10 dní ve Španělsku all inclusive, teda fakt "all" - 6

Upřímně a na rovinu, začnu rovnou tím, že jsem rád, že jsem zůstal naživu. Nechci se rouhat, ale mnoho  totiž nechybělo... aneb "Když chcete dovolenou all inclusive, tak vám ji Osud zkrátka dopřeje!"

Ano, když chcete dovolenou all inclusive, tak vám ji Osud zkrátka dopřeje! - A šlape pak po vás, ať se vám to líbí nebo ne. Chtěli jste all inclusive? Tak si to užijte!

Tak nějak probíhala celá moje dovolená ve Španělsku, ale ten dnešní den opravdu kulminoval.

V plánu byl totiž se starými pány Davidem a Johnem výlet!

Už den před tím jsme se domouvali když jsme k nim přišli na návštěvu do recepce hotelu. A protože tam byla na nástěnce cestovek i nabídka na výlet do Franice, David prohlásil, že nás tam vezme autem, protože to není zas tak daleko.... Výletu vévodila fotografie nádherného středověkého zámku

CARCASSONNE

Když se podíváte, uvidíte, že jsme se měli právem nač těšit.

Bohužel, druhý den když jsme se setkali, tak David nám sdělil, že si nevzal španělský řidičák, ale že má jen katalánský a když by nás stavila francouzská policie tak by mohly být problémy.

Protáhli jsme pochopiteně obličej.

A že nás místo toho vezme přes hory do malebného přímořského městečka El Port de la Selva. Souhlasili jsme, jak jinak. I tak to od obou pánů bylo velmi laskavé a obětavé, co si budeme povídat.

Prohlásil jsem, že je škoda, že přítel moc nevidí, že bych jinak navrhl, abychom se jeli podívat do Figueres, do Muzea Salvatora Dalí. Prý ano,a le raději ať jedeme idnividuálně a brzy ráno, protože tam bývají fronty na vstup. A vyrazili jsme.

Došli jsme na parkoviště pro auto (bylo u našeho horního hotelu Gran Garbí de Mar) a dali se na cestu..

Inu, bylo se na co dívat už cestou. Krajina je to celkově hezká a opravdu malebná. Tento typ krajiny miluji.

Cestovali jsme tedy přes hor a roviny a cesta nám ubíhala. I když, přiznám se, že byla opravdu dlouhá.

A jestli jsem se ale za tu dobu naučil něco nenávidět, tak to byly křižovatky. Všechny do jednoho, i ve městě, měly kruhový objezd.

Nebudu vše popisovat... Projeli jsme i tím městem Fugueres, kde poutače ukazovaly cestu k Dalího muzeu. Probíjeli jsme se za pomoci navigace neúprosně vpřed. Nakonec jsme dojeli k cíli naší cesty.

Osud ale zapracoval proti nám.

David si nějak špatně vyložil rozsah mého zranění... - tedy zarůstajícího nehtu  - a vzal si do hlavy, že musí zaparkovat ve středu městečka. To se ukázalo zcela vyloučeno. Nejen, že tomu bránila různá omezení, ale sebemenší "volné" místečko bylo pochopitelně obsazeno. V tu chvíli jsem ještě nechápal, pro prostě nezajedeme na odstavné parkoviště:

"Je to příšliš daleko," pronesl David.

A tak se pouštíme se do projižďky městem po druhé. Samozřejmě bezvýsledně.

To už mi došlo, co si David myslí o mém zranění. Ale nechtěl jsem v tu chvíli působit zmatek. A v podstatě mi bylo jasné, že kdybych byl řekl, že to bez problémů dojdu, tak by se urazil. Že opovrhuji mimo jiné jeho ohleduplností a že jsem neprávem bolest zveličil. Bylo to prostě jedno velké nedorozumění. NICMÉNĚ Už jsem si v jejich anglické společnosti začínal zvykat na to, co se sluší a patří a co je nemístné - i za cenu "osobních ztrát". Toto byla přesně ta situace. A tak jsem mlčel a nechal Davida, at koná jak myslí. Bylo jasnéí, že z prohlídky přístavního městečka nebude nic.

