Vodák na kole ,,Kolo a já."

,,Jízdní kolo je dopravní prostředek, vhodný pro přepravu jedné osoby na krátké vzdálenosti do pěti km." Tolik odborné pojednání jakési publikace o dopravě, kterou jsem kdysi někde přečetl a na rozdíl od ,,důležitých informací", jako ,,kde je levnější chleba nebo s kým chodí Gott" nasál a ,,udržel."  

Dnes touto větou rád častuji ty ,,cyklo-pestřenky", tedy lidi, jež se navlékají do pestrých dresů a přileb a chlubí se, jak se svými super- bajky ujeli sto a více km.

I já jsem na začátku devadesátých let propadl fenoménu tzv. ,,horského kola." Ten, podobně jako všechny věci,proniknuvší k nám ze ,,západu", zde nabyl nechutných rozměrů. Vzpomeňme takto například na lední hokej, video, chov okrasných psů, kolečkové brusle atd,atd...

Samozřejmě, že jsem jezdil na kole i v dětství. Asi od devíti let. To už jsem dosáhl na pedály ,,dospělého kola." Jiné tehdy nebylo příliš k mání. Vystřídal jsem tak postupně všechna kola po dědečcích, babičkách, strýčcích......Eskapády s tím spojené by vydaly na samostatný článek, ne-li knihu.

I to byl důvod k mé horlivosti ke sběru šrotu a brigádám, abych si hned v patnácti koupil svého prvního ,,fichtla" tedy legendární JAWU 50/21. Pak už byl postup v hierarchii dopravních prostředků u mě zcela standartní: malá motorka, velká motorka, auto...(letadlo a raketa zůstaly naštěstí pouze v říši snů). Zato mezitím přibyl jakýsi ,,mezičlánek" - loď.

Ve fázi ,,lodi a auta" jsem se tedy znovu setkal s kolem v podobě kola horského. I když už tak nějak ,,ze srandy", či pouze ,,zájmově." Byla to ale láska na první pohled. Horské kolo nádherně stoupalo do kopců (nebo to bylo tím, že jsem byl tehdy plný síly?!) Krásně brzdilo, nechrochtal řetěz a vůbec dělalo všechno jinak a lépe, než ty všechny tudory, laurinky, velamosy, esky před tím.

Tehdy jsme s kamarádem Jardou osedlali v Praze-Nuslích dva ,,bajky" a vydali se na jednu z prvních ,,expedic." Měl jsem kolo půjčené od mé tehdejší přítelkyně Romany. Opatřil jsem ho cyklobrašnami od ,,soudruhů" tehdy již z NSR a navrch ,,pro sichr" připevnil ještě populární šedý kufřík s nářadím, pro změnu z Číny.

Vyrazili jsme směle přes Michli a ,,Starou benešovskou" na Jesenici, Jílové, Davli a Štěchovice. Cestou jsme odráželi posměšné pohledy floutků v bavorácích a fiatech. Ty byly mířeny také na můj kufřík, jež svoji šířkou značně převyšoval profil kola. Pravděpodobně díky jeho přítomnosti jsme nakonec dospěli do Štěchovic bez jediné závady či defektu. Hmotnost přepravovaných předmětů i kol samotných jsme vůbec neřešili. Byli jsme tehdy plni sil.

Navzdory té definici na začátku jsme ujeli celých 42km. A bylo nám to ještě málo. Navrhl jsem projetí údolím Kocáby, z něhož se později stal velký bikerský fenomén.

Začátky byly ale, mírně řečeno, dobrodružné. Říčka Kocába, jindy zcela romanticky mírumilovná se pár dní před naši cestou rozhodla, že sobecky zabere celé údolí. Při naši cestě zůstaly vzpomínkou na toto její nehezké počínání už jenom obrovské louže na prašné cestě. Mezitím se oteplilo a Jarda si dal svoji mikinu do mých brašen, jež byly podle návodu ,,zaručeně nepromokavé." Pak už jsme kličkovali mezi loužemi na cestě tímto nádherným údolím.

Pak přišla kaluž, či spíše malý rybník přes celou číři cesty. Jarda řekl, že to radši objede trávou. Nechtěl si namočit své nové pumy za třapůl litru. Chutě jsem se opřel do pedálů se slovy: ,,Já si to můžu dovolit, já mám blat......" V tom se kolo se mnou zlomilo téměř v pravém úhlu dolů a moje poslední věta o blatnících zanikla ve šplouchání a bublání béžovo-hnědé kaše. Jako vodák jsem na podobné situace zvyklý, ale na kole.....

Trochu mě to zaskočilo i když scénář byl podobný, jako při ,,cvaknutí" kánoe pod jezem. Točil jsem se chvíli jako v pračce, snažíc se vyplést z kola a nalézt správný směr vzhůru. Po vynoření jsem kroutil hlavou zběsile na všechny strany, snažíc se poznat, kde to vlastně jsem. Jako první se mi naskytl pohled na Jardu, jehož výraz se v mžiku změnil ze zcela zděšeného, nechápajícího a bezmocného na úsměv od ucha k uchu. Pak se pro změnu začal on točit jak korouhev a místo, aby mě podal ruku, začal řvát na všechny strany: ,,Foťáááák, nemáte někdo foťák, tohle se musí vyfotit...no lidííí, fakt nemáte foťáák!!!?"

Odpovědi se mu nedostalo a tak celá situace zůstala navždy zaznamenána pouze v našich hlavách...a teď tedy tento grafomanský pokus...

Mezitím jsem se vyškrabal z té lázně a stanuli jsme s Jardou v němém úžasu a pohledu na tu, již zase zcela klidnou hladinu ,,louže." Říčka se prostě neflákala a vykousla do cesty zhruba dva metry hlubokou tůň. V té teď ,,bralo lázeň" ještě kolo mé tehdejší přítelkyně Romany. To se vznášelo nadlehčováno brašnami a kufříkem přesně uprostřed louže a pouze jeho zadní světlo vyčnívalo nad hladinu jako rybářský splávek.

Po jeho vylovení si Jarda vzpoměl na svoji mikinu. Ta spočívala v brašně v béžovohnědém nálevu, jež tam pronikl nedopnutým zipem. Ven neukápla ani kapka. Německý fortel. Byly opravdu nepromokavé.

Romana jež se v neděli vrátila ze cvičení služebních psů, se mě zeptala: ,,Tak jakej byl víkend, co kolo?"

,,Ááále dobrý. Testovali jsme trochu brašny, kolo a tak..." Její výraz se prudce změnil na ,,ženu s válečkem za dveřmi."

,,Ukaž mi to kolo!!" Téměř křičela. Vytáhl jsem kolo z nákladového prostoru dodávky a z jeho dutého rámu Romaně na nohy vyšplíchly poslední litry té okrové kaše.

Divíte se, proč se mnou už přes dvacet let nechodí?!....