Pokračujte s námi po cestě severním Španělskem a Pyrenejemi. Cesta, ať už kudykoli je osvobozující a zároveň velkým napětím duševním a mnohdy i fyzickým - aby vše klaplo.
Minule jsme skončili pohledem na ruiny kláštera Loporzano a klidně s ním opět začneme....
...není to úchvatný pohled na té "vysoustružené" homoli?
Navíc leží pět kilometrů před městem Huesca, kde máme v plánu pro dnešek složit hlavy. To se nám také za chvíli daří. Nacházíme kemp uprostřed města i s jeho rozšafným správcem, který se představuje jako Oskar. Je to vskutku muž na pravém místě. Nejdřív nás srdečně vítá, jako svoji rodinu. Potom se vrhne na předvádění předností kempu, k nimž patří i nabídka právě tento den definitivně zavřeného bazénu. Nevadí, malá chybička se může vloudit, byť na bazén se zrovna všichni nejvíc těšili.
Brzo jsem odhalil, že hlavním středem jeho zájmu a přízně se stala Jaru. Vyseparoval jí z naší skupiny zcela jasně a přitom nenásilně. Považoval jí za vůdce naší skupiny(Signora Líder) Když mu bylo sděleno, že tím jsem vlastně já, stáhnul se trochu do pozadí a ostražitě nás sledoval z plastové židle od recepce. Četl jsem jeho myšlenky: "kdyby tady neměla toho Teutóna, tak bych jí ukázal, co je to žhavé tango s růží v puse!" Vypadal, že se toho rozhodně nechce vzdát a že ta chvíle určitě ještě nastane.
Podnikl jsem tedy malý testík: odešel jsem jakoby na záchod a když jsem se vracel, Oskar už kroužil kolem Jaru s vějíři barevných reklamních letáků v každé ruce a vypadal jak obrovský tropický motýl. Jak mě spatřil, sklapl obě ruce s letáky a hned "španglišem" vysvětloval, že se můžeme napojit i z toho prvního elektrického stojanu, jež předtím nefungoval.... Pak se stáhl zpět na svou židli a poctivě hlídal až do půlnoci, než jsme konečně zalezli do stanů.
Ráno Jaru vyrazila pro čerstvé bagety a Oskar vyrazil hned za ní, že jí ukáže cestu, ne-li jí tam dovede. Jak mě spatřil, ukázal rukou jasně směr a vrátil se do recepce. Tady jsem na svoji "žárlivost" pak trochu žehral, neb Jaru zabloudila a vrátila se až za hodinu. Jinak jsme mohli mít bagety za chvíli. Oskar přes to všechno nijak nezavdával důvod k nervozitě, nebyl přitom přímo vlezlý. Byl to typický představitel své "donjuanovské" země. Věřím, že mnozí naši "Pepíci" by s ním ale problém měli.
Pojeďme ale dál. Kousek za Huescou kolem červených skal Mallos de Riglos, abychom je neviděli jen z letáku, který Oskar vnutil Jaru.
Skály Mallos de Riglos, které Oskar opěvoval jako největší atrakci okolí Huescy, orámované civilizací..
...pak už typická arragónská krajina.
Další španělská (arragónská) vesnice Biel. Jako přes kopírák. Ticho a liduprázdno. Ale pozor!! Tam, pod tou zelenou cedulí vycházejí hlasy, známka života! Rozhrnete závěs z korálků a stanete v přítmí malé špeluňky, kde dva místní "štammgasti" a barman řeší cosi, že je to slyšet na půl ulice. Ztichnou, až když do hospody vstoupí nás pět a celou jí zaplníme. Nevaří, to dá rozum, je přece siesta. Ale kafe s ledem mají výborné....
Trojčlennou cyklosekci, dnes již v plné formě, jsme vysadili už kousek před Bielem.
My jedeme prozkoumat městečko se zajímavým názvem Sos del Rey Católico. Hlavně tedy proto, že mapa slibuje přímo ve středu města jezírko na koupání a dnes je docela vedro. Cedule ve městě skutečně slibují přehradu a zároveň stejným směrem parkoviště. Zaparkujeme na ploše z velkých betonových panelů a jdeme hledat jezero. Nemusíme hledat dlouho, jsme přímo v něm. Při vyschnutí vodní nádrže slouží její dno jako parkoviště...
Vyrážíme tedy na klasický průzkum a zajímavostem nemá být konec. Na náměstí i v ulicích jsou rozestavěny masívní železné ohrady - den před naší návštěvou tady proběhla Corrida - býčí zápasy a hnaní býků městem. To tu bylo jinak živo, než dnes. Tam v levém rohu je dokonce ještě pult s pípou. Zkouším, ale už ani pivo neteče, přišli jsme o fous...
Město má ale i tak zajímavá zákoutí
a průhledy.
Jsem větší!!
ale i slunná místa s všeobjímajícím klidem.
Kousek za městem nakládáme cyklisty, kteří si dnes užili nádhernou cestu a vydáváme se hledat místo k táboření. Doufáme, že nám ho poskytne podle mapy údolí řeky Aragón nebo přehrada Embalse de Yesa
Na řeku jsme v údolí nenarazili, jen na vyschlá boční ramena, která naše vozidlo neumí překonat. Přehrada byla zpola vyschlá, jak už je ostatně v kraji zvykem. Jenom velké pláty rozpraskané hlíny, na kterých se nikomu spát nechtělo. Museli jsme tedy pokračovat dál a vzít zavděk kempu Iturbero ve městečku Lumbier, jemuž pro změnu šéfovala mladá, sympatická Brazilka, mluvící portugalsky. Španělé s touto řečí nemají problém, my jsme trochu měli. Proto ubytování trvalo trochu déle, ale nakonec jsme spočinuli při konzumaci zdejšího vína a pozorování hvězd.
To jsme ještě netušili, že kaňon Foz de Lumbier, jež podle naší slečny domácí nesmíme minout, bude něco opravdu úchvatného. Za Frankovy éry tudy dokonce jezdil elektrický vláček pro turisty...
Prošli jsme tunelem, jež po něm zůstal a dále jdeme cestou po bývalé trati.
Kaňonem Foz de Lumbier
Na dně se třpytí rychlá a čistá říčka.
Kaňon je domovem velké kolonie orlosupů
Patrně je tu nic neohrožuje.
Prohlídka kaňonu zabrala téměř půl dne, ale stálo to za to. Vyrážíme dál s příslibem toho druhého moře, jimž bude sám velký Atlantik. Ještě ale musíme přejet jednu španělskou provincii - autonomní Baskicko. A to je uplně o něčem jiném. Tak tedy - to nejlepší nakonec! (pokračování)
