20 let v Rádiu Svobodná Evropa - 20 let služby demokracii

Byla to taková drobná energická paní mého věku. Sešli jsme po schodech a najednou se na mne obrátila: "A nebudete se bát tady pracovat - vzhledem k 11. září?" - "V žádném případě." A tím jsem pochopil, že jsem byl přijat.

Psal se příznačně 25. únor a to roku 2002, když jsem podepisoval smlouvu jako trenér studiových technologií do Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda -  jak zní plný název této legendární instituce. Pokud tedy budu psát Rádio s velkým "R" budu mít na mysli tento celý, plný název.

Ano, jako řada Čechů jsem Svobodnou Evropu poslouchal přes rušený signál. Měl jsem rádio Tesla Menuet, které si s tím rušením umělo poradit celkem dobře. O to více to pak pro nás na krátkých vlnách bylo jedno ze zvláštních spojení s domovem - s Československem, během mých 5 let studií v Moskvě. (A nemyslete si, studovat tam - to nebyla jen tzv. ideologická výchova a na umělecké škole, vysoké filmové škole VGIK, už vůbec ne!)

A najednou jsem kráčel chodbami bývalého Federálního shromáždění (u Národního muzea), kam se díky prezidentu Václavu Havlovi Rádio přestěhovalo z Mnichova. Vyprávět by o tom měl pan Pavel Pecháček, pod jehož ředitelováním se tak přestěhovala i česká redakce. V r. 2011 s ním byl natočen pořad o této části historie. Za mého působení v rádiu pan Pecháček byl externím poradcem a zmocněncem. Myslím, že se mohu pochlubit, že jsem se s ním několikrát přátelsky setkal a že mi dokonce nabídl tykání.

Rádio se pak stěhovalo ještě jednou - do třetice. Na Hagibor. Jestliže do prvního přestěhování jsem se přidal po 6 letech, na Hagibor už jsem se stěhoval jako řádný zaměstnanec. I tady hrál Pavel Pecháček svoji roli: zde je youtuberský dokument o něm a Rádiu na Hagiboru.

Psát o oněch 20 letech mého působení v Rádiu má v mém případě jeden problém. Jsem vázán i po skončení zaměstnaneckého poměru. Proto ode mne nečekejte nějaké více či méně závažné informace. Možná tak pár osobních postřehů, které, jak se praví "nejsou oficiálním postojem RFE/RL".

RFE/RL lze rozepsat jako Radio Free Europe/Radio Liberty. Je registrováno jako soukromá, nezisková společnost. Spadá pod Americkou agenturu pro globální média (USAGM) - což je něco jako naše Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která též vysílání Rádia z ČR právně zaštiťuje. Pod USAGM spadá celkem šest entit, mimo jiné i Hlas Ameriky (VOA).

Mnoho informací o Rádiu najdete na jeho oficiálních stránkách, detailně také na stránkách jednotlivých redakcí, kterých je aktuálně 22. Vysílá se v 27 jazycích. Jak je to možné? Tak na příklad v Rusku se pokrývá tatarsko-baškirský region v jejich národních jazycích, zrovna tak region Severního Kavkazu, kde to jsou tři jazyky. V Afganistanu se hovoří dvěma jazyky.

Jak už jsem uvedl, nastoupil jsem oficiálně 25. února 2002. V té chvíli jsem netušil, že české vysílání bylo k 31. 12. 2001 ukončeno a tak jsem šel jednou z chodeb a četl na dveřích jména jako Jan Rejžek, Yvonne Přenosilová, Martin Štěpánek, Lída Rakušanová... A těšil jsem se marně, jak je budu trénovat.

Ano. Má první pozice v Rádiu byla plných sedm let jako trenér studiových technologií. Svět jde ku předu a neustále se vyvíjí a Rádio to pochopitelně plně využívalo. Když to zestručním, stal jsem se důležitou součástí digitalizace vysílání rádia. Byla to mohutná technická investice a mým úkolem (nebyl jsem pochopitelně jediný) bylo se naučit nové technologie a posléze vytrénovat v tomto směru mně přidělené redaktory z celého Rádia.

