Tedy v Indii. Ta atmosféra byla skoro stejná, neopakovatelná a věřím, že se tam odehrála spousta ne nepodobných příběhů. Jen jejich historie je méně romantická a zřejmě spíše druhdy až dramatická. A kde že ta místa v Dillí jsou?
Majnu Ka Tilla
Wikipedie v překladu praví:
"Majnu-ka-tilla je kolonie v Dillí v Indii, která byla založena kolem roku 1950. Majnu-ka-tilla se oficiálně nazývá kolonie New Aruna Nagar, Chungtown a Samyeling. Je součástí okresu Severní Dillí a nachází se na břehu řeky Yamuna poblíž ISBT (= Inter State Bus Terminal - pozn. autor) a Kašmírské brány."
Je to vlastně Malý Tibet, v hlavním městě indie, v Dillí.
Jeho současná "podoba" se vytvořila na přelomu 50. a 60. let s odchodem tibetského Dalajlámy do exilu. Více na toto téma netřeba.
V realitě pro mne, jako turistu, je to neuvěřitelná spleť uliček - především obchůdků nejrůznějšího druhu. Pochopitelně se zbožím nepálského a buddhistického charakteru, což byl ostatně pravý důvod proč jsem chtěl toto místo navštívit.
Přiznám se, že jsem Majnu Ka Tilla studoval a hledal informace skoro tři dny. Zadáním do Youtube najdete dostatek videí. I tak vás realita rozhodně překvapí. Už samo za sebe hovoří to, že ani řidič netušil, kde mne má vlastně vysadit.
Já jsem pak asi 10 minut hledal nějaký vchod vůbec do celého toho komplexu. Také první kroky a první ulička byly poněkud překvapivé. TUHLE nabídku zboží jsem tady rozhodně nečekal.
Ale po projití touto uličkou jsem se konečně dostal do míst, která rozhodně měla svoji amtosféru. Když vejdete dovnitř, úplně vás to pohltí. Navíc se uzounké uličky různě klikatily, vyznačovaly se odbočkami a opravdu mi to evokovalo Stínadla. Ovšem tohle jsou taková stínadla o jakých se ani Foglarovi nesnilo.
Po chvilce jsem přišel na "hlavní náměstí". A to jsem byl teprve na začátku celého areálu.
Tady jedna žena přímo před vámi připravuje něco jako vaječný svítek, plněný pálivým masem. Jmenuje se to "laphing". A patřičně jí dělají reklamu i indičtí průvodci Majnu-ka-tilla Marketem. Ale nebojte se, maje na paměti zážitky z předešlého dne, odolal jsem.
No a pak jsem se tedy vybral do místních uliček a vy to máte v galerii.
Přál jsem si pochopitelně obstarat pár "drobností". A tak jsem při hledání občas "zabloudil" do opravdu kuriozních míst.
A co jsem hledal? Mimo jiné jsem se chtěl podívat po nějakých tibetských náramcích z minerálů. Hlavně zda najdu něco odlišného než je v nabídce u nás. Našel jsem. Byl jsem ale obezřetný. Je tady pár obchodu kde prodávají spíš výrobky ze skla. Nabídka je úplně stejná jako mají korálkáři v Čechách. S minerálními kameny to nemá nic společného. Na internetu o tom najdete i různá varování.
V obchodě, kde jsem nakupoval, ovšem důsledně rozlišují, co jsou korálky a sklíčka a co jsou minerály. I cenově.
Přál jsem si jednak koupit pro známého malý náramek a pro sebe případně tzv. velkou málu. Problém byl, že prakticky ve všech obchůdcích berou pouze hotovost (až na výjimky, kde berou platbu místní mobilní bankovní aplikací).
Náramek jsem koupil a vybral docela unikátní. Ale málu jsem nekoupil. Ne, že by je neměli, ale mně nikdy nepadají oči na levné věci. Takže jsem se zeptal na cenu té nejlepší a nejhezčí a bylo to rovných 15,000 rupií. Smlouvat se nedalo. Takovou sumu jsem neměl s sebou v hotovosti ani zdaleka.
U toho obchůdku došlo k jedné epizodě. Začala mě obtěžovat dvě malá decka - holčiny - a žebrat peníze. Dokonce mi byly podávány kleštičky, že peníze mohu vložit do nich. Odmítl jsem, ale žebrání pokračovalo. Když už to bylo asi po čtvrté a děvčata se narvala až ke dveřím obchůdku, houkl jsem na ně pouze: "Huš!" Teprve potom daly holky pokoj. A nevšímaly si mne dokonce ani když mne později potkaly v jiných místech.
Uličkami jsem pokračoval dál.
Rozhlížel jsem se a hledal pro sebe aspon jednu věc. V těch uličkách toho bylo opravdu hodně.
A podařilo se! Tato prodejnička byla pro mne jako stvořená.
Mít určitý "obraz" konkrétního Buddhy na textili jsem si přál už dlouho. V prodejně jsem pak nakupoval s prodavačem, který za mnou přišel ze sousedního minikiosku. V něm ale, jak se ukázalo později, pouze zaskakoval. Prodával právě ty závěsné textilní obrazy.
Obrazy, které vidíte na fotografii, byly ovšem nad moje možnosti hotovosti. Ale prodavač byl opravdu obchodník. Po přátelském rozhovoru mi nakonec nabídl menší provedení, kde je ještě centrální Buddha obklopen dalšími Buddhy. A já jsem naprosto spokojen. Je to v dobrém provedení. I když samotný Buddha není ručně malovaný, je to reprint. Nicméně velmi kvalitní a prakticky to nepoznáte.
