Vlakem jezdím zcela vyjímečně a spíše ze srandy - a o tu není na našich drahách opravdu nouze. Někdy je toho, věřte mi, opravdu příliš i na mě.
Vím, že mnozí tento způsob dopravy milují nade vše a to i přes všechny jeho vrtochy. Snažil jsem se to pochopit až k zážitku, který tuto snahu značně podkopal.
Zajet si s kytarou zahrát do "Zelené rokle" v Pikovicích a to vlakem z Prahy - Vršovic se zdálo zcela optimální i odpoledne v týdnu. Vláčkem jsem tam za 45 minut a to je lepší, než někam tramvají po Praze.
To, jak se brzy ukáže, jsou jen představy.
Se zakoupenou jízdenkou se přesunu na čtvrté nástupiště, jak hlásá elektronická informační tabule a v klidu se posadím, ale ouha! V daný čas se neděje nic a ani zpoždění není hlášeno. Po delším čase přijede na sedmé nástupiště zelenožlutá souprava, přezdívaná "Helenka" a za jejími okny na tabulkách běhají mě dobře známé názvy stanic: jsem trochu zmaten - kytara v pevném pouzdře poslouží jako kompenzační pomůcka, díky níž se přesunu prohlubní o tři koleje dál neb podchodem už bych to nemusel stihnout Z kabiny se vykloní strojvůdce, který širokým úsměvem hodnotí můj výkon, zatím co ho zcela vážně obdařim otázkou: "nejedete náhodou do Pikovic? - tak to s náma zkuste, třeba tam dojedem!" , nenechá se vyvést z dobré nálady. "A proč jedete ze sedmičky, když je psáno ze čtyřky" - pokouším se o chabý odpor: "ále, to přeci každej ví. Teď je to tu v rekonstrukci, takže jednička neni vůbec a dál je to všechno posunutý."
Jo, fajn. Takže dráha si žije vlastním životem se všemi, kdo jí fandí a náhodný cestující má prostě smůlu.
S asi hodinovým zpožděním jsem se tedy dostal na místo a užil si to, takže nedopatření s dráhou jsem vzal za přijatelné.
O pár týdnů později jdu zkušeně rovnou na sedmičku. Tentokrát zpoždění hlásí poctivě - každých patnáct minut. Když má už jet další vlak, hlásí i u něj zpoždění neoblomně po patnácti minutách. Po asi hodině a půl ke mě přisedne opět vysmátý železničář, kterému skončila směna. "Jedeš někam hrát, viď? Hned bych jel s tebou, skončila mi šichta.
Jó, chci jet do Pikovic a už tady skoro dvě hodiny tvrdnu!
Ale tam to nejede, tam spadla skála a nepojede to nejmíň deset dní!
Ale zpoždění hlásej furt!
Jo, to voni hlásej automaticky furt, ale my máme hlášku, že to spadlo.
Jo, tak to díky, to jako kdybys nepřišel, tak bych tu seděl asi deset dní:))
No, to asi jó, ale takhle je to nastavený."
Inu, na železnici dějou se věci, na dráze jsou zaměstnáni švarní mládenci!
Zmíněná píseň Jaroslava Uhlíře je vskutku pravdivá a ještě, že tomu tak je. Česká železnice učí lidi opravdu kreativitě, na rozdíl od např. z našeho pohledu zcela nudné - japonské, kde když se vlak opozdí o minutu, vrací dráha cestujícím jízdné. U nás se stane, že vlak nepřijede vůbec, dráha nevrátí nic, ale zato lidi se vrátí domů - vždyť zítra je taky den, ne? Ani se neptám, která z těchto filosofií je u nás oblíbenější. Hlavně, že ČD je oblíbena alespoň kvůli svým zaměstnancům.
Já ale zase jezdím hrát do Pikovic zásadně autem a piju ochucený birell, jež mi na stará kolena zachutnal. Jen ta muzika po něm nestoupá od rukou, jako kroužky z cigarety v nízkém irském lokále:)