Ona drobná energická paní, která se stala mou přímou šéfovou, svoji práci ovládala skvěle. Významně mne ovlivnila, troufám si říci nejen pracovně, ale i životně. Jsem jí za to vděčný. Jedním ze základních pracovních kamenů bylo, že nám vysvětlila rozdíl mezi školitelem (t.j. učitelem) a trenérem. Jednoduše řečeno, my jako trenéři jsme byli zodpovědní za to, že jeden každý nám přidělený redaktor bude do určité doby vytrénován tak, aby novou techniku ovládal. Jak toho docílíme, byla naše starost. Dostali jsme k tomu do vínku jedno krédo: "Be nice."

Tím jsem se mimochodem řídil po celých 20 let působení v Rádiu.

Dodnes hrdě tvrdím, že mýma rukama prošla polovina tehdejšího Rádia. Tím, že jsem plynně mluvil rusky, jsem byl velmi užitečný, zejména pro redakce z bývalého bloku Sovětského svazu. A svým způsobem mi to pomáhalo i v profesním trenérském růstu. Ve finále jsem měl na svých bedrech i "ostrý start" jednotlivých redakcí pro digitální vysílání (a tady už to bylo jedno, zda šlo o ruštinu nebo angličtinu). A věřte mi, že mi vždy spadl kámen ze srdce, když se v programem určenou hodinu skutečně ozval v éteru hlas té které redakce. (Samozřejmě tady byl a je tým vysoce kvalifikovaných techniků, kteří to vše dávali fyzicky dohromady, ale o nich vám bude muset vyprávět někdo jiný.)

Nicméně, Projekt digitalizace Rádia po třech letech skončil. A co dál?

Naštěstí pro mne vznikl projekt "Trénink žurnalistiky", který znamenal naprostý obsahový rebranding. Musel jsem absolvovat konkursní řízení. Úkolem bylo pro tento účel vytvořit reportáž na libovolné téma.

Toto jsou okamžiky, kdy stojíte na křižovatce a stojíte tváří v tvář výzvám.

Občas jsem si i během práce v Rádiu zahrál nějakou tu filmovou či televizní roli. Bral jsem to jako koníček. Nicméně dotočná jednoho tv seriálu připadla zrovna na den před odevzdáním reportáže na konkurs. Buď jsem se tedy mohl jít veselit na dotočnou, nebo s mikrofonem v ruce vytvářet reportáž.

Mně šlo o všechno a tak volba byla jasná.

Vzal jsem mého malajsijského přítele a co noha nohu mine jsme se procházeli předvánočním Staroměstským náměstím. A já jsem nahrával zvuky. Tu obchodující prodavače a kupující - v moha jazycích, tu kopyta koní a jízdu kočáru, pochopitelně odbíjení hodin a apoštolů až po kokrhání kohouta. Téma reportáže bylo jasné: "Vánoční trhy na Staroměstském náměstí".

Nicméně se mi to zdálo trochu fádní a chtělo to nějak oživit. A tak jsem ze svého archivu gramofonových desek tehdy nahrál kousek písničky vánočních koncertů Karla Gotta. natočených v chrámu. A v dlouhé chodbě metra jsem natočil své kroky s ozvěnou, jako bych procházel chrámovou lodí "na mši" v kostele nedaleko Staroměstského náměstí.

Druhý den jsem z toho všeho dal dohromady reportáž, v angličtině. Výsledkem bylo, že jsem byl jeden ze dvou, kdo z deseti uchazečů konkurs vyhráli.

Nová pracovní etapa spočívala v technické podpoře tréninků žurnalistiky. Příprava techniky pro školení, příprava reportážních rekordérů pro účastníky tréninků... atd. Opět mi technicky pod rukama, tentokrát pod obsahovým vedením zkušené trénující novinářky, procházela značná část rádia.

Tentokrát bylo hlavním úkolem naplnit misi rádia, naplnit nové novinářské principy veřejnoprávního charakteru: nestranné, nezávislé, vyvážené zpravodajství, věrohodné a ověřené z hodnověrných nezávislých zdrojů. Bylo toho pochopitelně mnohem a mnohem víc. Byl to rozsáhlý dlouhodobý projekt, který se týkal nejen pracovníků redakcí v Praze, ale i jejich domácích poboček, pokud existovaly. Jestliže jsem měl před tím velkou odpovědnost, nyní to už byla odpovědnost na druhou. A zdaleka ne poslední.

Jakmile se i tento projekt po pěti letech chýlil ke konci, hledal jsem další uplatnění. A po menších peripetiích jsem je nakonec nalezl jako studiový technik exkluzivně jedné redakce - Rádio Farda. Vám to takto nic neřekne, ale vězte, že se jedná o vysílání výhradně do Iránu.

