Trochu povídání z doby, kdy se mládež dělila pouze na veksláky, somráky, slušňáky a mě... Do jedné z těchto skupin jsem tehdy ,,kouzlem nechtěného" spadl také.
V osmé třídě jsem, přes své četné a hlavně marné protesty vyfasoval šedý, dlouhý kabát po dědovi. ,,Je to anglická látka, ani nevíš, co máš!!" Dále černé filcové boty, zvané ,,důchodky": ,,v těch se zahřeješ, je to na zimu to nejlepší!!" a čepici, zvanou ,,zmijovka": ,,koukej jí nosit, nebo zase budeš celou zimu chodit s rýmou!!" Z pod čepice splývaly až na záda stále mastné, slámové vlasy. Ty jediné se mi podařilo před výhrůžně cvakajícími nůžkami zodpovědných rodinných dohlížitelů zachránit.
Ve škole se mi kupodivu místo zaslouženého posměchu a šikany dostalo obdivného mručení. Stal jsem se totiž nevědomky na naší škole průkopníkem tehdy jednoho z klíčových modních trendů - somráctví.
Samozřejmě jsem se v dané pozici cítil dobře, navíc korespondovala i s mojí zálibou v rockové muzice. Nakonec jsem v tomto ,,hávu" přečkal několik let a prakticky celý ,,učňák." V jeho průběhu se mnozí chlapci z kategorie ,,vekslák" a ,,slušňák"plus pár kolaborantů z té ,,naší" přihlásilo do tanečních. Já, představující ,,tvrdé jádro" jsem samozřejmě jednoznačně odmítl.
Z řečí kluků jsem ale brzo pochopil, že taneční nemusí být zas tak špatně. Místo vykrucování valčíku chodili totiž ,,za taneční" k blízkému stánku potají srkat pivo a rum. A tak jsem je začal chodit v jejich úsilí podporovat. V tanečních jsme přece všichni na jedný lodi, říkali jsme při konzumaci moku, jež mazal rozdíly mezi klany. Jistě věříte, že naše taneční kroky při odchodu od stánku byly opravdu excelentní...
Pak nadešel čas posledního prodlouženého plesu. Všichni se dohodli, že alespoň na něj by měli opravdu jít. V den jeho konání jsem jednoho kamaráda podporoval v hospodě již dlouho před začátkem. On v ,,kvádru" já v pohodě v ,,civilu." Dlouhý svetr ,,rolák", důchody, jen kabát vystřídala jeans-bunda. On pořád, že nemá ještě dobrej ,,nátisk" a tak jsme nakonec kolem jedenácté večer byli před Lucernou jak na koni, tedy spíš jak na bruslích... A že jsme byli ve fajn náladě a nechtělo se nám od sebe, nakonec jsem ho doprovodil až na parket.. U vchodu už asi nikdo nehlídal.
Prohlédl jsem najednou uprostřed moře světla a reje dlouhých šatů, motýlků a lakýrek..
Pocit byl ale podobný, jako kdysi ve škole. Místo chycení za límec a vyvržení na dlažbu nevlídné ulice se mi dostalo vřelého obdivu. Mnohdy přecházel až v závist: ,,my se tu paříme v kvádrech a ty si přídeš klidně v civilu. No jak ty to děláš?!!" Navíc zájem holek začal směřovat taky nápadně ke mně. Mnohé zřejmě ještě zde potají očekávaly svého ,,prince na bílém koni", místo toho se plesem přehnal jakýsi ,,loupežník z lesů."
A tak jsem v jejich přízni a objetí strávil zbytek plesu. Ač jsem do tanečních nikdy oficielně nechodil, vezl jsem si z Lucerny tehdy to ,,nejhezčí děvče kyprých tvarů."
Až se chce parafrázovat slavnou píseň Michala Tučného:
,,A z té vřavy, tam uprostřed plesu,
vez sem si holku, zpátky do lesů."
Teorie, že ,,šaty dělaj člověka" se po tomto zážitku notně otřásla v základech.
A nebo - že by právě naopak?:-)
