Vlakem do Bulharska (3.část - pobyt a návrat)

Jedna z chatek byla upravena jako recepce. Zde se střídaly ve službě tři místní krasavice. Jinak řečeno - pokud kemp "rozeznívala" naše parta, zůstávaly na place všechny najednou. Vesi, Žana a Sonja. Holky jen o něco málo starší,

než my. Vesi a Žana byly komunikativní a otevřené, tak se bavily hlavně se mnou. Sonja byla krásná, půvabná, mystická, tajemná,prudká, žádoucí, vášnivá, planoucí, spalující.....Takže paralyzovala všechny ostatní chlapy v zájezdu. Ti, ještě dlouho po návratu, dávali dohromady svoje nitro i vztahy. Jazykovou bariéru pomáhala bořit naše slavná školní "jéchací" ruština a první náznaky "oukej" angličtiny.

Venkovní, skládací stolky a židle k chatkám byly vždy v době našeho pobytu natrvalo sraženy kolem "hlavní třídy" uprostřed kempu a denně se u nich "pařilo" do časného rána za zpěvu, kytar a samozřejmě místních tekutých pokladů.

Pivo bylo drahé, zásoby z domova brzy došly, tak nám nouzí bylo dovoleno okusit místního vína. Červené víno "Meča krv" a "Poljana" jsme uznali přijatelným, jak chuťově, tak hlavně cenově. Problém byl ho sehnat ve větším objemu. Na pobřežní promenádě zcela chyběly běžné obchody. Naopak restaurace, bary, pizzerie a stánky se suvenýry, cigaretami a alkoholem, byť dražším, zde byly hojně.

Žízeň ale bezpečně probudí v lidech nápaditost. Uskutečnili jsme výpravu do města velikým kloubovým autobusem "Ikarus" s obrovskými, sportovními taškami a skoupili v tamější samoobsluze celý regál těchto vín, což nám vydrželo na celý týden. Prodavačky u kasy šly do mdlob z nekonečného proudu lahví, jež se na ně valily po pohyblivém pásu.

Víno se tak stalo našim nedílným společníkem všude. Při cestě na pláž, na jídlo, při večerní procházce. Při večerní společenské pařbě mu často přispěchaly na pomoc jeho zdejší silnější sestry: Pliska, Slnčev brjag, Brendi a Mastika. Poslední, Mastika se mi vryla do paměti nesmazatelně. Kořalka "hašlerkové" chuti byla obzvlášť kreativní. Způsobovala znalost plynné angličtiny a nakonec uměla krásné "žebrované čelo" - otisk po dopadu hlavy na desku stolu z úzkých planěk.

Na pobřežní promenádě byl také obchod s hudebninami. Zde měli v prodeji vinylové desky snad všech tehdy známých rockových a popových kapel. Byly v divném, matném hrubém přebalu, často popsány azbukou a foneticky, což působilo legračně ("????, ??????, ???? ?????, ????, ?????? ? ?????? ????"), ale byly a to pro nás bylo šokující. Vezl jsem jich domů pokaždé nejméně dvacet. Dále zde byl obchod s oblečením a elektronikou západní provenience, zvaný "Corecom". V něm se ale dalo nakupovat pouze za marky a dolary. Ty nám ale ochotně dodávaly za slušnou cenu naše kamarádky z recepce. Byl to citelný kontrast. Úzký, pobřežní pás třpytivého luxusu v jinak zaostalé, zaprášené zemi.

Při jednom bujarém večerním sezení zabloudil k našim stolům starší(tedy viděno naší -náctiletou optikou) anglický pár. Nemohli se odtrhnout a nakonec k ránu požádali, zda by mohli večer přivést ještě nějaké přátele. Kývli jsme. Po večeři sedělo u nás v kempu asi třicet Angličanů z nedalekého, nově postaveného rekreačního komplexu, kam až doléhal náš hurónský řev a zvuk našich kytar. Jejich "All inclusive", fitness, welness, sauna, tenis a golf jim asi ještě nestačily....

Každé tři dny procházela kempem korpulentní bulharská "bábuška" s velkými pytli a vozíkem a prováděla úklid chatek. U naší chvíli lomcovala zkříženými papundeklovými dveřmi, potom s leknutím uskočila, když se náhle otevřely. Svoji vervou uvolnila prázdné láhve, které jsme rovnali do škvíry mezi skřínkami a čelní stěnou. Lahve z obou stran jí začaly s rachotem padat pod nohy. Chvíli na nich žonglovala a zakopávala je daleko za sebe. Když cinkavý zvuk dozněl, začala je energicky sbírat do pytlů, ale opatrně, aby se nerozbily. Pro nás, sedící u jiné chaty strhující podívaná, při které jsme zároveň zjistili, že jsou lahve vratné. Jezdili jsme pak "plní" oběma směry a rozpočet za víno se rapidně snížil.

V průběhu pobytu bylo možno si přikoupit různé fakultativní výlety do okolí a také okružní celodenní plavbu zámořskou lodí. 

Všechno jsem postupně absolvoval, plavba se mi nakonec vryla nesmazatelně do paměti. Luxusní, stodeset metrů dlouhá loď "Ajvazovskij" byla postavena ve Francii, ale byla v ruském vlastnictví. Přesto šlo o poměrně luxusní záležitost, vybavenou bazénem, kinem, bary a hracími automaty s "Vlkem a Zajícem". Součástí plavby byl i oběd v lodní restauraci, kde jsme ale seděli drahnou dobu bez povšimnutí. Pak mezi stoly proběhla dlouhonohá, blonďatá servírka, zvířila vzduch a přes rameno naštvaně prohodila: "štó jesť vam náda?"

My na to unisono: "Kušať!!"

"Chačótě chalódnoje íli gorjáče?"

Chtěli jsme samozřejmě horké. Výsledkem toho bylo, že nám za další hodinu přinesla studené špagety s neidentifikovatelnou šedobéžovou směsí. Všichni, ač hladoví do toho jenom s odporem dloubli a odstrčili to. Do mě v duchu "jedenáctého přikázání - nevyhodíš jídla!" zahučel talíř celý. Po necelých patnácti minutách jsem se se škubáním v břiše odebral na lodní WC se zabíleným oknem a strávil tam zbytek plavby. Bylo mi podezřelé divné ticho na lodi. Když jsem zelený vyšel vrávoravě z toalety, loď už dávno kotvila v přístavu a z její asi šesté paluby jsem zhlížel na malé mravence, jež dole nervózně pobíhají a něco hledají...

Nakonec došlo ke šťastnému shledání, těsně před tím, než loď odplula do Sevastopolu na pravidelnou linku. Milosrdná Mastika večer před odjezdem domů vše zaléčila...

Dovětek:

V současnosti mám často v noci sen o tom, že končíme v Bulharsku turnus. Stojím před nastartovaným transferovým autobusem a než nastoupím, křiknu na řidiče: "počkejte prosim vás ještě chvilinku, dyť já se aspoň musím podívat na to moře!"

To, myslím dost výmluvně naznačuje, že jsme se tam opravdu nenudil:)