Pohan ze sousedství

Jak lépe si připomenout výročí 17.listopadu, než příběhem, který by se bez něho asi vůbec neodehrál.

Při jednom z euforických večerů na polistopadovém Václaváku můj zrak upoutalo nenápadné děvče v šedém, dlouhem kabátě, stojící v mumraji asi pět metrů ode mě. Nenápadné, ale přesto(nebo právě proto) z davu vyčnívalo. Přítažlivost byla tak silná, že ač jsem normálně velmi plachý, přitočil jsem se k ní s pytlíkem arašídů a řekl: "nechceš voříšky?"

Otočila se a z šedé šály na mě koukal usmívající se, milý obličej. Všechno, jak jsem i podvědomě tušil, jenže spustila cizí řečí. To jsem po krátkém zaváhání nakonec uvítal. Chodil jsem taky rád do "revolučního" davu, složeného i z mnohých cizinců provětrávat svoji "angličtinu", načerpanou a zapamatovanou z přeložených názvů desek a písní rockových skupin.

Konverzace tedy zajímavá. Tanja, jak se dívka jmenovala, nebyla anglická rodilá mluvčí, pocházela z německého Ettlingenu a měla se mnou trpělivost. Mezitím přibyla další žena, starší, též nenápadně - zajímavá. To byla její matka Henriette. Ve svých šedých pláštích sdílely zde naši nezměrnou radost z probíhajících událostí a blahopřály k zvolení Václava Havla. Při loučení mi věnovaly svoji vizitku, až prý pojedu jejich směrem, což už teď můžu, tak ať se stavím.

Uběhlo pár měsíců a byly tu první "Husí svátky" na začátku července, tedy neuvěřitelné čtyři dny volna. Pln radosti z nabyté svobody jsem měl v plánu sednout do auta a projet během těchto dnů jen tak z plezíru čtyři nejbližší země magického Západu - Německo, Švýcarsko, Itálii a Rakousko. Moje tehdejší vozidla jsem z tohoto dobrodružství rovnou vyloučil, neb byla dobrodružná až příliš. Nakonec posloužila půjčená bráchova vytuněná Škoda 120L, na které už nebylo skoro poznat, že se jedná o škodovku.

Natankoval jsem, kam se dalo a vyrazil na první štaci, směr Ettlingen. Rovnou řeknu, že to byla zároveň štace poslední.

V Ettlingenu jsem podle mapy města, získané v trafice vyhledal adresu z vizitky a zmáčknul zvonek u krajního domu v řadě domků, stejných jako vejce v platu.

Otevřel muž středního věku se šedivými kotletami, pleší a kovovými brýlemi, typ "profesor" Trochu mě z jeho vzhledu a respektu k němu zamrazilo. Reiner, jak se otec Tanji jmenoval, profesor skutečně byl a dokonce dvojnásobný. Řekl krásnou, zřetelnou angličtinou, které jsem rozuměl minimálně každé třetí slovo zhruba tohle: "ahoj, ty jsi Roman, viď? Pojď dál, už jsem o tobě slyšel!" To mi dodalo odvahu vstoupit a vůbec se zbavit počátečního studu.

Reiner ve stejném duchu pokračoval:

"To je dobře, že jsi tady. Mě dnes přišel dopis od kamaráda z Čech, s kterym jsem před dvaadvaceti lety pobýval v Karlsbadu a on slíbil, že napíše. Dvacet let jsem mu psal a od něj nic nepřišlo, až teď. Mám z toho ohromnou radost, ale neumim už moc česky, tak mi to pomůžeš přeložit, viď!" řekl s profesorským důrazem Reiner.

"Určitě!" říkám já, ač si tím s takovou určitostí nejsem jist. 

"Určitě se chceš osprchovat a máš po cestě hlad," povídá Reiner a vede mě chodbou do velké haly s točitým schodištěm uprostřed. Po něm pokračujeme na ochoz, ze kterého vedou dveře do jednotlivých pokojů a taky do podkrovní koupelny, obložené dřevem. Ukazuje mi pákovou baterii a pouští sprchu, která začne stříkat z připojovací matice na celou místnost. Rychle jí zase zavře a s omluvným "sorry, for a moment" někam zmizí. Všimnu si, že na vaně leží "sika - kleště" Vyndám z peněženky půlcoulové fíbrové těsnění a než se Reiner vrátí, sprcha je v cajku.

"Bravo!!" říká uznale a hřejí mě "plusové body", vyjádřené jeho pohledem.

