Nejen dlouhé podzimní večery, ale i příspěvek kolegy blogera Davida Vlka na jeho fb profilu mě inspirovaly k napsání této úvahy. David se zde zmiňuje o třídním srazu, kam již nemohl dorazit jeden z jeho nejlepších kamarádů.
Hodně ho to vzalo a bude si života považovat uplně jinak. Při Davidově celkem jinošském věku se tomu nelze divit.
Moje prázdniny a víkendy v dětství probíhaly většinou spokojeně a nadšeně na chatě v Hradištku pod Medníkem. S místní partou kluků jsme je zpočátku trávili při celkem neškodném chytání motýlů a ryb, jízdě na kole a hraní her. Později jsme přidali střelbu z praků kulkami, posbíranými na místní střelnici. Ta tu zbyla z bývalého výcvikového prostoru SS z doby protektorátu a ještě dlouho poté jí využívala Bezpečnost a LM.
Časem jsme naší zábavu vylepšili o zběsilé ježdění na primitivních kárách ze tří prken a koleček ze starých kočárků, hojně přítomných na divokých skládkách a půdách chat. Vytrasovali jsme až dva kilometry dlouhou trať z nejvyššího bodu obce až téměř k Vltavě ve Šlemíně. Při jízdě přes hory a doly, cestou i terénem, kolem vrátek, kde nám hrozily babky hráběmi a vidlemi křičely za náma "jen počkejte vy hajzlové, až vás chytím!"
Stroje, jež jsme nazývali honosnými názvy skutečných vozů neměly brzd. Brzdilo se, pokud vůbec, jedině "na pekaře", tedy podrážkou přímo o obruče předních kol. Pamatuji, jak jsem se po občasném vypadnutí ze sedla příšoural domů obalený směsí hlíny a krve. Babička nebo máma mě okamžitě vydrhly nekompromisně rejžákem a polily septonexem za mého příšerného řevu a káru chtěly spálit. Nebylo často co, neb zůstala rozštípaná na trati. Hned další den už se ale potají přitesávala nová prkna, fošny, palubky... prostě, co se našlo. Vše k nevoli chatařů, kterým mizely zásoby na opravy.
Přes toto všechno jsme z toho vyvázli v dobrém - "pořád lepší, než aby hulili a chlastali někde za kůlnou", což jsme stihli taky.
Tento krásný čas jsme završili spanilými jízdami na legendárních "fichtlech" se vším, co k tomu patří včetně elektrizujících doteků trnů holek z místních zábav při brždění. Na naší nejoblíbenější trase z Hradištka do letního kina v Novém Kníně se mnohdy sešlo až třiadvacet strojů. Policajti nás už oslovovali "pane řidiči", zato babky u vrátek pořád stejně a do jejich výzbroje přibyla ještě kosa.
Potom se pomalu všichni někam rozprchli a každý něco budoval. Po letech jsem se občas stavil na Hradišt ku v hospodě cestou ze splutí Sázavy a slyšel pokřiky: "Jé, čau Rejže, kde se tu bereš!!"(to byla přezdívka, které jsem se bránil a o to víc jí používali) S odstupem času mně to ale nevadilo a byl jsem rád, že mě někdo zdraví. Museli se ale vždy připomenout. Zajímavé, že já po letech nikoho nepoznal, ale oni mě pořád.
Pak jsem začal jezdit s lidma po Evropě a na Hradištko se moc nedostal dalších 15 -20 let.
Teď, díky nové bojovce, která cestování nepřeje, jezdíme častěji zase na Hradištko. Chodíme s kytarou do naší kultovní hospody Na Pervidle i jiných a poznáváme nové lidi. Je to fajn, jen tomu pořád něco chybí. Minule jsem přišel na to, co. Odnikud už se neozývá "Jé, čau Rejže" které mě nejdřív provokovalo, pak jsem byl rád a teď mi schází. Kam se poděli všichni ti s kterými jsem toho tolik zažil?
Doufám, že se jen odstěhovali.