Nakonec jsme skočili na jakémsi parkovišti někde na dvorku mírně zpustošené farmy... A šli se aspoň pár desítek metrů podívat na městečko.

Bylo to fakt nádherné. Jenže čas pokročil a oba pánové dostali neodvolatelný hlad. A že tedy pojedeme a někde se najíme.

Tak jsme vyrazili, na svým způsobem úmornou zpáteční cestu. Což byla docela fuška, protože cesta zpět, stejně jako směrem tam, vedla přes malou zato silně kopcovitou horu... a začínal jsem si všímat, že Davíd začíná být coby řidič unavený. Odpočinek začal být nutností.

A do cesty nám přišla skoro kouzelná hospoda u silnice.

Vešli jsme dovnitř a byli příjemně překvapeni. Posuďte sami.

A dali jsme se polední menu; skoro každý něco jiného.

Já a John jsme si ale dali ale to samé. Už dříve jsem si povšiml, že máme s Johnem podobný vkus, styl... je nám řada věcí svým způsobem blízkých. Tak mne to, že jsme, si nezávisle na sobě dali stejný oběd, ani nepřekvapilo.

Byla to katalánská klobása: kupodivu ve střívku jako naše jitrnice. Mělo to i podobnou strukturu, jen docela jinou chuť. A jak máme v sobě nejrůznější zažité stereotypy a předsudky, tak můj mozek si při pohledu na tu klobásu ne a ne srovnat, že ta "jitrnice" chutná úplně jinak (tak jako bylinlově) a každé sousto jej překvapovalo.

Ale byl čas se opět vydat na cestu zpět.

A tady se síla Osudu projevila naplno.

Už cestou z onoho přímořského mestečka jsem si všiml, že tu a tam se blížíme trochu víc k pravé krajnici. David to pak naštěstí vždy srovnal. Přípočítal jsem to jeho věku - upřímně, sedat v 79 letech za volant, to chce odvahu.

A v okamžiku, kdy jsme vyjeli po onom příjemném obědě, nějké dva-tři kilomety za městečkem se to stalo!

Davidovo auto se zase začali přibližovat k okraji a pojednou sjelo z krajnice! Byl to zrovna úsek podobný tomu na fotografii. Okraj silnice byl pěkně "okousán", žádné zarovnání ani nic.

Ozvalo se podivné chrčení; David zareagoval a vrátil se z krajnice  zpět na silnici.

Ozvalo se podivné pleskání.

Posléze mi to došlo - zničila se pneumatika.

Asi po dalších 200 metrech se našlo vhodné místo - pro nás jako stvořené. Takové podivné parkoviště. Spíš pro zemědělské stroje než pro nás, ale kdo ví.

David tam okamžitě zabočil a zastavil. Všichni čtyři jsme se vyhrnuli z auta.

Ten pohled nikoho nepotěšil.

Co teď? Auto pochopitelně mělo rezervu, ale když jsme se podívali na návod...

Dal jsem se do luštění toho rébusu. Pomalu jsem tu konstrukci v kufru  "demntoval" Ale když jsem dospěl k fázi, že je potřeba vymontoval pneumatiku ze spodu auta, kde byla připevněna na našroubovaném ocelovém lanku, tak jsem to vzdal. Jak se posléze ukázalo, udělal jsem  dobře.

Co dál?

Zatímco John stoicky zachovával klid, přítel podřimoval na zadním sedadle, David konečně zalistoval ve všech papírech a po mé přímluvě začal volat asistenční službu. Koneckonců si ji platil, jak jsem pochopil z přiložené plastové karty.

Proběhl telefonát a nic se nedělo.

"Zavolají zpět," řekl David.

A tak jsme čekali a čekali. V místě, které bylo víc než opuštěné, ale pomalu i Bohem zapomenuté.

Když jsem se pak rozhlížel po té pustině, trochu na mne začala padat hrůza. Co kdyby David sjel ze silnice někde jinde? Třeba tam, kde jsou srázy nebo aspoň příkopy? Havárie by byla nevyhnutelná a důsledky raději ani nedomýšlet. Možná by šlo i o život.

Naštěstí se nic takového nestalo.

A přišel další menší malér.

