,,Rozhlas rozvíjí ducha, zatímco televize ho ubíjí," řekl kdysi profesor a hudební pedagog Václav Žilka, otec Veroniky Žilkové v rozhlasovém rozhovoru. Tehdy jsem si říkal: ,,konečně jeden rozumný člověk, jehož prvním úkonem
po ranním procitnutí není stisknutí tlačítka na ovladači televize." Pohyblivé obrázky ,,movie pictures" nás odjakživa fascinují, leč ducha příliš nerozvíjejí. Konzumujeme je rovnou jako hotovou show. Při mluveném slovu je to jinak. V hlavě nám běží film představivosti. Miloval jsem rozhlas od mala. Malé tranzistorové rádio bylo mým věrným společníkem již v našem starém, vlhkém žižkovském bytě, kde jsem s ním i spal, až jeho mosazná mřížka zezelenala.
Faktem ovšem zůstává, že dovede mysl i pěkně rozjitřit, jako jednoho chmurného dne, zhruba před dvěma týdny.
Tehdy jsem jel proclít převážené zboží na celnici do Tábora a řekl jsem si, že si po dlouhé době vychutnám brzo ráno cestu po ,,Staré benešovské", legendární výpadovce z Prahy směrem na jih. Nevychutnal. Silnice připomínala gigantickou valchu, či polygon na zkoušení tlumičů, mnohde i tankodrom. Primitivní žebřinový rám nákladního vozidla přenášel nekompromisně nárazy i přes vzduchovou sedačku do mé páteře.
Jeden z hrbolů dokonce spustil rádio, zabudované v liště nad předním sklem, jež začalo hned zlostně syčet, jako přišlápnutá zmije. Stiskl jsem rychle tlačítko ladění a zachytil jihočeskou sekci jisté celoplošné stanice. Ta mě okamžitě zasypala nezbytnými zprávami o tom, kolik bylo zavražděných, utýraných, kolik se stalo bouraček a že bude hnusně.
Dva moderátoři, muž a žena, mladých, sympatických hlasů se dopad těchto zpráv snažili vylepšit rádoby vtipnými komentáři, jež nebyly k tématu zpráv vůbec vhodné. To jsem ještě neřešil, bral jsem to jako kulisu. To už se nedalo ve chvíli, kdy přišli s nápadem nám chmurný den trochu zpestřit. Prý sestavili anketu o tom, kde přišlo nejvíce lidí o život díky pořizování ,,selfie."
V tomto směru prý jednoznačně vede Indie. Cituji doslova moderátorku: ,,v Indii se jistý šestiletý chlapec chtěl vyfotit s pistolí u hlavy, ale bohužel zmáčkl špatnou spoušť a zastřelil se." Moderátor dodává: ,,jak mohl zmáčknout ,,špatnou" spoušť ", vždyť u pistole je jen jedna, ne? Doufám, že to měl aspoň sesynchronizovaný a stačil se ještě vyfotit!" Moderátorka: ,,jó, to jako, že by to prolítlo internetem?!" Vše doprovázeno jejich mladým,zvonivým smíchem.
V tu chvíli se mi celý obraz promítl v hlavě a udělalo se mi šoufl. Ne z toho obrazu samého, ale z toho, že toto bylo odvysíláno do éteru.
V tu chvíli mě přepadl beznadějný pocit marnosti, jako už několikrát v životě.
Mezi čím to vlastně žiju, ptal jsem se sám pro sebe. Pod rouškou humanity a milosrdenství se skrývají prachobyčejné krvežíznivé bestie? Nechtělo se mi uvěřit, že by jimi byli i sami moderátoři s tak sympatickými hlasy a smíchem. Patrně tedy spíše režie stanice. Kam se ale poděla ona rozhlasová etika, díky níž jsem rádio vždy rád poslouchal?
Stanice, která si už musí získávat posluchače až takovýmto způsobem, by toho měla raději nechat a uvolnit frekvenci někomu, kdo by to dělal profesionálně a s opravdovým nadšením pro věc.
Věřím, ba dokonce i vím, že takových je hodně, jen se nechtějí veřejně zviditelňovat a tak to bohužel vypadá, že už jsme ponejvíc jen ty bestie.
