Řekne-li se francouzský humor nebo francouzská komedie - beze sporu vám vytane na mysli Louis de Funes. Dnes je to právě 100 let od jeho narození...
Tohoto malého energického mužíka netřeba u nás představovat.
A také k jeho biografii, či filmografii toho není mnoho co dodat. A pokud ano, pak spíše jen osobní pohled.
Měli jsme to štěstí, že od počátku 60. let se jeho nejlepší filmy objevovaly u nás velmi brzy po jejich premiéře. Výjimku tvoří snímky, které za to většinou nestály a nestojí ani dnes. Jsou to všechny ty černobílé plytké komedie typu "Otec, matka, služka a já". Funes v nich teprve hledal sám sebe... a především herecký typ, který, jak sám později říkal v interview, který sám tvořil "jako produkt". Ty černobílé komedie se k nám dostávají prostřednictvím DVD a nemilosrdně se na nich podepsal čas. A, ruku na srdce, novodobí dabéři jim přes všechnu snahu lesku nepřidají.
Jinou výjimku tvoří jiný film "Dobrodružství rabína Jákoba". Ten se v době svého vzniku znelíbil komunistickým politikům a tak šel film do trezoru. Díky tomu jsme ochuzeni v tomto snímku o jedinečný dabing Františka Filipovského a tato "čestná úloha" připadla Jiřímu Krampolovi. I tady je výsledek poněkud sporý, protože - alespoň na můj vkus - nesedí mi poněkud ubrblaný projev Jiřího Krampola. (Oprava: původně jsem myslel na Jiřího Lábuse, který naopak přiliš překryl Zelňačku - Děkuji za opravu v diskusi V. Královi.)
Paradoxně je to právě film Dobrodružství rabína Jákoba, který Funes považoval za to nejlepší co natočil. Přitom tehdy díky politické krizi, který vznikla mezi natáčením a premiérou, snímek přes divácký zájem prakticky propadl... a byl to právě tento film, po kterém Funese skolil první infarkt a on nemohl několik let filmovat.
Můžeme pak být vděčni producentovi Christianu Fechnerovi, že dokázal Funese vrátit před kameru a ten tak mohl natočit ještě několik zdařilých snímků... jakkoli ty poslední rovněž nepatří mezi to nejlepší.
Mám na mysli Zelňačku a Molérova Lakomce. Právě rolí Harpagona Funes toužil natočit svůj životní film. Bohužel, nezdařilo se tak, jak si Funes přál.
Přitom Funes byl rovněž divadelním hercem. I jeho nejznámější divadelní role v Oskarovi dostala filmovou podobu. Ale přes veškerý svůj projev a um zůstával, dle mého názoru, svým způsobem kabaretiérem a nikoli dramatickým hercem.
Možná třeba právě proto u nás spojení Funes-Filipovský bylo tak šťastné - že právě onu dramatičnost dodával komice herec Národního divadla.
Ovšem některé Funesovy komedie a postavy, právě vedle rabína Jákoba, nesou i výrazné dramatické prvky a snad právě proto patří k tomu lepšímu, co Funes natočil. Mám na mysli především Velký flám, Pošetilost mocných nebo Křidýlko nebo stehýnko, či Jeden hot a druhý čehý. Zajímavé je, že se vždy jedná o spojení s velkými herci mimo stálý okruh Funesových doprovodných herců. Těmi velkými herci byli beze sporu právě Bourville, Yves Montand, Marcel Dalio, Coluche, Annie Girardotová. Právě ve spojení s nimi dokázal dotáhnout do maxima svůj herecký projev.
(Ex post. V souvislosti s tím jsem si ještě položil otázku, proč naopak nedopadlo spojení dvou hvězd: Funese a Jeana Gabina v Tetovaném. Snad to byla příliš svazující de la Patelliérova režie, snad k sobě herci nenašli potřebný komediální vztah - Gabin vlastně komikem nebyl nikdy... C´est la vie.)
Pro řadu milovníků filmové komedie se Louis de Funes stal především četníkem. Četníci začali jeho hvězdnou slávu a paradoxně také byli posledním filmem, který Funes natočil.
Humor byl u Funese vždy nikoli na posledním, ale na prvním místě. A jako perfekcionalista a maximalista vždy hledal jádro humoru založené nikoli na detailním scénáři, či pevné režijní ruce, ale především v nekonečném hledání té nejlepší cesty humoru k divákovi.
