Inspirací k tomuto hořce - chutnému ohlédnutí mi byl nedávný článek kolegyně Jitky Štanclové, ve kterém se zmínila o vaření na školním lyžařském zájezdu.
Ve článku http://stanclova.blog.idnes.cz/c/497790/i-guma-muze-zvednout-sebevedomi.html?ref=viacbloger se Jitka přiznává k vaření na hromadné akci a tím u mě probouzí téma školních, závodních a veřejných jídelen, které v mém životě sehrály a stále hrají téměř klíčovou roli. Jde hlavně o ženy zde pracující, které nazývám souhrnným označením ,,kuchyňské Božky." Některým to bude možná znít hanlivě, ale já mám prostě všechno pojmenované po svém a navíc pravý opak je pravdou.
Vše začalo vlastně kdysi mým nástupem do základní školy. Škola na žižkovském Jarově byla pro mě z počátku neznámým a silně nepřátelským prostředím. Zvenku budova působila docela normálně, uvnitř to byla typická ,,instituce." Stěny natřené béžovou hlinkou(nebo ,,slonová kost"?, takovéto barvy my, kluci nedovedem rozlišovat:), občas strohý obrázek na zdi, jinak jen zákazy a příkazy Nerudná, přestárlá třídní ,,souška", věčně zamračená ředitelka a sadistický školník, který se tvářil, že chce každého preventivně praštit. Ještě, že to v tom ranním shonu nestíhal. Jako poslední kapku tohoto ,,blaha" si začali dobírat mé příjmení. Že je to prý německy a tehdy byl v obecném povědomí každý Němec fašista
Můj stav byl tehdy na hranici permanentního pláče. To, že nepropukl naplno byl jen výraz směsi hrdosti a strachu neztrapnit se před všemi těmi tvářemi. O zlepšení se postarala až jinými nenáviděná školní jídelna. Vysouvací výdejní okno a za ním korpulentní ženy - kuchařky si jediné všimly nebo chtěly všimnout mého zoufalého výrazu a začaly mě utěšovat, že to bude dobré, že se to určitě zlepší a začaly mi dávat i větší a snad chutnější porce. Tím jsem získal i jiný pohled na školu a nechodil tam už jako do nuceného tábora. Velké jídelny s typickými, přátelskými kuchařkami se tehdy navždy vryly do mé mysli.
Začátkem devadesátých let, kdy se již stravování ubíralo cestou ,,švédských stolů a amerických bister" a ,,tácíčkových zařízení" s tácy, výdejním okénkem a stoly s vixlajvantovými ubrusy k mému vzteku valem ubývalo, přišli na jednom pražském rádiu s pořadem ,,písnička s věnováním." Nechte zahrát písničku někomu, koho si vážíte, koho máte rádi, nebo třeba i celému kolektivu, firmě atd. Zavolal jsem tam tehdy, říkali, že mají zrovna najetou píseň ,,Pojď dál a zpívej" od Pavla Bobka, tak komu že jí nechám zahrát: ,,Víte, v reklamě jsou pořád vyzdvihováni nějací manažeři, lidé v kravatách, vše se točí kolem bank, pojišťoven a tak. Já bych chtěl zahrát kuchařkám ve školních a veřejných jídelnách. Ty jsou, myslím daleko potřebnější. Kdysi, když jsem byl malý a bezmocný, povznesly ony mě. Teď, kdy myslím, že jsem tento svět již trochu prokoukl, chci zahrát jim, jako drobný výraz vděku za tehdejší podporu."
Píseň se rozezněla éterem a po skončení se moderátor zmínil, že ohlasy do rádia byly obrovské. Nečekali to oni ani já. Moderátor dokonce tlumočil díky několika žen za tu píseň a vůbec, že zatím nic takového nezažily.
Ve stejné době se mluvilo o tragédii trajektu Estonia. Plavbu na něm prý dostalo za odměnu také čtyři sta švédských kuchyňských ,,Božek", pro něž to byla tehdy plavba poslední. Proto jsem tehdy tuto událost vnímal daleko hlouběji, než jen jako zprávu v tisku.
V dnešní době ,,tácíčkových jídelen" opět utěšeně přibývá, což činí svět pro mě a doufám nejen pro mě daleko příjemnějším. Není nad to, když vám rajskou ,,do fialova" se šesti běloskvoucími plátky knedlíků podá přes okénko růžolící Božka.
Tento článek je také přáním všem, nejen ,,kuchyňským Božkám" ale všem ženám, neboť většina z nich někdy připravovala jídlo, k dnešnímu svátku všech žen.
Jako malou pozornost posílám onu píseň, jež tehdy zněla na počest i památku všech kuchařek a jejiž originální verzi ,,Lay down beside Me" od Dona Williamse jsem zmiňoval loni při stejné příležitosti. http://enders.blog.idnes.cz/c/450396/nase-mile-a-statecne-zeny.html
Myslím, že píseň vystihuje dobře i téma tohoto zamyšlení.
Tuším, že se zde snese velká kritika závodních a školních jídelen, přijmu ji s tím, že pro mě jsou ,,kuchyňské Božky" navždy pozitivně uloženy v mysli.
