Také jsem letos absolvoval dva srazy. Jeden z devítky a druhý z průmky. To ne že bych na průmyslovce propadl, ale my to tehdy měli na pět let. Bylo to... bylo to fajn i když míň nostalgické, než bych čekal. A to je dobře. Zážitků ze školy je spousta a ten, s tím ochotnickým divadlem, máme společný. Také to byla jen taková hezká životní epizoda, kterou jsem pak ještě dlouho využíval na průmce a dokonce i na vojně. Nicméně už tehdy jsem tak nějak věděl, že těch v tomto oboru "povolaných" může být mnoho, ale těch "vyvolených" je jen hrstka. Ale i když jsem "v koutě" stál už v první třídě, když jsem přísného pana učitele vyvedl aprílem, jako žák bych už do žádné školy nechtěl. Jedněmi z nejhorších živých snů jsou pro mne ty, když mám vstoupit před maturitní komisi a (nejen) z betonu či statiky v hlavě nemám vůbec NIC! Ta OSTUDA!! (Tento hrůzný snový zážitek jen lehce převyšuje sen, když mi nějaká, mně úplně neznámá mladá kočka přijde oznámit, že se mnou čeká dítě a já bych se měl o ni a toho "fakana" ještě teď, kdy si chci jenom v klidu užívat ten zasloužený důchod, do konce života starat! )

Takže slova pana Dostála z vašeho závěru mne poněkud míjejí. Do školy už nechci. Ani jako žák, ani jako rodič. Jenom do tělocvičny, kde jsme s kamarády mastilili dlouhá léta fotbálek, tam bych se opravdu rád vrátil. Ale to mi můj titanový kloub a pud sebezáchovy, už dávno nedovolí...

Všichni se rádi někam vracíme. Aspoň v myšlenkách.

Míjeti se je lidské. Já jsem to psal za sebe - Vy za sebe.