizi. Kupodivu se dala koupit v agentuře Dilia. A tak ji dodnes vlastním, přestože mnohé mé zásoby divadelních her byly předány dál. Tuto dodnes, spolu s pár dalšími srdci nejmilejšími, vlastním. (A co víc, prozradím vám, že jsem si ve Výtečnících i zahrál! To jsem byl student Lidové školy umění. A nehrál jsem studenta, nýbrž profesora! V 16 letech jsem tak profesorsky káral o 2 roky staršího spolustudujícího - dnes herce Národního divadla - Ondřeje Pavelku. Ostatně, jeho skvělí rodiče byli v té LŠU hlavními učiteli Literárně-dramatického oboru.)

A tak najednou jedu do Jáchymova u Karlových Varů.

Ty vole, padesát let od skončení základky! Budeme ještě všichni na živu? A kolik se nás sejde? Jak se všichni mají... no a jak vypadají? Jsou aspoň trochu všichni při smyslech a zdraví?

No vidíte. Samé banální otázky.

Na štěstí, vídáme se jednou tak za pět let... Mimo jiné díky tomu, že jsme byli docela parta.

A tak jsem najednou v restauraci, od které je výhled na kopec s naší Základní školou, a člověk si říká: "Panebože, tohle, že jsem sbíhal, abych chytil autobus?"

Z pohledu pětašedesátníka, navíc s nadváhou, je to nepředstavitelná věc. Ne tak pro 10 letého kluka, kterým jsem byl, když jsem se do těchto končin přistěhoval.

To má svým způsobem výhodu, že jsem chodil na dvě základky - absolvoval jsem tudíž ještě před tím jedno setkání po 50 letech a také bylo fajn. Nicméně, ono pražské setkání nebylo na blog tak obsáhlé vzpomínkami, jako to jáchymovské.

Ne, ke škole jsem se projít nahoru nešel, jak se mne zeptala přes chat spolužačka. Tuhle "procházku" nahoru po schodech dolů jsem si s radostí odpustil. Ale prošel jsem se aspoň po části nazvané Jáchymov-lázně, kde jsou ty vzpomínky stejně nejintenzivnější.

Jedním z nejsvětlejších momentů mé paměti je tento novinový stánek. Věřte nebo ne, vydržel tam těch 50 let! Zašel jsem si tam z nostalgie koupit kolu a chtěl jsem za přítomnosti prodavače zavzpomínat. Jenže onen dědek, snad jen o něco mladší nebo starší, byl studený čumák a tak zůstal jedné mé vzpomínky prost. S vámi se o ni rád podělím.

Vyrůstal jsem ve zlatých 60. letech "Pražského jara". Časopis Pionýr se přejmenoval na Větrník, pionýra nahradil skaut a na časopisecký a knižní trh vtrhly mimo jiné foglarovky. Byly vděčným vánočním dárkem mých rodičů. A já jsem se stal lovcem. Nikoli bobříků, nýbrž jednotlivých čísel časopisu "Rychlé šípy". Zde vycházel na pokračování Foglarův, Fischerem kreslený seriál, později ilustrovaný Marko Čermákem. Ulovit nové číslo bylo vždy úkolem měsíce...

To, že jsme byli jako školní děcka parta, na tom měl zásluhu pan učitel Jaroslav Rýdl. Osud normalizace jej k nám přivál odkudsi za trest... a my jsme vyhráli nejen skvělého češtináře, ale i zapáleného divadelníka. Začal na škole dávat jednu hru za druhou, každý rok jednu. A my jsme v tom hráli, pochopitelně.

Moje první rolí byl vůdce skalních mužíků. Dokonce jsem tehdy musel trochu zpívat, což byla pro mutujícího puberťáka katastrofa. Zachovalo se dokonce foto z té doby.

Zažil jsem i školní herecký úspěch -  v roli hofmistra, v páně učitelově pohádce Zlatá nit.

Pokud chcete, tak si o tom tehdejším školním divadlování, včetně dvou veselých historek, můžete přečíst v blogu "Jak jsem si odskočil k herectví I". (Víc pokračování ale nehledejte; z nějakého důvodu už jsem je nenapsal a ani to nyní neplánuji.)

Naše školní představení se pochopitelně odehrávala přímo na "velké scéně", v jáchymovském kulturáku.

A několik dní do týdne se zde spustilo promítací plátno a jeviště se přeměnilo v kinosál. Což pro nás, kteří jsme bydleli ve vesničce jménem Mariánská, to byl téměř nedostižný kulturní stánek. I když jsme šli na odpolední představení od 17,30 - věděli jsme, že po skončení filmu jdeme pěšky. Z nějakého důvodu jel poslední autobus v 19,10 pouze od radnice. Logicky jsme jej nestíhali. Takže, když už jsme šli do kina, musel to být opravdu trhák! Pamatuji se, že jsem takto viděl jeden díl Fantomase - což bylo pro mne zklamání, protože film byl bez dabingu, s titulky a Funes v originále se nedal poslouchat. Dalším takovým super filmem byla Fantastická cesta. Jiné si nepamatuji.

A odskočím si ještě jednou "do kina". Tentokrát už se spolužáky ze Základní školy. Jezdívali jsme každoročně na školní týden ke Kamencovému jezeru či jinam. A jeden rok jsme se takto svorně zavěsili na stromy jako vlaštovky u nedalekého kina v přírodě. Bylo beznadějně vyprodáno, ale my jsme jako třída včetně učitelů chtěli film vidět. Jak by ne: dávali Dívku na koštěti! I tady v blozích jsem na to nejednou vzpomínal. Včetně mého osobního hereckého setkání s Petrou Černockou.

I takto jsme, ehm, utužovali školní kolektiv.

No a pak tedy nastal ten slavný okamžik - sešli jsme se v místní osvěžovně.

Malou velkou předehru tomu udělala návštěva spolužačky Hanky, která mi pomohla se zajištěním přespání.

A pak už jsme se vítali, poznávali (skoro)... kdekdo se divil, kolik kdo přibral a nebo - až na výjimky nikoli.

Zjišťovali jsme, že dva spolužáci již nikdy nepřijdou, další tuším tři se rozhodli nepřijít.

Dobré náladě to nic neubralo.

A tako o občerstvení nebyla nouze. Z vlastních zásob. Musím vyzdvihnout Hančiny mini šátečky, Jardovy chlebíčky a pak někdo připravil skvělé slané tyčinky z křehkého těsta... Jen kremrolí bylo málo a mé kupované sušenky byly také spíše pro zpestření stolu.

Pili jsme kdo na co měl chuť.

Jedna věc byla unikátní: až na jednoho spolužáka nikdo nebyl vážně nemocen (vysoký tlak přeci mezi to nebudeme aktuálně počítat...) a hlavně: všichni se těšili ze svého důchodu. Čímž nemám na mysli finanční ohodnocení, ale především status, že už se člověk nemusí tolik štvát a honit.

Povídali jsme si od nějakých 17 hodin a před půlnocí nás musel rozehnat barman, abychom se všichni dostali domů.

Došlo i na společná foto. Ovšem GDPR mi nedovoluje zveřejnit foto ostatních spolužáků a tak tedy jen tuto upravenou fotku:

Existuje samozřejmě i dámská fotografie a pochopitelně i foto společné, ale tam jsem poněkud upozaděn a pro úpravy to nebylo tak vhodné.

Myslím, že to je tak vše.

I když bych se s vámi v tomto blogu nejraději rozloučil opět citací písničky z Dostálovy hry Výtečníci: