Ano, když chcete dovolenou all inclusive, tak vám ji Osud zkrátka dopřeje! - A šlape pak po vás, ať se vám to líbí nebo ne. Chtěli jste all inclusive? Tak si to užijte!
Dnes závěrečná část a snad mne omluvíte, že trochu delší.
Inu, po předchozím štastném konci prasklé pneumatiky a po neúmorné třídenní rýmě jsem si říkal, že snad už konečně nastane onen kýžený oddych.
Lloret de Mar je příjemné přímořské město, hotel byl ve své kategorii velmi dobrý a all inclusive taky nebylo k zahození. I když já nejsem ten typ, co se musí nacpat k prasknutí (a to i v zařízeních typu "all you can eat" nebo na rautech). Raději si vše prostě vychutnávám.
A s výjimkou trochu nudných snídaní...
...bylo stále co ochutnávat. Byť, jak jsem psal, člověk si musel hlídat, aby se vyhýbal recyklovaným jídlům. Asi nejchutnější byla dvě jídla. Pro mne to beze sporu bylo krutí stehno a zapečený bramborový "kornoutek" (ono to má určite i svoje jméno, ale netuším).
No a můj malajský přítel byl "jako v ráji"... to když podávali krevety nebo dokonce porůznu upravené mušle (což spočívalo v uvaření v jinak ochucené omáčce).
A pak jsme se opět vypravili trochu k moři... na místní promenádu. Moc jsme toho ale nenachodili: můj bolavý palec se zarostlým nehtem nějaké velké túry nedovoloval. I tak nám to stačilo.
Škoda jen, že počasí nebylo zrovna nejlepší,
Na promenádě jsme zjistili, že nejhezčí budovou je radnice. Ale byla to jen fasáda. Zvenčí krásný renesnační architektonický styl. Uvnitř - moderní, svým způsobem studeně nepatřičné úřednické přepážky, s moderním číslicovým vyvolávacím systémem...
A trochu nám tu "křivdu" vynahradila proménáda.
Dokonce zde byla originální fontána... snad dokonce s pitnou vodou.
Mimochodem, máte rádi šumění moře?
Po takové procházce a po večeři nám samozřejmě chutnalo i nějaké to "lepší" pití.
Škoda, že večerní odpočinek v hotelu nám opět "vylepšil" animační program.
Mám ale ještě jeden malý příběh, jehož podstatu neví ani přítel. A protože jako částečně nevidomý mé blogy nečte, předpokládám, že se to ani nedozví a já mu to vykládat nebudu... Hned pochopíte proč.
Mezi horním a dolním hotelem bylo asi v polovině u domu na protější straně ulice hřiště a terasa. Tady byla menší kočičí kolonie... spokojeně se slunící v přízni počasí i kolem jdoucích.
Až jeden den najednou stála u parku dodávka veretiny, chlapík s vekou sítí na tyči... Do toho někdo hystericky pokřikoval: "Pojdte sem!" přičemž se tam v rohu křoví krčila zrzavá kočka. Přiznám se, že jsem vzal přítele pod ruku a zbaběle jsme utekli, abychom neviděli odchyt těch koček.
K mému - velmi příjemnému - překvapení, ob den se všechny ty kočky slunily dál. Co tam tedy ten ras dělal? A já si vzpomněl na "zážitek" před dalším dnem odpoledne. Překračoval jsem chodník vedoucí k hornímu hotelu. Tady běžně stála zaparkovaná auta. A tak jsem spatřil mládence, jak otevřel dveře, zatímco jeho přítelkyně pištěla a uskakovala od auta... a když jsem přišel řekl mi: "Podívejte se." A ukázal rukou pod auto. Tam pospával had. Odhadem slepýš. Nejsem herpetolog, ale tohle bylo relativně evidentní. Prošel jsem kolem do hotelu a příteli se raději o tom ani nezmínil.
Přítel totiž kdykoli vzpomíná na rodnou vesnici v Malajsii, vždy neopomene říci, že si museli dávat velmi dobrý pozor na hady. Jak v lesní džungli tak i na rýžových polích, které rodina vlastnila. A stačí říci "had" a už prchá neméně hystericky, jako ta slečna. Nedivím se mu. V Malajsii je většina hadů jedovatých.
A tak jsem mu ten zážitek s hadem raději ani neříkal.
A tak mne jen potěšilo, že veterinář tam s největší pravděpodobností odchytával onoho hada a ne kočky.
Nu a další den - v podstatě už před odjezdem - jsme si dopřáli procházku po vnitřním městě. Navíc jsme "objevili" zkratku. Dosud jsme to obcházeli přes několik ulic... a pak mi to došlo: stačilo sejít poměrně příkré schody i krásně upravenou ulici vedoucí od hotelu a byli jsme rovnou u mořské pláže.
A pak jsme se tedy prošli vnitřním městem. Co mne potěšilo, našli jsme i mistní kostel. Ještě David a John se o něm zmiňovali první den, že zahájili svůj pobyt návštěvou kostela...