Stejně když jsem přišel na hotel, tak jsem zjistil, že se to do kufru celé nevejde. Zejména díky spodní liště kde je z každé strany ještě kulová hlava. Naštěstí se mi to podařilo rozebrat, tím jsem odhalil, že o vloženou dřevěnou tyč se začali zajímat červotoči. Takže tyč do Prahy určitě nejela a všechno se to krásně do kufru vešlo.
Dnes už obraz visí v mém pokoji.
V nepálských uličkách Majnu Ka Tilla jsem měl ještě jeden úkol. Alita, když zjistila, že se sem chci rozdně podívat, mne požádala, zda bych jí nekoupil biddies. Jsou to jakési mini cigarety o délce asi 5cm. Jsou naplněné kousky tabáku, ale omotané celým listem a umně stočené. Jsou to "cigarety" pro chudé. U nás je nyní už nekoupíte, ale před kolkovou reformou, když u nás začínaly různé nepálské obchůdky, jste je tam mohli zakoupit.
Zakoupil jsem jich rovnou deset, protože jsem věděl, že to bude i zajímavý mini dárek pro mé známé, kuřáky. Zkusil jsem od prodavačky vymámit i jedenáctý zdarma, ale neuspěl jsem.
Šel jsem uličkami dál a zkoumal především chrámovu nabídku. Postupně jsem objevil několik skutečně luxusních obchůdků. Nabídkou i cenově.
A nakonec jsem spatřil na vlastní oči i místní buddhistické mnichy.
Zážitkům onoho dne ale nebyl ještě zdaleka konec.
V prvé řadě mne přepadl hlad. A tak jsem se rozhodl, že když už tady jsem a různě na internetu, na YouTube, básní o tom jaký je tady skvělý jídlo všude, tak že taky ochutnám.
Mělo to ovšem jeden háček, že museli brát platební kartu, protože hotovost už jsem utratil. Naštěstí jsem na takzvaně samém konci celé té nekonečně dlouhé a klikaté ulice natrefil na velkou restauraci, kde karty brali. A protože to byla čínská restaurace a měli jako hlavní reklamní nabídku kachnu, tak jsem nezaváhal a prvně v životě jsem ochutnal skutečně lahodnou kachnu po čínsku. Ovšem tady jenom kousíčky, nikoli celou - to bych nesnědl.
A protože v samotné restauraci bylo nabito, pohotový personál mne (a ještě pár jiných mimo foto) přesunul do večerní restaurace, i když bylo poledne.
A pak už jsem stačilo si objednat a čekal jsem sotva 5 minut od vybrání v menu.
Nesměl bych to být ovšem já. Trošku se mi podařilo upravit recept: říkám tomu, tričko na kachně po Pekingsku. Zásah se mi podařil hned prvním soustem!
To, že jídlo bylo naprosto skvělé, vám snad nemusím povídat. Pokud vás to zajímá, kousky kachny byly v chili ústřicové omáčce, s černým pepřem a česnekovým chili, za 470 rupií.
S tričkem to dopadlo dobře. Na hotelovém pokoji jsem nasadil klasiku: promydlení mýdlem, a pak vydrbal mezi dvěma prsty, nakonec jsem celé tričko stejně vymáchal z té cesty.
Nezbylo, než se s Majnu Ka Tilla rozloučit a vrátit se na hotel.
Jak tam tak zpátky jsem jel OLA taxíkem. Metrem je to sice o 80% levnější, i když na čas to vyjde skoro stejně, ale v tom metru je někdy moc lidí. Poloprázdné metro bývá jenom na krajních stanicích. Pak to pěkně zhoustne.
K taxíku ještě dodám, že už 3 jízdy mám poněkud smůlu, že když jedu řidič vždycky zatočí, aby doplnil palivo do auta. A vždycky plyn. Takže už mám zkušenost, že když vidím jak zahneme ke stanici, připravuji se, že během čerpání budu muset z auta vystoupit. Aspoň jsem pořídil pár fotografií na čerpací stanici, jako třeba této.
Po návratu dojde k menšímu výstupu na recepci.
Za pár dní odjíždím a mám rád některé věci předjednané.
Ptám se proto pracovnice jak je to s dopravou k odletu, že to bylo v ceně. Ona tvrdí, že nikoli a já jí říkám, že booking com to uvádí. Ona na to drze, ať se obrátím na booking. To mne "nastartuje" a namíchne, takže jí řeknu. že to není moje starost ale, že si tam dělají reklamu oni - takže je to na nich.
Otráveně mi odpoví, že se teda zeptá majitele.
Také jí říkám, že bych chtěl, aby na pokoji uklidili a odnesli odpadky. Že jsem to včera říkal mládenci, ale že to neudělal.
Začne blábolit a začne mi tvrdit, že včera úklid nebyl.
To už v duchu pěním vzteky, ale navenek jen důrazně znovu říkám, že musí poslouchat co říkám já: že úklid byl, protože jsem to úklidovému mládenci ono ráno říkal. A ať to zařídí.
Samozřejmě je to lhářka.
Nezařídí nic a už druhý den se odpadky na pokoji hromadí od rána. Já je vynášet nebudu. Dost na tom, že jsem si z jejich úklidového vozíků musel ten večer před tím uloupit jeden toaletní papír.
Nakonec to vyřeším odpoledne. Odchytím úklidové mládence, šoupnu jim 10 rupií a rázem je po zbývající dva dny uklizeno.
A odvoz na letiště?
Nakonec to klapne díky mládencům z noční služby na recepci. I když musím řidiči zaplatit 2.000 rupií navíc. Ale protože musím být na letišti už v 5 ráno, nechci nic riskovat. Což znamená, vyjet od hotelu přinejmenším ve čtyři.
Inu ano, nastal čas se vrátit domů.
Všechna foto: autor
