Rovnou do ráje! Příběh, jež se stal před pětadvaceti lety a jak se někdy říká, stejně kily. To proto, aby se tak trochu objasnila a omluvila neskonalá troufalost a sebechvála, jež je v příběhu obsažena.
Tehdy, jednoho obyčejného, pozdně jarního dne jsem se vrátil z práce, spočívající převážně v údržbě a opravách navoněných a vyšperkovaných WC pankráckých nájemníků, abych blaženě usedl na své "kovářově kobyle" v panelákovém jádru. Vtom se rozdrnčel bakelitový telefon, zavěšený na umakartové stěně a rozvibroval celé jádro do iritující kakofonie, slyšitelné přes čtyři patra. Zvedl jsem sluchátko a zabručel do něj typické naštvané "prosim!"
Volala Helča, které se prý líbil můj hlas v rádiu, jehož prostřednictvím jsem vychvaloval slasti vodáctví a tak se se mnou někdy minulý týden sešla.
Vzala si na to volné, batikované "hipísácké" šaty až na zem. Já, ve snaze "trochu se obléknout", jsem vypadal údajně jak německý turista. Chyběl prý jen ten obrovskej foťák, houpající se na řemeni na břiše.
Přijeli jsme tramvají do Braníka a do cesty se nám po výstupu postavilo všetečné zábradlí s vlnitým laminátem a chtělo prodloužit naší cestu nejméně o padesát metrů. Já jsem ho prostě překročil a přeběhl frekventovanou ulici. Pak jsem si vzpomněl na Helču. Ta stále nervózně a bezradně přecházela za zábradlím sem a tam a občas se snažila marně na něj oběma rukama vyhoupnout. Zželelo se mi jí a přeběhl jsem zpátky k zábradlí. Nahnul jsem se přes něj a uchopil Helču pevným zásekem obou rukou za její boky, rýsující se zřetelně pod šaty. Pak už jsem jí jenom švihem táhlým obloukem přenesl přes zábradlí.
Došli jsme do branické hospody "U Zlýho" Seděli jsme naproti sobě, Helča ucucávala stydlivě černého piva a měla "sametové oči", což mě mělo něco napovědět, ale nenapovědělo. Místo toho jsem si namlouval, že má nějak křivou pusu. Musel jsem nějak omluvit, že se mi vlastně nelíbí, aby ego neutrpělo takovou ránu, až mě pravděpodobně nebude chtít... Pravda, jak už to bývá, ležela uplně jinde. Ve skutečnosti se mi Helča líbila, že bych řval...
Tahle Helča právě volala a postavila mou náladu do ukázkové latě.
"Ahoj, nechtěl by si se zase sejít?" Zní z dáli a mě se podlamují kolena.
"Tak ty by ses chtěla zase sejít?" Snažím se o nezaujatý, udivený tón.
"No, to bych asi nevolala, né." Říká vcelku logicky Helča. "Co zejtra, to mám ranní do dvou, moh bys přijít za mnou do práce po poledni, to tam je klid."
"Tak jó." Dím na to duchaplně.
Do panelákové jednotky vstoupila radost. Nazareti na vinylu šli naplno a pánvice na sporáku se na mě culila úžasnými knedliky s vejci.
Helča dělala zdravotní sestru v nemocnici Na Karlově. Stoupal jsem po širokých mramorových schodech staré nemocniční budovy. Vzrušení a napětí udělaly své. V chodbě patra vidím zrovna Helču, jak kvačí chodbou proti mě: "Ahoj, promiň, já musim rychle..." Helča beze slova otevřela nejbližší dveře napravo od nás a vpustila mě na personální WC.
Zahučel jsem jen tak tak do nejbližší kóje a zamknul za sebou na dva západy, cítě se takto nedotknutelným a neohrozitelným ve své potřebě. Tuto pohodu narušilo záhy cvaknutí hlavních dveří toalet a dva ženské hlasy, jež se usadily u stolku s židlemi, kterého jsem si stačil v tom fofru všimnout. Škrtnutí zápalky a vzápětí pach cigaretového kouře dospěl až do mé kóje. Sestřičky si přišly zakouřit. Budu holt muset chvíli vyčkat, abych je nevyděsil v jejich teritoriu.
Čekání se ale zdálo nekonečným, holky klábosily a plkaly a chichotaly se. Nezbylo, než se zaposlouchat do hovoru: "Viděla si toho hezkýho kluka, co šel před chvílí po schodech k nám na patro?"
"Žádnýho sem neviděla a kde, prosimtě?"
"No, šel tady po schodech a zahnul na naše patro. A pak tu někde zmizel, protože zpátky už sem ho kolem sesterny jít neviděla."
"Prosimtě a za kym by šel, dyť tady u nás na patře sou samý starý báby."
"Třeba tu má babičku."
"Prosimtě, takoví kluci za babičkama nechoděj."
Vtom cvakly dveře a na toalety vstoupila další osoba. Sestry reagovaly unisono s nádechem vítězství v hlase: "Jé, ahoj Helčo, ty někoho hledáš, viď?!!"
"N...n....né, já jen, jestli tu neni vopřený koště, když u nás neni." Vykoktá rozpačitě návštěvnice a zase odejde.
"Jo ahá, tak Helča hledá koště!! no to sou věci, chachachááá, hihihihííí.."
"Holt nový koště dobře mete...no a teď se ztratilo!!...hehéé"
Svíjím se na míse ve směsici dušeného smíchu a zoufalství. Otázka, za kým šel ten kluk se pro ně tedy náhle vyřešila sama. Vypadá to, že jsou z toho škodolibě roztrpčeny. Kam však zmizel, zůstává pro ně stále neřešitelným problémem. Helča tedy ví, jaká je situace, netuší ovšem, zda ony ví, či neví...
Pomalu mě dochází, že jim s řešením budu muset doslova vyjít vstříc, jinak tu zkejsnu na míse navždy...už si zapálily další cigarety a jejich odchod zdá se v nedohlednu. Navíc Helče za chvíli končí směna a bude na mě muset čekat..?...Tak to teda ne! Tady jsem teď jasně na tahu. Pokud chceš unést krásnou Helenu, musíš jednat, Paride!
Právě bylo rozehráno poslední bully a puk je na mé holi. Rachot vody, řítící se ze splachovací nádrže do mísy má navodit překvapení a chaos. Rozlétnou se dveře kóje a já vyrážím se zarputilostí a dusotem nosorožce přímo proti dvěma zděšeným "dozorkyním." Jediné, čeho si stačím všimnout v tom úprku jsou jejich rudnoucí obličeje a doširoka rozevřené pusy, z nichž vypadly právě zapálené cigarety, které zrovna drtím pod nohama. Stačil jsem ještě letmo přes rameno zamumlat něco, jako "sorry holky!" To ale na omluvu jejich zděšení určitě nestačilo. Ještě dlouho tam budou sedět jak přibité...
Na liduprázdné chodbě jsem se uklidnil a čekající Helča se někde u stěny vymrštila z lavice a vskočila mi přímo do náruče. Zahájila tak zhruba půlroční "nebeský let", za který věřte nebo ne, těch pár minut zoufalství opravdu stálo.