Stal se ze mne, česky řečeno, zvukař s rozšířenou technickou působností. A symbolicky jsem novou pracovní smlouvu podepisoval 17. listopadu 2008!

Na Rádiu Farda jsem působil třináct let až do 30. listopadu 2021 - tedy letošního roku. Dokonce jsem trochu přesluhoval: můj oficiální odchod do důchodu připadal na letošní únor.

Co vám říci o vysílání živých zpráv? Blog zpráv to jsou střídající se hudební znělky, čtené zprávy, předvyrobené reportáže a rozhovory; živé telefonní vstupy... Během celé té doby hlídáte neustále čas, který nesmíte překročit. V určený okamžik vás totiž autoplayer odstřihne a přepne se na vysílání hudebních bloků. Nebo dojde na mimořádná živá vysílání - např. při vystoupení prezidenta USA se závažným proslovem k situaci iránsko-amerických vztahů... V tu chvíli se měníte na neomezenou dobu v živé studio s redaktory, s telefonáty, s překladem projevu a následnými komentáři. Vůbec objevujete, že existuje zcela jiný svět zpráv a zpravodajství, než jen to co nabízí ČT24 a jiná naše média.

Musíte umět reagovat rychle a srozumitelně oboustranně komunikovat - což se odehrávalo  v jazyce anglickém. Vysoce profesionální práce za všech okolností.

A odpovědnost na třetí.

Třináct let. Během nich jsem se jako studiový technik zapojil i do přípravy televizního vysílání. Ano, Rádio dnes už do vybraných zemí ve spolupráci s Hlasem Ameriky (VOA) satelitně vysílá televizní zprávy. Na Rádiu Farda to byly tři roky, v třísměnném provozu... kdy jsme se museli naučil televizní techniku, střihací technologie atd.

A za všech okolností jsme museli být vysílajícím oporou a podporou, stejně jako při rozhlasovém vyslání.

Tomu jsem pak dal přednost, když po třech letech Rádio Farda začalo budovat svůj plný televizní tým. Možná v tom byl kus pohodlnosti, možná jiný způsob jazykové komunikace a já jsem nechtěl stavět jazykové bariéry mezi sebe "angličtináře" a štáb mluvící rodným jazykem - persky. Což je pro televizní vysílání mnohem potřebnější než pro rádio. A tak jsem raději dal přednost již zažitému vysílání rádia.

Ptáte-li se mne, proč jsem se persky nenaučil - mělo to z mé strany ryze profesionální důvod. A sice "krizové situace". Pokud jde vysílání hladce, v klidu se bavíte, jsou jasné komunikační pokyny. Jakmile dojde na krizový okamžik, začnou vám chybět v cizím jazyce slovíčka, která zákonitě nemůžete znát. A každá krizová situace je jiná ať už technická nebo obsahová (přičemž obsah tvoří pochopitelně editoři). Takže jsem raději zůstával u oboustranně přijatelné angličtiny.

Třináct let s jednou redakcí, to je třináct let soužití - osudů, setkání. Za tu dobu se stáváte přáteli nebo známými. Někdy se na vás někdo obrátí s žádostí o pomoc s problémy českých reálií. Díky mým zkušenostem 5 letého studia v zahraničí jsem naprosto chápal, jak těžké to mají lidé, kteří rovněž žijí v cizině a naopak mají skoro jistotu, že už se domů nikdy nevrátí. Takže podaná pomocná ruka byla někdy na místě.

Tomu odpovídalo i mé loučení s redakcí - jakkoli jsem nechtěl žádné patetické, hromadné setkání v kolektivu, na rozloučenou. Samozřejmě i tak jsem dostal na rozloučenou drobné dárky - individuální, což je mi mnohem milejší a bližší než nějaký hromadný dar. Dostal jsem od několika redaktorů štědrý příspěvek na dovolenou do Egypta a potom také dvě vykládané krabičky. Jejich obsah vám samozřejmě neprozradím. Nikoli ten fyzický - jsou prázdné, ale ten duchovní. Budou mi navždy připomínat nejen skvělých 13 let na Rádiu Farda, ale i celé mé pracovní snažení a svým způsobem i tvůrčí úsilí během 20-ti let na Rádiu Svobodná Evropa / Rádiu Svoboda.