Vlakem do Bulharska (2.část - pobyt)

Ještě pár slov o tom, jak vypadala "dovolená snů" na přelomu 70. a 80. let. Není to nijak nadnesené, trvala tehdy celé tři týdny!

Zhruba pětadvacetikilometrový transfer z nádraží ve Varně do letoviska "Zlatni Pjasaci" měli Bulhaři zmáknutý ryze po svém, to jest rozhodně bez nudy. Lidé nastupovali do bizarních autobusů "Chavdar", přistavených před nádražím. Kufry mezitím spočinuly na korbě mohutného náklaďáku ZIL. Na autobusech bylo zajímavé to, že byly postaveny na podvozku naší legendární Škody 706 RTO a měly přesně stejný zvuk i jízdní vlastnosti.

Náš kemp "Zlatni Pjasaci - Sektor C" spočíval na vrcholu stráně, prudce spadající k moři. Byl z něj nádherný výhled na moře, pobřežní promenádu i luxusní výškové hotely, na které jsme hleděli s hrdostí pěkně "spatra". Kemp byl tvořen chatičkami z překližky, pokrytými vlnitým eternitem a natřenými vybledlými barvami. Vybavení chatky tvořily dvě pryčny, pokryté "oslí" dekou, mezi nimi jednoduchý noční stolek. Na přední stěně hned za dveřmi jedna bílá skříňka nižší s vestavěným lavórem, naproti skříňka vyšší, na oblečení. Na zadní stěně malé okénko a úzká police přes celou šíři stěny.

Toto uvítala hlavně ženská část zájezdu, neb si na polici vyrovnaly hned svoje spreje, šminky a krémy. Ráno k jejich probuzení na snídani bezpečně stačila přátelská herda do zadní stěny chatky s pokřikem "holky vstávejte!" Pak už byl slyšet jen rachot sypajících se předmětů, doprovázený jekotem, pištěním a nadávkami, jaké by člověk od éterických stvoření nikdy nečekal.... Stejně si to tam pokaždé sveřepě zase narovnaly.

Dalším povyražením bylo jídlo. Plnou penzi(!) jsme měli zajištěnu v moderní, vzdušné restauraci "Chemus", asi dvěstě metrů od kempu. Snídaně byly standartní a musely se stihnout do půl deváté, což jsme horko těžko dávali. Obědy v ryze místním pojetí spočívaly v hroudě libového, doměkka uvařeného masa uprostřed "jezera" husté oranžové až tmavohnědé omáčky. K tomu čerstvá nebo vařená zelenina a světlý "vekový" chléb. Polévky zeleninové, krémové, občas zdejší typická studená polévka "Tarator" Večeře byly mixem mezinárodní a zdejší kuchyně. Zpravidla pečené nebo smažené normální, či mleté maso s přílohou rýže, hranolků a hrášku dohromady.

Kamarád, který se (určitě ze srandy) snažil chovat u stolu vybraně, až aristokraticky, vždycky nakonec něco rozbil nebo vylil a staral se tak o naši zábavu při jídle. Korunu tomu nasadila sličná bulharská servírka, jež po mě prý jela. Postavila se za něj s mísou polévky, kterou chtěla položit na stůl. Mezitím se na mě zadívala a přitom vylévala polévku nebohému kamarádovi na hlavu. Ten rázem zapomněl na etiketu a zařval na celý lokál: "tak teď už je ti snad konečně jasný, že po tobě jede!! Tak už s tim sakra něco udělej, ať mi tu zas..nou polívku už neleje na hlavu!!"

Jediným, zato fatálním nedostatkem jídla bylo, že bylo maštěno zásadně slunečnicovým olejem. Ten představoval pro útroby Čechů hotovou gastronomickou pohromu. Hned po prvním stravovacím dnu vzali útokem sociální zařízení v kempu a WC mísy se zde běžným, užším odtokem odolávaly českým zadkům pouhé čtyři dny. Poté se beznadějně ucpaly a přeplnily. Rekreanti začali zoufale pobíhat po kempu s rolemi toaleťáku, hledaje skryté místo v křoví. Někteří se snažili navázat družbu s obyvateli v sousedním "Sektoru B" ve snaze proniknout na jejich WC, integrované přímo v luxusnějších, zděných chatkách. Vše vyústilo v důrazné urgence na recepci kempu a odtamtud na správu zařízení do města.

Tato snaha přinesla ovoce v polovině druhého týdne pobytu. Tehdy přijel do kempu maník na senzačním motocyklu "Ural" se sajdkárou, upravenou do podoby klece. V ní se blyštěly čtyři nové mísy, proložené pytli cementu. Maník projel bez zájmu špalírem nedočkavých, zdecimovaných rekreantů, jež mu připravili královský uvítací výbor. Pižďuch lakonicky obhlédl situaci, nové mísy a pytle uzamkl do komory u sociálek a zase v klidu odjel. Lidé se pomalu, neochotně rozešli rekreovat.

Další den dopoledne ho prozradil bublavý zvuk jeho stroje. Počal se snažit uvolňovat původní mísy. Nakonec se mu to povedlo pomocí hrubé síly a kopů. Dole, hluboko pod strání moře monotónně šumělo a vrhalo pravidelné, ukázkové dvoumetrové vlny proti netečné pláži....Ale co to bylo proti této podívané. Pižďuch nakonec zvítězil nad mísou, tu vynesl ven, rozhoupal a elegantním obloukem odhodil do pichlavého křoví ve stráni. To samé ještě třikrát a pak zase odjel. Další den si přivezl obrovské necky/kalfas, plný písku, který vysypal na hromadu, smísil s cementem a vytvořil tekutý potěr, kterým dorovnal podlahy WC kójí a zase odjel. Další den přijel, usadil nové mísy do natuhlého potěru a přes všechny dveře kójí zatloukl dlouhou fošnu, která tu pro tento účel již ležela vedle sociálek, na kterou přišpendlil čtvrtku s nápisem: "Zatvoren, ně raboti!"

Do konce pobytu zbýval necelý týden. V den našeho odjezdu instalater přijel a uvedl své dílo oficiálně do chodu. Nový turnus tak měl připravené nové toalety a vše se jistě přesně opakovalo. Instalatér měl práci zajištěnu bezpečně na celou sezonu. (pokračování)