Samozřejmě je lepší nehodu vůbec nezažít. Pokud však přijde hned na začátku řidičské kariéry, může mít hlubší výchovný význam. Příběh mé první a doufám též poslední nehody.
Silnice kolem Prahy zase kloužou a auta po nich zase tancují a padají do příkopů. Hodně lidí jezdí prostě pořád,"jako by se nechumelilo."Odvahu jim k tomu zhusta dodávají různé ty systémy ABS, ESP, ASR a já nevim, co dalšího. Všechno je to ale jen tahání peněz z kapes. Vězte, že led na vozovce s vámi nebude o ničem takovém diskutovat a pošle vás do škarpy i kdybyste měli auto ze zlata.
Možná, že to chce dostat trochu "ťafku" hned na začátku.
Řidičák na auto jsem si udělal hned nejdříve, jak to šlo v posledním ročníku učení. Hned na jaře na to jsem koupil od strýce svoje první auto - Škodu 1000MB. Krásnou, zelenou s černou střechou. Strýc s ní jezdil maximálně 80 a pouze v pátek na chatu a v neděli zpět domů. Každý víkend provedl prakticky téměř generálku, takže auto bylo snad lepší, než nové. Nekupte to za pouhých šest tisíc!
Jen jsem do ní sedl, hned jsem zjistil, že vyvine rychlost téměř 130, což bylo na tu dobu fascinující. Psal se rok 1981. Seděl jsem za tím volantem jak v transu. Z podlahy trčel klacek se čtyřmi kvalty, do kopce na trojku motor krásně duněl a zatáčky to přesně krouhalo....co se mi tady může stát? říkal jsem si. Odpověď přišla brzy.
Aby ožila i ostatní červená koženková sedadla, pozval jsem hned nejbližší víkend dva kamarády na výlet. Vraceli jsme se ze Slap a cestou přibrali ještě stopaře. Při sjezdu ze štěchovického kopce to pěkně kroužilo táhlé zatáčky až gumy pokvikávaly a všichni tři pasažéři šuměli údivem a obdivem. Zhruba v polovině sjezdu k nim přibyl pasažér čtvrtý.To jsem byl já. Na vlhké vozovce v lesním úseku auto převzalo iniciativu a předběhlo nás zadkem. Chvíli jsem koukal zpátky do kopce. Pak se auto otočilo zpět po směru, tedy o celých 360 stupňů. Pokud bych v tu chvíli převzal opět řízení, mohlo se jednat jen o efektní gymnastickou vložku. Byl jsem však zcepenělý, jako všichni ostatní. Auto se ještě otočilo o čtvrt kola a zapíchlo se čumákem do vysokou travou porostlé stráně vpravo. Hrobové ticho. Řízením vyšší moci auto s námi nespadlo do místy desetimetrové rokle na druhé straně vozovky a tak jsme pořád tady!
První jsem se vzpamatoval, nastartoval, vycouval z trávy a pokračoval dolů do Štěchovic. Pak se probrali oba kamarádi: "Tý vole, to bylo jako schválně?!!
No, uplně né, trochu se mi to nepovedlo, nó"
Ve Štěchovicích jsme vysadili stále němého stopaře, který ztratil hlas. Jen jsem zahlédl jeho zelený obličej ve zpětném zrcátku, jak odchází kvapně k nejbližšímu zábradlí...
Tehdy večer proteklo v hospodě Na Pervidle hodně piva a kamarády jsem byl překřtěn na Johnnyho Hauglanda, tehdejšího nejlepšího továrního jezdce Škoda Auto: "Dyť i jemu vobčas něco uplně nevyjde...ale teda, dobrý Borče!" a třesknutí půllitrů.
Já to ale dodnes vidím trochu jinak.Při každém sednutí za volant mám tuto věc před sebou jako "memento mori" Dodnes jsem žádnou vážnější nehodu neměl a doufám, nebudu. Od té doby, jak říkám, "jezdím jak posranej"
A´t i Vaše cesty, ať už jste motorističtí nadšenci, či běžní řidiči dopadnou vždy jen dobře. Pamatujte, že důležité není dojet na čas, ale dojet!
