Řízená agrese dvou těl

„Cítím se teď přesně na to, jak ty teď vypadáš...“ To mi řekla ráno. Po TOM. Před TÍM. Byl jsem pomačkaný, zarudlý, oteklý. Po krátké noci. Stejně jsme se znovu objali. I přes bolest hlavy.

Lidé tleskají a opona se stahuje a zase roztahuje, lidé tleskají, herci vybíhají a zase zabíhají do bočního sametového vykrytí divadla. Ruce máme obouchané od toho několikaminutového plácání. Obrovský úspěch. Obrovský potlesk. Pak cinkání skleniček. Řetízkující šampaňské.
Na zdraví!
Na úspěch!
Na slávu všech, co se na tom podíleli!
Jsem tu omylem.
Jsme tu omylem. Já a ona.
Někomu zbyly dva lístky
Tak platíme za VIP. Alespoň někdy, jednou začas, se páni ustrnou… a pustí lístek mezi plebejce.
A tak sajeme to dobré šampaňské. Jak houby.
Aby se potom ona potácela k záchodkům.
Ostuda?
Proč? Ne!
Žijeme jen jednou!
„Doprovodím tě domů…“
„Ale nee…“
„Doprovodím tě domů…“
„Ale nee… zvládnu to sama“
„Ne, doprovodím tě domů…“
Ujela další tramvaj. První noční. Druhá noční…
Kdy jede další?
„Máš na taxik? Já ne…“ „Peníze neřeš…“
„Pojede další tramvaj…“
Chlad noci na perónu nás přivine k sobě. Moje tenké tesilky na její tenké tesilky. Nohu na nohu. Maso na maso.
Pak drncání tramvaje. Její stehna se obtiskují okolo mých. Zahříváme se navzájem. Další polibek.
Kdy jsem si dali ten prví? Snad po pátém šampaňském. Ještě ve foyer.
Pod nohama nám křupe zmrzlý sníh.
Dveře bouchnou. Slušně si věším kabát na ramínko v chodbě. Vytahuje si kontaktní čočky. Já srkám horký čaj. Co bude?
Tma ložnice nás přikryje. Neskončil jsem decentně na gauči v obýváku, jak jsme si oba slibovali. Ložnice je malá a studená. Zahříváme se o sebe.
„Tak jdem spát…“
„Tak jo…“
Tak se odkulujeme.
Ale chlad nás k sobě znovu přivine.
„Moc tě chci…“
„Tak ještě počkejme chvíli, ať si to dobře rozmyslíš…“
Rázem zapomínáme na ten chlad.
A pak už tichá noc polyká její vzdechy.
Rozhoupaná těla o sebe pleskají.
Řízená agrese s cílem vyvrcholení.
Teď a tady.
Co bude zítra ráno?
Dnes už je ráno.
Ráno?
Ráno. Probuzení. Nalepení holými zadky na sebe. Pod jednou peřinou. Druhá je shrnutá na okraj.
„Cítím se teď přesně na to, jak ty teď vypadáš.“
„To teda pěkně děkuju…“
V hlavě šumí bublinky šampaňského, v puse zvětralá pachuť. Ale prstům to nevadí. Už zase brouzdají cestičkami pod peřinou do skulin na jejím horkém těle.
Chci tě, moc tě chci!
Já tebe taky!
I přesto, že jsme oba tak pomačkaní, zarudlí a oteklí. S hukotem v hlavě. V naší nedokonalosti. S řídnoucí kšticí. S oplácaným pozadím.
V řízené agresi dvou rozhoupaných těl k dalšímu vyvrcholení. V zákopech rozkopaných peřin, kam zadýchaní dopadáme.
„Stejně jsem na tebe moc stará…“
Stará? Ve třiceti?
„Ale kde…“
A znovu se obejmeme.
Kdy bude příště?
Kdo ví…
by m-blogger