O čem se určitě nepsalo aneb zatanči mezi pomeranči.

O pomstě zakázaného ovoce a dalších postřezích na cestě s divadlem. Práce/Hobby/Cesta. Vracím se po dálnici směrem na Mulhouse. Jedu ze španělské Murcíe ze zájezdu divadla. Vezu jim scénu. Cesty s divadlem Farma v Jeskyni.

Pro někoho normální každodenní práce. Pro mě dobrodružství a práce. Nejsem normální kamioňák-pižďuch. Jedu s divadlem. Jsem kamioňák-exot. Jezdit s náklaďákem znamená cestovat. To jsem vždy chtěl. Ježdění a doprava je v konzumní společnosti nejdůležitější činnost. Zabíjím tedy tři mouchy jednou ranou: Pracuji, cestuji a ještě dělám důležitou věc.

Taky si připadám jako naši letci v Anglii za války. Pro ty byl největší noční můrou německý protiletecký flak, pro mě zase Accord Européan sur le transit routiére čili AETR- Evropská úmluva o silniční dopravě. V autě ji hlídá obávané kolečko v tachografu.

Cestou tam mě u města Valencia stáhla vrtošivá cedule s nápisem TRANSITO z obchvatu přímo do centra milionového města. Možná ji někdo schválně pootočil. Motal jsem se v úzkých uličkách starého města s desetitunovou krávou zvanou Iveco Eurocargo jak uhlíř v kavárně. Španělé mají taky smysl pro humor. Nevím, kolik se jich od venkovních stolků restaurací smálo, to jsem nestačil pozorovat. Někomu jsem možná vyhrál sázku.

Ve stressu z bloudění jsem zapoměl udělat přestávku a přejel kolečko skoro o dvě hodiny. Takže to vypadá jako že se jelo víc jak pět hodin v kuse. To je průser. Prostě mě nesmí chytit. Přes celou Francii teď jedu se svíravým pocitem kdesi. Mají nějakou celostátní akci, či co. Na každé druhé mýtné bráně jsou celníci a policajti. Zatím chtěli vždy vidět jen nákladový prostor. Asi někoho hledají. Již se blíží spásná německá hranice. V Německu takovéhle masívní kontroly nebývají. Tam bych měl projet snadno.

Poslední mýtná brána ve Francii. Do----le! zase tam jsou. Tentokrát jde policista rovnou po tachografu. Vyndá kolečko a chce vidět patnáct koleček zpátky. Polévají mě mdloby. Listuje kolečky, u jednoho se zarazí, zkoumá ho zblízka. Pak s ním někam odejde a když se vrátí, připomene mi blízkost spásného Německa: ,,Ibafnfuofárn, prrroblem, prroblem," plácá kolečkem o dlaň. A pak to přijde: ,,Zíbnhndrtfnfciš ojro cáln zofort!" praví briskně. Do---ele!! Sundali mě!!

V tu chvíli se mi zastaví srdce.Začnu balancovat jako postřelený lední medvěd na Špicberkách, když se postaví na zadní a může se po něm střílet. Pak začne ten sval znova pracovat. Nažene mi krev do hlavy, ta okamžitě vyšle signál k pravé paži a ta opíše oblouk s dlaní ve tvaru revolveru k mému pravému spánku.. Nezdá se, že by toto moje show(jsem přece s divadlem) brunátného policistu nějak obměkčilo. Nakonec ale někam odejde. Za chvíli se vrátí s papírkem, na kterém je napsáno: 405 Euro. A pod tím ještě připsáno: MINIMUM! Že by přecejen herecký talent? I to je však stále likvidační suma.

Začíná mě mrzet, že když už se mi zastavilo to srdce, tak že jsem to nedohrál do konce. Mohl jsem tady ssebou praštit a nechat se oživovat, či dokonce odvézt rychlou ambulancí a zbavit se tak drakonické pokuty možná úplně.

Takto jsem nakonec musel vysázet tuto sumu ze služebních peněz. To znamenalo likvidaci téměř celé mé výplaty za tuto akci. Tedy jinak řečeno, podíval jsem se do Španělska za stravu a byt s drobným kapesným. Ale i tak to myslím stálo za to.

Od diktatury k monarchii

/ a jinde k emigraci

Jednu lednovou neděli jedu rovnou z akce v hospodě na Zbraslavi po výstupu na Závist na Vypich pro auto. Pak naložit na Arbesáku scénu. Její hlavní část, rozebranou kovovou maringotku, přezdívají herci něžně motherfucker. Je těžká a hlavně neforemná.

Pak už rutinní přejezd přes noční Německo. Vzhledem k vizuálnímu stavu vozidla je to výhoda.Přece jen není nejmladší. Nástrahy číhají všude. Rouška tmy nepřítele přece trochu otupí.

