Francouzská Provence učarovala mnohým. Básníkům, malířům, spisovatelům. Různým snílkům a určitě i pragmatikům. V neposlední řadě i mně. Onehdy jsem vypustil partu ,,klientů"- kamarádů, doplněných do počtu osmi osob lidmi z internetu, toužícími po pohodových výpravách s nádechem dobrodružství na začátku kaňonu Verdon. Cesta ke zdrojovým datům: /blog/21337/400864/
Přidat hlavní fotografii k článku a malé foto k perexu
Nadpis: Trest-za-eroticke-predstavy Perex / první odstavec textu:
Někteří se pustili pěšky soutěskou po proudu řeky Verdon. Další na kole po silnici, lemující tento strhující div přírody.
Já jsem sedl do našeho ,,expedičního" transita a frčel s ním zpět do kempu u jezera Lac de Croix.
Chvíli jsem zde bezcílně zevloval. Pak jsem vzal kolo a jel jim naproti. Takto to dělám většinou na všech podobných akcích. Od jezera jsem uhnul do ústí kaňonu a jel jsem asi dva kilometry proti proudu na malý plácek s kamennou zídkou vedle cesty. Zde se rozhlížim a kochám krásoun jezera a okolí.
V tom téměř neslyšně přišustí tmavomodrý citroen C3. Takové to legrační vypouklé autíčko, samozřejmě s francouzskou SPZ. Cvaknutí dvířek a z bubliny se vyloupne pěkně(nefrancouzsky) zakulacené děvče, taktéž v tmavomodré sukýnce a blůzce. Poodstoupí dva kroky a rozhlédne se kolem po jakoby prázdném(včetně mě) prostoru. Potom přistoupí drobnými kroky k zídce o níž se opře lokty a vysune nad ni vnady, které jsem již ohodnotil v duchu nejhorší školní známkou.
Obrázek, evokující harmonii a estetiku strunných nástrojů.
Ti Frantíci mají stejně šmrnc-dere se hned na povrch myšlenka.
V tom hlomoz brzd. V oblaku prachu se přiřítí kamarád Petr a zařízne moje blažené splynutí jak husu.
,,To je ale krása, to jezero!" Halasí vůkol.
,,Když já to jezero přes to POHOŘÍ tady nějak nevidim, tvrdím popravdě já.
,,No jooo, tý voe no to sou k..y!!" Je Petr rázem v realitě.
A pak to začalo. Okomentovali jsme to dopodrobna a náležitě nahlas. Samozřejmě s ochranou - jazykové bariéry jsme přidali odvážné praktiky. Šli jsme do ni naplno a natvrdo.
Komentujeme směle asi pět minut, děvče se ani nehne. Ochrana patrně funguje bezchybně. Najednou odstoupí od zídky a čtyřmi rychlejšími kroky je rázem u nás. Tuhneme.
Pak zcela bezchybnou češtinou v klidu pronese: ,,pánové, mohli byste mě vyfotit?"
Švihlo to s náma oběma v tu samou chvíli.
Nekřísila nás.
Počkala, až se vzpamatujeme a nechala se vyfotit.
Pak zmizela stejně, jako se objevila.
Zanechala po sobě jen nevystřihnutelné okénko filmu života.