Reiner mezi tím, co jsem se sprchoval, uvařil kuře se špagetami.Čekal mě dole v rohu haly, hned vedle kuchyně s "výdejním okénkem" u velkého stolu. Seděli jsme proti sobě uprostřed stolu, každý před sebou talíř s bledou půlkou kuřete a hromadou špaget. Hlad mě přešel. Přesto jsem pohnul rukou směrem k příboru. Reiner kantorsky zvedl ruku a řekl: "modlíme!" Hned nato začal tlumeně odříkávat "Unser Father" a já jenom mlčky zíral na nešťastné kuře. Hlavou mi proběhla poučka pro cestovatele, kterou jsem někde četl: "snažte se co nejvíc přizpůsobit obyvatelům navštívené země a ničemu se viditelně nedivte." Plně jsem se podle toho řídil. Reiner v polovině modlení na mě významně pohlédl a já cítil, jak moje plusové body, získané za opravu sprchy, zacinkaly na podlahu.

Po jídle jsme se věnovali dopisu: ,,celých dvacet let ti píšu a nic. Až teď, konečně!....." Museli si kdysi v lázních ohromně rozumět, že přečkali i dvacet let cenzury.

Mezitím dorazily Tanja s Henriette. Nastalo ohromné vítání. Vždyť jsme se taky půl roku neviděli....Vycítil jsem, že odtud se jen tak nedostanu. Stůl v hale se večer pokryl dobrotami, o kterých se nám do té doby mnohdy jen zdálo. Banány a melouny, sušená šunka, bavorské klobásy, jogurty , pivo i mléko. Všechno konzumovali se vším, bez jakéhokoli skladu, ale samozřejmě s předchozím modlením. Cítil jsem, že plusových bodů mám zatím stále dostatek, hlavně díky tomu, že přicházím ze země Havla...A tomu byl věnován celý nadcházející dlouhý večer a vlastně i všechny další.

Stále tomu nemohu uvěřit, že jsem se přenesl pět set kilometrů a sedím tady, uprostřed mýtického Západu s milými, přátelskými lidmi v hale jejich domu a oni se navíc tváří, jako bych tu žil odjakživa. Na moji námitku, že jsem chtěl vlastně projet čtyři země, jenom mávnou rukou: "to teď můžeš přece kdykoliv. Tobě se u nás nelíbí? A co Havel, jak to prožíváte, co lidi u vás?" Vypadalo to, že mají z jeho zvolení snad větší radost, než u nás. Čekal jsem na chvíli, kdy bude vhodné se zeptat, kde mají levná, ojetá auta, ale stále se nedařilo. Stále vedl Havel. Pak jsem jedné pomlky využil a zeptal se. Reiner jen mávl rukou: "vykašli se na auta, hlavní je Havel a co bude dál. Divim se , že tě zajímaj ojetý auta, když máš venku takovou hezkou škodovku!"

"Co máš nejraději za jídlo?" odvrátila můj zájem o auta definitivně Henriette.

"Jo, třeba ryby." napadlo mě na honem. "Tak to je výborný nápad na zítra." říká Henriette a já si představím rybí prsty. Potom mě uloží do jednoho z pokojů na ochoze. Jednu zemi už jsem odepsal.

Ráno, po bohaté snídani - a modlení, mě Tanja vezme na exkurzi do své školy, lépe řečeno do jedné ze škol, neboť studuje jak politickou, tak i jazykovou školu. Probíhají oslavy konce školního roku. Na nádvoří stojí cisterna s pivem pro rodiče a stánky s bavorskou klobásou. Tady bych hned zůstal, ale Tanja mě protáhne celou školou, zastavujeme se u různých párty s muzikou a Tanja mě představuje snad všem studentům ve škole.

Po tomto náročném dni rád spočinu v křesle v hale domu. Henriette mezitím vláčí domů plastovou termotašku se snad metrovým lososem. "Dobrý lov," říkám. "Ten je pro tebe!" Za chvíli už se vůně pečené ryby line celou halou. Nakonec losos, obložený citróny a petrželkou dominuje stolu na stříbrném tácu.

Každý z rodiny pro mě měl připravený program na jeden den. Další den mě Henriette vzala na "Folklórní večer" u příležitosti sedmi set let výročí založení města Karlsruhe. Henriette byla činná v zastupitelstvu Karlsruhe. Byla neuvěřitelně vitální a měla francouzský "šmrnc" Blízkost francouzské hranice byla znát.