K ránu na prvním francouzském odpočivadle ke mně kvačí pižďuch z českého kamionu. ,,Kam letíš?!" volá už z dálky. ,,Já jedu s divadlem," povídám. ,,Jo aháá....." na to on a už bez zájmu projde jakoby na toalety. Divadlo tedy funguje. Keců o ku--ách policajtech, kreténovi šéfovi a malý vejplatě jsem ušetřen. Vdechnu kus sekaný s chlebem a zalezu do bedny nad kabinou k devítihodinové přestávce a spánku.

Když se probudím, je vůkol denní světlo a přede mnou celá sladká Francie.. Tu hladce překonávám. Blízko hranic se Španělskem u Perpignanu zajíždím až k moři. Zastavuji na cestě přímo u nekonečné prázdné písčité pláže. Směrem na západ se prodlužuje den. Bronzový kotouč slunce zrovna mizí za nedaleké Pyreneje. Je to náramný pocit, mít pláž jen pro sebe. V lednu to asi není nic nedostupného, ale já si to vychutnávám. Beru igelitku a nabírám jí plnou  velkých mušlí ,,shellek" jichž se tu válí mraky. Budu mít něco pro svoji Jaru a její dceru Simonu. Jo,šminky, spreje a šperky-to vozí každej. Ale tohle!!

Ráno přejíždím Pyreneje. Hory jsou pro řidiče vždy zpestřením a je na co koukat. Jsem ve Španělsku. Zase jiná země. Tady už mírně zvlněná a zcela vyprahlá a nehostinná. Zato svázaná dálnicemi a betonovými mosty a nadjezdy. Kolem všude plno skladových hal a firem. Proč zrovna tolik toho v takový pustině? Asi se snaží tu zemi takto oživit-prostě lidi...

Myslím na to, jestli tady uvidím opravdu růst pomeranče. Kus za Barcelonou se opravdu začínají objevovat vedle dálnice stromky s oranžovými koulemi. A stále víc a víc. Tak opravdu!! Zastavuji u pumpy, co téměř přiléhá k poli, abych si to osahal. Jsou ale za plotem. Ale jsou tam!! Při další cestě nevidím kolem silnice skoro nic jiného. Do monotonního hukotu motoru si prozpěvuji:

Zatanči, tak jako se večer tančí,

zatanči, jako na vodě loď,

zatanči, jako to slunce mezi pomeranči,

zatanči, a pak ke mě pojď!

Asi výsledek toho, co udělá dva a půl dne cety o samotě z citlivého a vnímavého(to o mě říkají) člověka.

Blížím se k Murcíi, cílovému městu akce. Šotek, zvaný GPS navigace mě neomylně vede jakýmsi předměstím s nízkými domky. Vypadá to tu jak na žižkovském Vackově, ale živější. Jak jsou si ta města všude podobná! Via 27.novembre. Měl bych být na místě. Projíždím dlouhou ulicí s nízkými domy. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu bylo divadlo, či tak něco. Slečna, které pomáhám od auta s taškami a pak se jí ptám, říká Casa delo Cultúro a ukazuje nerozhodně ještě dál ulicí.

Divadelníci mezitím píšou SMS, že už jsou na místě. Já píšu O.K. Me too.Via 27. novembre? Tak to bylo na mailu od produkční. Něco tu ale nehraje. Jedu dál ulicí  27. novembre. Ta vyúsťuje mezi pole-s čím jiným, než s pomeranči.Nedá se tu otočit, tak musím pokračovat dál mezi stromy, obalenými oranžovými plody. Jsou tak blízko, mnohde se i nad cestou spojují. Velký náklaďák o ně hranami brnká a ve zpětných zrcátkách vidím, jak za mnou pomeranče zaprašují cestu. To smrdí průserem, myslím si. Jakoby se mi celá situace vysmívala: ,,Nažer se těch pomerančů!" Nakonec vyjíždím na plácek, kde cesta končí. Musím se otočit a celé znova. Teď nejenom, že pomeranče zaprašují cestu ale z těch již spadlých vytvářím solidní džús a salát. Hotová apokalypsa. Vyjíždím daleko z této cesty. Mezitím píše divadlo: ,,Avenida 27. novembre." Jo aháá, tak takhle. Hlavně, že vždy všichni všechno vědí! Pohoda....

Nastavím novou adresu a navigace hlásí, že mám jet ješte šestnáct kilometrů. Moje  situace není ještě zdaleka jasná.

Jedno vím však zcela jistě. Nemám chuť na pomeranče.