Vy kdo jste četli předchozí blogy, víte, že mi začal zarůstat nehet na palci na noze a že jsem musel k lékaři. Co jsem nenapsal bylo, že jsem dostal antibiotika. Vždy si čtu poctivě přiložené letáky. Což tentokrát dost dobře nešlo, protože vše bylo ve španělštině. Naštěstí ale máme internet a tam jsem si letá našel. A k mé smůle: patřím mezi jednoho z deseti, u kterých se projevily vedlejší účinky. Dostal jsem, s prominutím, průjem. (Pořád lepší než být jeden ze sta... se zcela jinými, mnohem horšími následnými problémy.)

V praxi to znamenalo, že nejpozději do dvou hodin po jídle jsem prostě MUSEL.

Když jsem se reozhlédl po tom neutěšeném místě, padla mi do oka lékárna. Na horním foto je to ta bílá jednopatrová budova mezi auty. Protože jsem nevládnu španělštinou ani slovo (Terminátorovo-Schwarzeneggerovo "Hasta la vista" do toho nepočítám), seznámil jsem Johna se svou delikátní sitacá a požádal jej, zda by byl tak laskav, aby m posloužil jako překladatel. John nezaváhal ani vteřinu. Pravý britský gentleman.

Zkrátím to.

Pan lékárník měl pochopení, já jsem jakž takž na poslední chvli po uzounkých schodech vystoupak do prvního patra... použil zařízení; vydesinfikoval to vším možným... panu lékárníkovi jsem poděkoval... ani nechtěl nic zaplatit...

...a vše bylo v pořádku. Tedy v tomto směru. Naše opuštěná skupinka totiž dál čekala, co se bude dít.

Nedělo se nic. Stále nikdo nevolal... už jsme čekali přes hodinu.

Poprosil jsem Davida, ať se znovu spojí se servisní službou. Ukázalo se, že zatímco jsme čekali, volali nás už třikrát. Jenomže David měl vypnuté vyzvánění i vibraci a prostě to promeškal.

Za dalších 30-40 minut konečně přijela odtahovka v síle jednoho muže. Byl to drsňák už od pohledu.

Ukázalo se, že jsem opravdu udělal dobře, že jsem se do toho nemontoval. Řeknu vám, i on, zkušený a zdatný člověk, měl co dělat, aby si poradil. A co víc, pneumatika ne a ne vypadnout ze své špule. Nakonec se to mírným násilím podařilo. Věřím, že kdyby to auto nebylo jeho, tak by ten servisní mechanik do auta i do té pneumatiky kopnul.

Cesta zpátky, nějakých ještě 100 kilometrů, možná i víc, se vyznačovala dvěma elementy.

Za prvé jsme byli limitováni rychlostí. Na pneumatice totiž byla nálepka "Maximální rychlost 80 km/h - náhradní kolo."

A za druhé:

Celou cestu jsem seděl vedle Davida a s nervy poněkud napjatými k prasknutí jsem hlídal, zda nejedeme ke krajnici. Jakmile se tak dělo, okamžitě jsem pronesl jen stručnou větu:

"Too much right." (něco jako "Jsme moc v pravo.")

A David se přiznal, že je prostě unavený že je bolí pravé rameno a proto jej to táhne k té pravé straně.V jeho věku? Spíš jsem se opravdu divil, že za volant vůbec sedá.

Když jsem vystupoval z auta a pomáhal otevřít kartou bránu parkoviště, klepala se mi trochu kolena. Byl jsem fyzicky i psychicky vyčerpaný.

Už ani nevím, jak jsme se ten večer rozloučili, jak probíhala večeře atd. ani jak jsem se dostal do postele.

A následující den nebyl o moc uklidňující. Čekalo nás rozloučení s Davidem a Johnem, jejcih pobyt v Lloret de Mar končil... ale hlavně: je čekala cesta domů. S unaveným řidičem, s náhradním kolem.

Ale to byl opravdu až další den.

Tak zase příště.

A myslíte, že to bylo vše co nás potkalo? Kdepak. Ještě přeci chyběla "třešinka na dortu".

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

/Pokračování opět v pátek./

_________________________________________________

Autorem všech fotografií je Martin Faltýn, dle Kodexu blogera.