Rakousko je země jak zahrada u zámku z kreslené pohádky. Vcelku pozitivní dojem, ale i tak relativní. Z mého pohledu je to země nelidsky, nechutně, až sterilně čistá.
Člověk se tu bojí plivnout na zem, natož nenápadně odhodit papírek od Hašlerky, sežmoulaný do miniaturní kuličky.
Odlepíme-li zrak i mysl od tohoto trochu výše, vidíme něco, co my prostě nemáme. Ostře řezané panorama horských štítů, posypaných věčným sněhem, zarámované azurovou oblohou a zelení lesů. V hospodách lidé baští řízek se salátem a knedlíky se zelím. Pak nás přejde stín lítosti, proč se vlastně rušilo Rakousko-Uhersko. Mají tu ale ještě něco, co my už vůbec nemáme. Cyklostezku "Tauernradweg" údolím řeky Salzach. Minimálně sto třicet kilometrů z kopce od Krimmelských vodopádů až do Zell am See a ještě dál...No, nechte to být, když je to tak blízko!
Člověk je tvor od přírody líný a láká ho všechno, na co může nastoupit neb usednout a ono ho to veze z kopce. V dětství to byly sáňky nebo lyže, v dospělosti najednou objevil fenomén horského kola. Mezi náma - ono by bohatě stačilo běžné, ale když už je henten módní trend....
S pár kamarády jsme před časem obdrželi od kamarádky půjčenou dodávku s vlekem(dokonce i s řidičem) a vyrazili prozkoumat tento div světa. Z Krimmlu jsme si užili vítr ve vlasech a šum řeky až do městečka Mittersil, kde byla domluvena přestávka. Tam řidič namítl, že by se taky rád svezl na "drátěném oslu." Nejlepší pohled na svět je přece z koňského sedla, ale když na to přijde i osel postačí. Parkovali jsme na náměstí s poměrně dlouhou soupravou, samozřejmě "na prasáka" neboť kdo by to na tu chvíli rozpojoval a stavěl do příčných "chlívků" a ještě běžel k nějakému stojanu vhazovat mince dvakrát, že jo.
Otěže koní pod kapotou jsem odtud přebral já a vezl ty, kteří už měli jízdy z kopce dost. Další zastávka byla domluvena necelých dvacet km odsud, ve vesničce Furth. Pomalu jsme se rozjeli dlážděným náměstím a vyjeli směr Zell am See. Ve zpětném zrcátku jsem si všiml chlapíka v placaté čepici a uniformě na maličkém skútru, který se za nás připojil a sledoval nás. A sakra! Asi místní strážník! Takže pokuta za špatné parkování nás tady určitě nemine! Ačkoli jsem jel předepsanou padesátkou, strážník jel za námi stále ve stejné vzdálenosti a vypadalo to, že nás nemůže dohnat. Taky jak by jo, na tomto stroji může tak maximálně honit chodce. Prostě, jak vyjedu z obce tak zrychlím a má smůlu.
Jak na potvoru ale jedna obec navazovala volně na druhou, takže stále platila padesátka a policista se stále sveřepě držel ve stejné vzdálenosti. Bylo až neuvěřitelné, s jakým nasazením chce ochránit tuto pohádkovou zemi před cizími nezbedy. Dokonce jsem nad ním v určité chvíli pocítil i stín lítosti.
Na konec se již blížilo místo našeho zastavení. Přece nepojedu kvůli němu dál, prostě tu dvacetieurovku za to parkování oželím.... Minuli jsme ceduli "Furth" a zastavili na návsi. On nás objel a zastavil před naším autem. Koukám, že se usmívá a modré oči za brýlemi prozrazují dobrácký výraz. Tady něco nehraje....I ta uniforma a čepice není policejní, ale pouze jí podobná. O konstábla se prostě nejedná. Z obávaného rakouského strážníka se vyklubal běžný rakouský člověk, který z kapsy vytáhl sluneční brýle a plavky, které jsme zapomněli na lavičce, z které jsme zbaběle před zákonem prchli.
Tolik úsilí a času věnoval tento muž tomu, aby nám tyto věci vrátil a abychom na jeho zemi vzpomínali jen v dobrém. Slzy dojetí, zvláště v kontextu s předchozími myšlenkami, se potlačovaly velice těžko. A navíc to velké překvapení - ale vlastně no jo, vždyť to už není Rakousko ale Tyrolsko!!
