Herní byznys v posledních několika dekádách zažil ohromný rozkvět, svými rozpočty předhonil ten filmový a s rozšířením mobilních zařízení a velmi levných počítačů se mu daří stále lépe. Stejně jako u ostatních odvětví IT se dříve jednalo o hájemství svobody, kreativity, originality a individuality – hráči zde nacházeli radost a také únik z často nepříjemné reality. Virtuální světy byly tak nějak víc „v pořádku“. Bohužel, časy se mění a svědectví o tom se lze dopátrat na každém rohu.
Jak se počet hráčů zvyšoval, začali se mezi nimi vyskytovat i všemožní napravovači křivd a bojovníci za sociální spravedlnost, kteří odhalují smyšlené problémy, jako je objektifikace žen ve hrách, „adekvátní“ zastoupení ras a pohlaví při výběru herních postav a podobně. Bohužel se nejedná o ojedinělý fenomén, naopak – stačí nahlédnout do libovolného herního časopisu nebo jiného média a na čtenáře ihned vyskočí několik těchto „kauz“. V neposlední řadě si her začal všímat i stát, který je obvykle technicky nesmírně pozadu, ale tak významnou část zábavního průmyslu už nešlo dále přehlížet. A samozřejmě čeho si stát všimne, to je potřeba napravovat – v zahraničí už se na tom pracuje. Vývojáři pak ze strachu ze všemožných nařčení postupně ustupují od vlastních, občas třeba kontroverzních nápadů, a přizpůsobují svá díla Velkému bratru a jeho posluhovačům.
Zpočátku to byly relativně neškodné detaily, kterým málokdo věnoval pozornost. Po spuštění hry Assassin's Creed II se zobrazí zpráva, že ji vytvářel multikulturní tým autorů mnoha národností a vyznání. Hra přitom poměrně realisticky vyobrazuje renesanční Itálii, tak asi aby se někdo necítil uražen tím, že zde občas umře zhýralý mnich, a nevyložil si to jako šíření nenávisti proti křesťanství.
V sérii Mass Effect se hráč zhostí role velitele nebo velitelky vesmírné lodi a má možnost navazovat milostné vztahy se členy posádky. Autoři si dali záležet, aby byli na výběr svolní muži i ženy bez ohledu na pohlaví protagonisty; při hraní za ženu jsem se na základě svých dřívějších rozhodnutí dokonce dostal do situace, kdy jsem měl možnost romance se třemi ženami, ale žádným mužem. Ve starší sérii Baldur's Gate od stejného studia přitom tato možnost nebyla; je pravděpodobné, že se jedná o jakousi „úlitbu době“, konkrétně homosexuální lobby a bojovníkům za sociální spravedlnost. Asi není třeba zdůrazňovat, že možností lesbického poměru s půvabnou Liarou T'soni se baví zejména heterosexuální puberťáci…
Poslední dobou ale přituhuje. Výskyt gayů, ujištění o pestrosti a nepředpojatosti týmu nebo pouhé varování, že autoři nijak nepodporují chování vyobrazené ve hře (zobrazuje se např. ve všech hrách od producenta 2K, pěkně viditelně a bez možnosti přeskočení), to dnes už nestačí. Bojovníci za čistší svět totiž řeší mnohem delikátnější nuance.
Český tým Warhorse, který v současné době vyvíjí historickou hru z prostředí středověkých Čech, byl osočen, že hra neobsahuje černochy (teď popravdě nevím, zda se ještě smí napsat „černoch“, takže pokud by to někoho uráželo, může to slovo nahradit třeba výrazem „Afročech“). Marně autoři vysvětlovali, že v Ratajích nad Sázavou se v 15. století „people of color“ nevyskytovali – běda jim, jsou to rasisti a záměrně překrucují „barevnou“ minulost.
Před pár dny jsem objevil perličku. V nové hře Pillars of Eternity lze najít skrytý náhrobek s epitafem hrdiny, který ulehl na lože s mužem převlečeným za ženu, což reka natolik šokovalo, že ze zoufalství skočil z útesu. I zde zareagovali samozvaní aktivisté a text označili jako „transfobní“ (pro mě nové slovo). Vývojáři se jejich hněvu zalekli a nápis změnili. Těžko uvěřit, jaké „problémy“ musejí autoři her řešit, jak extrémní péči musejí věnovat politické korektnosti (pochybuji, že onen vtípek do hry přidali se záměrem kohokoli urazit). Ještě více mě ale fascinuje, čím někteří lidé dokážou trávit čas. Narazil na onen náhrobek nějaký transsexuál a udělalo se mu z něj smutno, tak napsal autorům? Pochybuji. Kolik transsexuálů vůbec hraje hry? Kam kráčí herní svět, kam směřuje umění jako takové, když někteří jeho konzumenti jako by jen čekali na sebemenší hypotetické narušení vnucených standardů vyjadřování, aby nebohého tvůrce mohli vláčet špínou na diskusních fórech a prezentovat jej jako zločince?
Uvedený výčet zásahů do her je jen maličký, demonstrativní. Nezmínil jsem zákazy prodeje her v některých státech, vynucené úpravy (např. německé regulace nepřipouštějí vyobrazení nacistické symboliky, byť v dobovém kontextu), nesmírně nákladné hodnocení způsobilosti obsahu pro určité věkové kategorie a nespočet dalších větších či menších afér, kauz či „hejtů“. Lze se dočíst o hrách, které hráči náhodně přidělí barvu kůže postavy, aby „bílí rasisté“ nehráli jen za bílé hrdiny (Rust). Když je „záporák“ ve hře náhodou barevný, je to ihned považováno za projev nenávisti a developeři se v dodatečném obsahu raději omlouvají a vysvětlují (BioShock Infinite).
Otázkou je, kam to povede. Na hry jsou co do korektnosti obsahu zjevně kladeny mnohem vyšší nároky než třeba na filmy nebo knihy (což je pravděpodobně dáno mimo jiné možností a ochotou autorů zpětně upravovat obsah, případně provázaností her s online světem, kde se bojovníci za pravdu a lásku mohou snadno a účinně projevovat); a nerad bych se dočkal dne, kdy slavná Lara Croft začne uvažovat o své sexuální orientaci, oděje duhovou batiku a vypraví se na Blízký východ pátrat po důkazech o homosexualitě krále Šalomouna, přičemž jejími nepřáteli budou izraelští agenti a západní těžaři ropy a v dramatickém závěru konvertuje k islámu. Šílenství? Bohužel mi připadá, že přesně po tomhle hlídači korektnosti touží, a jako hráč z toho mám velmi špatný pocit.
