Pankrácký Black Out

Instalatér - údržbář bytového fondu měl v totalitní době značně uměle nadstavenu veřejnou vážnost a "moc." Dala se přirovnat téměř k důležitosti lékaře - specialisty. Přitom měl co do činění s poměrně titěrnými věcmi.

Pokud ale byl kdy postaven před pořádné, čtyřcoulové přírubové potrubí na klasické stavbě, tak to s ním šlehlo, že si na Žižkově šuškali cosi o třetím stupni škály Richtera.. Zato přesah do jiných činností i absolutně nesouvisejících, byl u něj prakticky nevyčerpatelný. Zdali to byla taková selanka, jakkoli se zdál vyvoleným, posuďte sami.

Oprava WC nádrže v Humpolecké ulici, 4.patro, patřila k těm "titěrným záležitostem." K základním potřebám instalatéra, kromě sikovek, koudele a indulony je třeba přičíst též štafle. Oblíbené práce ve výši pasu a očí bylo jak šafránu. Svoje štafle si instalatér, v té době chodící pěšky s brašnou přes rameno nosil stěží. Půjčovaly se od zákazníků neb sousedů.

Ve čtvrtém patře bez výtahu otevřelo líbezné děvče kategorie "A"(16 - 25) To mi zvedlo náladu, byť štaflí neměla. Nevadí, zkusíme sousedy. Ob dva vchody dál na stejném patře se po zvonění dveře prudce otevřely a v nich proti mě stál celkem titěrný dědeček se středovou pleší a bočními chomáči šedivých vlasů. Z jeho vrásčité tváře na mě upřeně hledí jasně modré, doširoka otevřené oči. Zůstávám, jak přibitý stát bez hlesu. Pohled těch očí dlouho nevydržím a sklouznu pohledem níže. Proboha!! V ruce křečovitě třímá legendární, béžový kuchyňský nožík z Kovodružstva Semily, namířený neomylně do mého rozkroku!

Přejedu pohledem znovu nahoru a dolů, nahoru , dolů...Situace je víc bizarní, než hrozivá, proto ze mě nakonec místo čehosi začnou padat přecejen písmena: "p..p..prosim vás, n...nemáte n...n.náhodou štafle?

To nemám", řekne dědeček, aniž by změnil postoj. "A nevíte, kdo by je moh mít?

To nevim", řekne dědeček, aniž by změnil postoj.

 Naštvaností z neúspěchu ve mě stoupla kuráž: "A proč takhle držíte ten nůž?

No, to víte, když dneska chodí tolik všelijakejch zlodějů, podvodníků a tak....A to myslíte, že byste mi tímhle ublížil?

To víte, že jo. Já bych vás vzal pěkně ZESPODA", dá stařík zarputilý důraz na to poslední slovo a švihem ruky s nožem to předvádí tak reálně, že kdybych tři metry neodskočil, tak se mu to povedlo.

Štafle se po čase podařilo sehnat, ale byly to nějaké "osmičky", snad čtyřmetrové, ale muselo se brát, co bylo. Při jejich aplikaci do miniaturní WC místnosti se mi povedlo krásně, čistě skrojit osvětlovací těleso z boční stěny. Po skleněné kouli s keramickým "kopýtkem" zbyly jen dva oholené "fousy" drátů, trčící výmluvně ze zdi.

Děvče tuto ztrátu neslo trudně: "to budu chodit do nejdůležitější místnůstky potmě?! To se budu moc bát..." Zněl její plačtivě- mazlivý hlas. Potom ještě ve výčtu svých trablí sklouzla k tomu, že to mimino, co se občas vzadu ozve má tatínka na vojně. Ten, poté, co se dozvěděl o jeho existenci, se už neozval. Typická situace té doby. Mně ale mělo její "naříkání" něco naznačit, ale nenaznačilo. Místo toho mi jí přišlo líto, jak naříká a rozhodl jsem se pevně, že jí světlo zařídím. Blížící se soumrak k tomu nabádal.

Elektřina patří vedle zubaře, výšek, tmy a sršně k věcem, z kterých mám přímo panický strach. Přesto jsem se přistihl, jak lovím v tratolišti střepů kolem mísy mosaznou objímku pro žárovku. Zapojil jsem dva dráty do objímky a zašrouboval novou žárovku od děvčete s medovým pohledem. Pak už jenom cvaknout vypínačem a....oslepující záblesk, pak závoj jisker, padající k zemi a odrážejících se od bělostné mísy a...přísahal bych, že i dunění hromu. Místo osvobozující záchrany světlem úder Thorova kladiva! Směsice apokalypsy a silného, zábavně - pyrotechnického efektu. Elektřina je prostě strašně nebezpečná!

V náhle ztemnělém domě pomalu sílilo štěbetání a vzlyky babiček, podobné modlení mohamedánů. První paprsky baterek a mihotavé světlo svíček, doprovázené hrůzostrašnými stíny, začaly bloudit po domě. Na bytové pojistky jsme rovnou zapomněli. Přišlo nám, že nesvítí celý blok a možná i celá Pankrác... Televize pohasly. Z gaučů od nich povstalo pár "hrdinů", kteří přesně věděli, co je špatně. Jejich úsilí však vedlo do ztracena. S rozřešením nakonec přišla jedna z babiček. Dovolala se na pohotovost rozvodných závodů a tam jí řekli, že budeme muset vydržet do rána, teď nemají lidi..

Štěbetání nájemnic pomalu doznívalo: "jó, eletrika! To je dobrej sluha, ale taky pěkně vrtošivej pán! A co, do rána vydržíme, dřív sme jí taky neměli."

Poslední postava, jež se mnou zbyla na ztemnělé, prosklené pavlači byla nade všechny. Neměl jsem ale v tu chvíli sebemenší náladu to náležitě vychutnat. Stín a světlo ze svíčky, již třímala v ruce tančily na její něžné tváři: "my se tu budeme ale po tmě bát", řekla sladkohořce. To už zvedlo i mě. Nadechl jsem se a vypjal se k výkonu, v té době u mě nevídaného: "co, kdybych tu s váma zůstal do rána..." a vnitřně jsem se schoulil, čekaje něco, jako facku či spršku nadávek.

Místo toho se mi dostalo pozvání na čaj při svíčce a řečech o tom, že k tomu vlastně měly směřovat už předchozí poznámky. Byl jsem v tranzu i když instinkt svobodomyslnosti velel "zdrhej odsud!"

A tak jsem o vlas uniknuv noži vyšinutého dědečka skončil, jako ochránce před tmou, ochráněn před toutéž v dívčině hebkém náručí a zažil jednu z nejzajímavějších svato-hříšných nocí svého života.

To nevymyslíš...

Zase mě předběhli....:)