První slovenský Velký vandr (2.)

Dokončení putování třech vandráků na Slovensku, jež mělo střídavě děsivý a úsměvný průběh------------

V podvečer sejdeme trochu níž do širokého sedla s rozestavěnou dřevěnou budovou,překrytou lepenkou. Odtud nám vyjde naproti chlapík též v maskáčích: "vítajtě na chatě Pod Chabencom! Nie je to eště hotové. Já som Laco a strážim to tu a možetě tu prenocovať.

No, to je super!!

A najprv zaskočime na pívko, nie?

To je eště lepší, ale kam?

Tamto, kúsok dole do dědiny. Je to najvyšše položené miesto s čapovaným pívom na Slovensku - trináctsať štyrycať metrov!

Ale my sme skoro ve dvou tisících!!

No a čo?? Vraj za hoďku zme tam, dame pívko a za hoďku zpať!

Si děláš kozy, ne?!

Prečo, vraj normálne, nie?"

Cítím lehké napětí, tak shazuji batoh a vylovím poslední borovičku. "Á borovička, hej!! Taky som ju tu mal, asi som ju niekdě zakopal či čo." Lacovi se vrátí úsměv a vypadá to, že na ten nápad s pivem zapomněl.

"A keď nějdem na pívo, tak vám aspoň nabrúsim nože. Dajtě sem kudly! Tomuto vravieš nož!" Zírá nevěřícně na čínskou parodii na švýcarský zavírák v mé ruce.

"Nejenom to. Je to zároveň příbor, votvírák, šroubovák a šťourám se tim v uších."

Du račej hľadať tú borovičku!"

Je úspěšný a tak prožijeme další bohatýrskou noc pod střechou.

Ráno vyrazíme dřív, neb nás čeká snad nejdelší pochod. Počasí je stále nádherné a je to zážitek. Masív se ale nenápadně svažuje a vegetace opět přibývá. V poslední fázi se zúží na pěšinu a zmizí v křoví. Karimatka, přivázaná napříč pod mým batohem je široká a drhne o okolní křoví. Vztekle jdu dál, až z ní lítají špony. Venca si toho všimne a škodolibě se posmívá: "máš to široký a sere tě to, viď."

Taky tkaničky u pionýrek nejsou dávno původní a rozvazují se.-To přece každej ví, že kulatý tkaničky se rozvazujou né -  Jsem zase poněkud zarudlý, ale naštěstí se porost otevře do údolí s potůčkem a já si vydechnu, že je konečně konec. Není. Cedule hlásí, že musíme zdolat ještě "Kozí Chrbát 1247m.n.m."

Pionýrky se zachovaly zcela podle hesla "Vyděržaj pianěr!!" Levou jsem zul i s kůžičkou z celého chodidla a pravá zbrousila kotník téměř do roviny. To jsem při té vervě pochodu křovím nějak nevnímal. Konečně tedy přijdou na řadu sandály. V těch se najednou úplně vznáším, jen nemůžu s obnaženým chodidlem pořádně došlápnout, takže Kozí Chrbát vlastně přeletím.

Kopec se pomalu svažuje do údolí kde se krčí vesnička. Ta se postupně zvětšuje, až je z ní skoro městečko  s předsunutým bistrem  se zahrádkou u hlavní silnice. Triumfální to zakončení dnešních dvaceti osmi kilometrů! Mají tady točené pivo "Smedný mních." Příznačné po našem dosavadním "celibátu." "Dávej to sem a piš to hráběma!" Pípa se roztočí a pivo začne proudit, jak tady ještě nepamatují. První na prach, druhý na žízeň, třetí na chuť a čtvrtý až dvanáctý na pokec. Nebo na rozjímání při skvělý muzice. Z repráků zní "Catch the Wind" Ještě jsem nebyl příjemněji unavenej. Donovane, ty to vidíš! Jakže se to tady jmenuje? Donovaly! Vítejte v ráji! Miluji Slovensko!

O kus dál je nějaký bývalý chatový tábor. Míjíme chatku, plnou rozchechtané slovenské mládeže. Je pátek večer.

"Chalani, vietě niekto na gitare", křiknou na nás. Je tam snad víc holek, než kluků. Naše "řehole" mohla teoreticky skončit a vy se asi těšíte na famózní vyvrcholení příběhu. Marně. Vše dopadlo jako obvykle. Tento špás už se týkal jenom mě s Mirkem, neboť Venca s sebou praštil na terase volné chatky a v mžiku spal jako špalek.

"Milujem české pesničky - Olympik, Katapult - vietě niečo také?

Jasně! Já miluju slovenskou muziku a proto jezdim na Slovensko. Když mi to nikdo nezahraje, tak si to budu holt muset zahrát sám. Ale nebojte, Kaťáci budou taky.

Super! A čo pijetě?

Borovičku!!

Áááh, také sprosté pitie! To tu mame ako núdzovku, keby všetko došlo. Dajtě si whisky!"

