Umění učit

Fascinující upoutávka Googlu na titulní straně po zapnutí počítače - chobotnice u tabule připomíná, že dnes slavíme Den učitelů

Tak takto si žáci představují kantora u tabule. Jako strašné slizké zvíře, jehož jediným přáním je ovinout je chapadly jim nepotřebných informací a pomalu trýznivě zardousit... Z pohledu samotného kantora to může již nabývat reálných obrysů: Umravnit třicet rozjívených výrostků, to opravdu vyžaduje tvora mnoha končetin a "velké" hlavy. Vždyť i na ty zlobivé vzadu má prodloužené chapadlo v podobě hozených klíčů...

Byl jsem v dětství vybaven něčím, čím moji vrstevníci ne - úctou k autoritám a starším lidem. Proto s úctou často vzpomínám na naší učitelku češtiny, literatury a tělocviku v šesté až osmé třídě. Dáma středního věku, sportovní postavy a opálené tváře. Vždy s úsměvem a přirozenou autoritou. Ve své době předběhla dobu o desítky let. Její nejoblíbenější věta zněla: "rádi si vzpomenete na radu stařičké učitelky!" Měla pravdu.

Hodně ale vzpomínám na to, co jsem jí provedl: měli jsme za domácí úkol vypracovat sloh. Samozřejmě jsem se na to vybodnul, neb jsem radši lítal po sběru, aby bylo na kazety na nahrávání Slejdů, Stounů a tak.. Další den byla hodina češtiny vyhrazena celá na čtení děl, jež jsme měli vytvořit. Práskalo to kolem mě a já se třásl, jak růže na špejli. Nakonec jsem si radši něco rychle vymyslel a když mě vyvolala, koukal jsem do prázdného sešitu a celé to odvyprávěl. Vychytala si mě tím, že řekla "výborně!" A teď mi to ještě ukaž, jestli tam nemáš pravopisné chyby! Zcepeněl jsem.  Zavřela prázdný sešit a řekla: "po hodině přijdeš za mnou do kabinetu." Tam mě čekalo kázání, že podvádět se nemá, ale na druhou stranu údiv, že něco takového ještě neviděla. Známku jsem nedostal.

Po čase jsem ji potkal přesně v den, kdy jsem si nesl čerstvý výuční list. Najednou jsme byli jako staří přátelé: "jé, ahoj Romane! Jak žiješ?

Dobře. Dneska jsem se zrovna vyučil instalatérem!" Ztuhla.

"Je na tom něco špatnýho?

Né....to neni...já tě tipovala nejmíň na žurnalistiku!

A co si představujete pod takovým....."

Ne, takto úplně to nebylo. Každopádně mě inspirovala k prvním grafomanským pokusům a má lví podíl i na mém snažení zde. Čest její památce!

Druhá paní učitelka, na kterou dnes vzpomenu, byla naše třídní v deváté třídě. Ta sice učit moc neuměla, zato byla náruživá trempířka a vzala nás na poslední školní výlet normálně pod stan do Višňové u Křivoklátu. Tam jsem slyšel poprvé písničky Karla Kryla a od té doby jsem toužil stát se trampem a hrát na kytaru.

Ať tak či onak, učit ostatní je určitě ušlechtilý počin. Ač opředen vtípky typu "umíš -  umíš, neumíš - učíš!" nebo že je to "diagnóza", zaslouží si obdiv určitě už za to, že do toho člověk jde.

Navíc "klienty" mých dobrodružných výprav po Evropě jsou ponejvíc právě učitelé. Tím usuzuji, že jde i o povolání dobrodružné a obdivuji, že se mě nesnaží na cestách učit. Neoplývám totiž talentem učit jiné ani učit se.

Chci tímto pozdravit hlavně naše milé blogové paní učitelky a všem ostatním(i neblogovým) učitelům přeji mnoho elánu, silného ducha a chuti do další potřebné práce.