I samotné náměstíčko bylo velmi malebné.
Zaujal mne tady dům s figurálními postavami nad vchodem... Snad dům Miguela Cervantese. Vy co tušíte víc, omluvte moji neznalost.
A pak jsme se uličkami protoulali k posledním okamžikům... kdy nás čekalo balení... a tak jsem pořídil i tohle foto, abych nezapomněl na to, že aspoň o dovolené by měl člověk přečíst nějakou tu knihu.
A čekala nás poslední zlomyslnost Osudu. Ona pověstná "třešinka na dortu".
Upřímně: trochu jsem se děsil odletu. O to víc, jaký byl přílet. Letěli jsme ráno v 7:50 z Barcelony. A já si říkal: "Snad nebude s odjezdem na letiště tak zle. 2 hodiny předem + hodinu cesta, to se dá vydržet." Příliš jem se, bohužel, nemýlil.
Osud se nám drze vysmál do očí i v poslední den našeho pobytu.
Na recepci nás den předem totiž čekal vzkaz agentury, že odjezd je v 01:45 v noci. A co víc: nikoli od hotelu, ale o pěkný kus dál a níže - u hlavní silnice před jakýmsi hotelem. Hezky pěšky 10 minut z kopce dolů... kudy všudy tudy co jsme přijeli. Skutečně "překvapivý" servis.
Zděsil jsem se a volat jsem do Prahy a snažil se to změnit. Nepochodil jsem. Prý nejsem jediný, kdo pojede, určitě budou po cestě nabíral další lidi...atd. - Zkrátka jsem to neukecal.
V hotelu jsem si aspoň domluvil objednání balíčků s jídlem. Měli jsme nárok na snídaňový i obědový. A já se rozhodl nešetřit a že chci obě jídla. A tak jsem kolem jedné v noci, omámený nedospáním, v dolním hotelu na recepci se domáhal balíčků. Fantazií tedy kuchaři nepřekypují. Jeden každý balíček obsahoval:
- 2 sýrové sendviče
- 2 sendviče se salámem
- 1 hrušku
- 2 jablka
- 2 pomeranče
Na rovinu, sendviče tohoto typu nenávidím... měkký bílý chléb proložený sýrem a máznutý trochou másla... Dojídal je ještě kamarád v Praze.
My jsme se poté propotáceli dolním hotelem na spodní silnici a šli směrem k odjezdovému hotelu na hlavní třídě, skrze trochu zanedbanou uličku. Naštěstí jsem si prošel tu cestu ještě před tím ve dne.
Noční hluk mi dal znát, že Lloret de Mar své noční pověstri nezlůstává nic dlužen. Z podzemního Disco Klubu na rohu ulice duněla hudba. Vyhazovači postávali u dveří; občas se vypotácel nějaký návštěvník - či menší parta. Místo na čekání na autobus bylo bezútěšně prázdné...
...tedy silnice. Zatímco na chodníku po nás pokukovalo několik afro-afrických ženštin. Co byly zač mi došlo v okamžiku, kdy ta nejmacatější z nich oslovila jednoho mladíka jdoucího s kamarády z klubu. Chvíli jí opilecky naslouchal, pak mávnul rukou, zavrtěl havou a "holky" šly čekat na další potencionální zákazníky.
To naše čekání na autobus bylo stejně bezútěšné a nervózní. A konečně přijel. Na čas. Řidič se několikrát ujistil, že jsme to my a pak nás provezl pěkně přímořským východním Španělskem... objel s námi několik vesniček. V každé přibylo pár cestujících... Až nás nakonec kolem čtvrté hodiny ranní vypakoval z autobusu u letištního terminálu.
A nám nastalo zase čekání... ze kterého jsem byl už totálně zblblý, probuzený a "naspeedovaný", jak by řekla dnešní mládež.
A všude na letišti bylo poloprázdno.
A abych vám řekl pravdu, stěží jsem byl schopen potom vnímat poetiku východu slunce - ale přece...
...až konečně došlo i na nástup do letadla.
Cestu jsme oslavili malým sampaňským přímo v letadle... a konečně jsem si i já koupil dovolenkový dárek: v palubním butiku jsem si pořídil z nabídky náramkové hodinky. Byla to - vedle bolavého palce, vedle s prominutím průjmu z antibiotik a následných hemeroidů - jediná věc, kterou jsem si z dovolené přivezl.
Zlomyslnosti a úklady Osudu v to nepočítám.
I tak a budete se asi divit - pokládám to za celkem příjemnou a odpočinkovou dovolenou. Koneckonců, dovolená by ani jiná být neměla.
- - - - - - - - - - - - - - - - - -
P.S.: Cestovní kancelář byla natolik vstřícná, že nám za nepříjemnosti spojené s příjezdem pak poskytla bonus na další zájezd. Její celkový přístup byl natolik pečlivý a vstřícný, že to určitě v budoucnu využiji.
_________________________________________________
Autorem všech fotografií je Martin Faltýn, dle Kodexu blogera.