Za tónů Elánu, Miro Žbira, Alana Mikuška i toho Olympiku jsme jim od toho sprostého pití pomohli a byli rádi, že nás nohy odnesly těch sto metrů k chatě, kde jsme sebou flákli vedle Vaška.

Ráno byl Vašek samozřejmě nejčilejší a dal se do rekapitulace akce: "Teda pánové, všimli ste si toho, že jak sme tady letos s Romanem, tak spíme furt pod střechou?

Holt je dobrej jako Napoleonův kvartýrmachr" říká Mirek. "Jen ta vana tu chybí.

A to mám právě dneska v plánu já!" chvástá se Venca "Fakt to už chce".

Naše "předkoupání na týden" doznává značných trhlin a smrdíme i sami sobě.

"Dyť jó, pojedem do Rájeckejch Teplic."

Autobusem se svezeme do údolí Čierneho Váhu, odtud vlakem do Žiliny a pak lokálkou do Rájeckých teplic. Stihneme to kupodivu do odpoledne a za snížené odpolední vstupné projdeme bránou zdejších termálných kúpeľov. Projdeme dezinfekčním brouzdalištěm se sprchou a už se rochníme ve vyhřátém bazénu. Jen je podezřelé, že voda kolem nás nějak mění barvu a lidi se stahují do rohů bazénu až z něj prchají úplně a ve zjevné panice pobíhají kolem. Brouzdaliště zřejmě nebylo patřičně účinné. Tuším průšvih a nabádám k rychlému vyklizení prostoru. Opět zbaběle prcháme, než někdo stačí zjistit pravou příčinu katastrofy..Udělali sme jim z toho takovej velkej vodpolední čaj, komentuje situaci Mirek.

Za chvíli jsme za městem a blížíme se k Rajci. Zde je autokemp, v jehož dřevěné chatě recepce mají fľašové pivo Martiner. Z repráku na sloupku ze smrkového kmenu nás Joe Cocker chraplavě ujišťuje, že to není "žádný obyčejný svět" a má pravdu. Líbí se mi přístřešek kousek od recepce, kde je blízko k pivu a krásně ho uslyšim. Správce nám ale kazí plán: "o chvíľu sem prídě rodina variť párty guláš a majů to zarezervované."

No škoda, tak půjdem někam do lesa", říká Venca

"Já bych vocaď nevodcházel, když se tu bude vařit guláš", říká celkem rozumně Mirek. Jenže dotyčná rodinka se chová zcela zmateně. Pořád něco nemají a tak jejich Felicie pendluje sem a tam. Výsledkem jejich hodinového snažení je prázdný kotlík, zavěšený nad ohništěm z kterého čadí bílý hustý dým ze zelených větví, protože kolem kempu není široko daleko slušné dřevo. A tak nakonec platíme za pobyt každý třicet korún a spíme konečně poprvé na tomto vandru pod širákem, zato za poplatek.

Ráno namažeme poslední Májku na poslední krajíce chleba. Recepce je ještě zavřená a my musíme na vlak do Žiliny. Proviantní nedostatečnost chceme napravit na nádraží v Žilině, kde jistě budou mít langoše, klobásy a tak. Nádraží je ale trochu ospalé a mají jenom "ovál" - krajíc chleba s máslem a dvěma kolečky salámu. 

Z letargie způsobené totálním zklamáním nás vytrhnul rachot našeho Košičanu. Usneme ve vlaku a tak to přečkáme - myslíme si. Jenže vlak je docela našťouchnutej a v každym kupé se někdo rozvaluje. Lidi jsou i v uličkách a tak procházíme naštvaně vagony, až nás v jednom oslepí záře bílých ubrusů na stolech s lavicemi. Ten je úplně prázdný! Jídelní vůz! A z výdejního okénka na konci vagonu už na nás mává kluk v bílé vestě:

"Klucí, jestli chcete, dejte si bágly sem ke mě pod pult!

To je paráda a co máš?

Mám točenou Plzeň a míchaný vajíčka.

Tak sem s tím!"

A pak ještě jednou a ještě jednou......hodovali jsme za rytmického klapotu čtyřnápravového vozu. a chlapského chvástání s přibývajícími promile.

Za celou tu dobu přišli do jídelňáku snad jenom dva lidi na kafe. Zbylý vlak mezitím žil svým životem plebejské "socky", jak se říká hromadné dopravě. Slavní spisovatelé v ní nacházejí nejednu inspiraci ale my cestovali báječně, neb jsme zase svedli úspěšný boj se svým hladem a žízní a našeho hodného stewarda potěšili nevídanou tržbou.

Za oknem zazářil nápis "Praha - Libeň"

"Tak to sme to teda profrčeli, že mi to vůbec nepřišlo jako pětset kiláků", divil se Venca.

"Dyť nás to taky vyšlo, jako letenka!" poznamenal jsem.

Vlak zaskřípal na Hlavním nádraží a trhnul sebou zpět. Padl na nás splín. Skončila mise, řeklo by se běžná. Zůstane však navždy zapsána v našich myslích a určitě i mnohých, které jsme cestou potkali.