I Reiner pro mě měl připraven plán. Nakonec uvítal, když mi půjčil jenom mapy okolí a já jsem si podle nich udělal výlet sám. Reiner jenom poklepal významně na hodinky a důrazně připomněl: "nezapomeň, v sedm večer večeře!!" Vyjel jsem do bádenského pohoří Schwarzwald k jezeru Schwarzbach Sperre, kde jsem bezděky "pokecal" se skoro devadesátiletým turistou, prý veteránem od Stalingradu, kterému něco upadlo na zem a já mu to zvednul. Přitom hrozně fajn člověk.....

Poslední večer Reiner otevřel dvířka ve stěně v hale a po třech dnech se objevila televize. Tak, přecejen jí mají, řekl jsem si s trochou zklamání. Ale finále MS ve fotbale, Německo - Argentina se nesmí vynechat, to dá rozum. Když Argentina vsítila vítězný gól a já nadskočil radostí v křesle, pocítil jsem z pohledů svých hostitelů opět ztrátu pár bodů. S vědomím, že si to jako "posel ze země Havla" mohu dovolit, jsem se přímo rochnil v té svobodě vyznání, výběru, projevu a názoru.

Grietzovi, jak znělo příjmení "mé" rodiny, byli "sběratelé návštěv", což jsem pojal jako velice ušlechtilý a zajímavý koníček. Bohužel, já jsem v tomto měl být v jejich mysli jakýmsi "Rolls - Roycem" O to větší bylo asi Reinerovo zklamání při každém mém upřímném projevu.

Přinesl jsem z pokoje dolů taky knihu "Život po životě" Raymonda Moodyho s tím, že mě to zaujalo. Reiner mi jí vytrhl z ruky a říkal: "tohle nesmíš!! To je Satan!! A vůbec, kdes to našel?!" Tušil jsem , že jsem udělal Tanje průšvih.

Nejvíce smutní byli Grietzovi ale nakonec, když se v sobotu večer zjistilo, že s nimi nemohu v neděli ráno do kostela. Jistě se těšili, že se se mnou pochlubí, jako s "top" návštěvou. Jejich radost zkalil fakt, že jsem si vyrazil jen v džínách, tričku a svetru, jak jsem měl leta ve zvyku a za zadním oknem auta se nehoupal na ramínku společenský oblek, jak je zase běžným zvykem na cestách u Němců. To Reiner "rozdýchával" hodně dlouho a chudák netušil, že to hlavní má teprve přijít.

V neděli ráno na mě zaťukali, že jdou do toho kostela, ať se zatím dole nasnídám. Sestoupil jsem po točitých schodech a vidím stůl, prohýbající se, jako vždy pod tíhou dobrot. Uprostřed však poutal můj zrak stojan, na jehož vrchním talíři ležel pečený věneček o průměru asi dvacet centimetrů. Byl jsem jim přímo magicky přitahován. Vysvětlil jsem si to tak, že věneček pekla Tanja a měl být překvapením pro mě. Vykrojil jsem z něj tedy asi pěticentimetrovou výseč a ochutnal. Bylo to odporné. Přikládal jsem to kuchařskému "umu" Němců, no , ale aspoň jsem ochutnal.

Před polednem zašramotily dveře, Reiner vstoupil jako první do haly a zcepeněl. Jeho pohled stanul na vykrojeném věnečku, ruce se sepjaly a začal téměř bušit hlavou o zeď. Přitom jsem slyšel tlumené naříkání: "pane bože na nebi!!" Pak Reiner chvíli přešlapoval ze strany na stranu. Vypadalo to, že se rozmýšlí, má-li ještě skočit pro faráře a nechat dům vysvětit. Věneček, jež jsem ochutnal, měl představovat patrně "Boží Tělo". Nakonec se sepnutýma rukama přede mě poklekl a dal se do lkaní: "Romane, my jsme tu měli spoustu návštěv, kluka z Kamerunu, holku z Malajsie a tak a všichni byli křesťani. Ty jsi hned od vedle a jseš pohan!! Jak je to možné!!?... Vždyť Havel....je určitě taky věřící!!"

Budu tě muset asi zklamat, Rainere! Říkám si v duchu. Nechci ale toho nebohého člověka už trápit, tak radši poprvé mlčím. Vlastně jsem ho nechtěl nikdy trápit. Chtěl jsem se původně jen zeptat, kde mají levná, ojetá auta.....

Články podobného obsahu v mém blogu pod "více" v rubrice "Cesty" a "Vzpomínky."