Pyreneje jsou hory, vysoké někde i přes tři tisíce metrů a nejsou zas až tak moc daleko. Je to prostě pořád Evropa. Tvoří hranici mezi Francií a Španělskem a pro nás se staly lákavou spojnicí mezi Středozemním mořem a Atlantikem
"Ve Španělsku sem eště nebyla!
Španělsko je obrovský, Jaru. Na to bychom museli mít půl roku. Nabízim Barcelonu, jak sme byli loni se zvukařema, Katalánsko - to je to kolem Barcelony, Andorru a Baskicko. To nám na čtrnáct dní bohatě stačí a projedem to přes Pyreneje nadél, od moře k moři.
A nebude v těch horách zima?
Určitě nebude. Právě proto jedem tam. Jinde ve Španělsku bychom toudle dobou zdechli vedrem.
Tak to bude určitě krásný...
Hlavně sehnat lidi - máme tři cyklisty "chrty", ty vdycky někde vypustíme, voni budou pokračovat do cíle a my, pohodáři se mezitim někde projdem a na něco dobrého zajdem. Nejdřív se tam musíme nějak prokousat, nejlépe přes jižní Francii. Tam už to známe. Takže naložit a hurá, směr Barcelona...
Energie sbalená na cesty.....
Do cesty se nám už podruhé, tentokrát skoro neplánovaně, připletl kaňon řeky Tarn v jižní Francii. I teď jsme do něj chutě "zahučeli" a pokračovali ním v cestě. Jak je vidět, lákal k pobytu odnepaměti...
Sainte Enimie, řeka Tarn. Chce to koupel po dlouhé cestě(noc a den) a pak hurá na kafe(a já na omeletu) ve známé kavárně od minule. Jenže ouha, omelety nemají. Starý kuchař je v důchodu a nový to neumí...
...tak se tedy alespoň ještě potěšit pohledem do kaňonu. Starý viadukt přes řeku Tarn
I dnes umíme občas ještě stavět. Známý dálniční most přes údolí Tarn u Millau, jižní Francie
Hradní město Carcassone - nahlédněte do pohádky....
Máme smůlu....jsou tu mraky lidí....
....ale téměř tu se mnou sdílejí pohled na svět....
Teď říkám "good-bye" světskýmu veselí,
těm, co si užívaj', nechci lízt do zelí,
jsem hříšná nádoba, však spása kyne mi,
už víc nechci mít domov svůj na zemi!
.....a jsou tu veselí, skoro jako u nás!
Co takhle být na chvíli vévodou z Occitanie...?
Ještě vybrat správné zbraně.....tahle vypadá dobře!
Tak, konec pohádky, naposledy se pokochat a jedem dál! Ale kam vlastně? No přece k móři....!
Jenže "u móře" je šrumec jako v Praze, všude plno lidí, aut...Až jsme z toho dvě hodiny bloudili kolem Perpignanu a kemp našli až o půlnoci. Ještě, že nám dva fajn kluci z recepce,též díky Jaru jazykové zdatnosti, za dvě Plzně vykouzlili v narvaném kempu tohle "super" místo. Ráno: "né, tohle né, já chci k Vikingovi do Zátoňe!!... To chce klid, dyť sme u móře...tady taky kdysi brousili vikingové..."
...jenže k móři se muselo přejít přes celej kemp, velkej jako Benešov, pak projít elektronickou brankou na kód(kterej si Jaru naštěstí pamatovala) a pak ještě dva kilometry přes písečný přesypy a roští....tak neni divu, že u móře nakonec skoro nikdo nebyl!!
...a bodejť by tak jó, když skoro všichni byli u sladkovodního "jezírka ve skalách", přímo v kempu!!
Jéééé!!....když todle sme v dětství neměli!!...tak aspoň na chvilku, no, když už tu sme...!
...a děti sem nesměj... no, kdo by je taky tady hlídal, myslíš támhleti dě(d)i....
Tak, rychle odtud, konečně do toho Španělska...!
Jaru, teď je celý tvoje!!
Foto: Jarka Feilerová (ovšem pozor!! Některé s mým doporučením a některé dokonce já sám!) Jásám...