Teď vjíždím opravdu do města s širokými ulicemi a velkými domy. Už se stmívá a ulice ožívají. GPS mě táhne stále k centru. To mě jako každého řidiče něčeho velkého znervozňuje. A támhle už mává David a Roman z divadla. Zajíždím vlevo na velké prostranství s pěti stejnými velkými domy. Domy jsou jiné, než ty okolo. Mají tlusté zdi a malá okna, jakoby byly odněkud z pouště. Asi tu byly jako první, když tu byla jen ta vyprahlá pustina, myslím si. U krajního z nich parkuji a vykládáme.

Pak jdu po tomto zážitkově bohatém dni rovnou spát do bedny nad kabinou.

Ráno se probouzím do pěkného, teplého dne. Šestnáct stupňů je na polovinu ledna slušné, ne? Vařím si obvyklý ranní litránek polévky z pytliku na propanbutanovém vařiči, jemuž důvěrně přezdívám ,,Sr-č".

Nevaří ve větru.

Stále se ucpává.

Jinak oblíbený souhrnný název pro všechny věci, které:

Nefungují tak, jak by měly.

Nejsou po ruce, když je zrovna potřebujete.

Zkoumám nejbližší okolí. Murcía je staré a universitní město. Hned naproti autu je areál školy či kolejí, možná oboje. Mládež se tu všude kolem v pravidelných intervalech shromažďuje a dělá příšerný brajgl. Tedy někteří jenom kouří v hloučcích a plivají doprostřed kruhu. Jiní žonglují s míčem a další po sobě metají pomeranče,jež jsou i tady všude jako okrasné stromy. Parchanti jedni! Říkám v duchu. U nás jsme na to nedávno stáli fronty a tady to po sobě hází.

Ale hlavně, že je tu živo.

Ty staré baráky jsou v maurském stylu. Maurové byli dobyvatelé z Afriky. Vládli tu někdy před tisícem let. Z toho mám docela radost. Afrika je moje oblíbené téma.

Před lety tu byly frankistické kasárna. Francisco Franco y Bahamonde. Obávaný fašistický diktátor, co to tu ,šéfoval" od třicátých let minulého století do roku 1975.

Avenida 27. novembre má v názvu patrně datum, kdy byl po jeho smrti korunován král Juan Carlos I. Bourbonský. Diktatura byla nahrazena monarchií.Španělská veřejnost je v názoru na Franca rozdělena. Ti starší a jak je dnes u nás populární říkat-s nižším vzděláním, na něj nedají dopustit. Ti mladší jsou více-méně spokojeni s monarchií. Ti nejmladší by patrně nejradši anarchii nebo ,,fotbalismus" s kapitánem Realu Madrid na trůnu. Nyní jsou baráky přestavěny na kulturní centrum. Divadla, kinosály, galerie, kavárny.

Začínám mít pomalu chuť na pomeranč. Kolem poledne je zde téměř liduprázdno. Polední siesta. Urvu nenápadně jeden pomeranč, oloupu a....brrrr-fujtajbl! Je odporně kyselý. Asi nejsou zralé, proto je po sobě hází, říkám si trochu na omluvu těch teenagerů.

Pak přichází bodrý chlapík a volá: ,,Dzieň dobry!" Já říkám dobrý den. ,,Jacek", představuje se a říká, že když vidí spřízněnou espézetku, že si chce pokecat.

Jsem rád za člověka mluvícího podobnou řečí v daleké cizině. Jsem společenský člověk a divadelníci na mě nemají čas. Zkouší.

Jacek říká, že zde pracuje už pár let u Telefoniky, jako terénní technik. Na důkaz toho mě daruje malou reklamní svítilnu na ruční pohon. Taky mu říkám, že ty pomeranče jsou hrozně kyselé. Prý jsou to okrasné pomeranče. Nejsou na jídlo. Ale není problém. Zítra prý můžeme zajet za jeho kamarádem, zdejším farmářem a ten mi prý dá klidně ,,penč kilo pomerančuv." Sedíme na mramorové lavičce před autem, chodíme střídavě pro pivo estrella do malého krámku za rohem a kecáme o všem možném. Kolem nás létá míč a sviští pomeranče.

K večeru se Jacek zamyslí a povídá, že je škoda, že mám tak malou kabinu u toho kamionu. Divím se proč. On říká, že by mě poslal takovou roztomilou p-čku z Ekvadora lub Peru. Za dzišonč Euro. To mě udivuje. No vida. Z telefoňáka nakonec pasák. Nebo že by vedlejšák?

S díky odmítám. Cena je sice super, ale kromě té lampičky si nechci přivézt další ,,suvenýr." On říká, že mě jí stejně pošle a že uvidím a můžu se rozmyslet. V dzišonč godzina. Pak se loučí a odchází. V duchu přemýšlím o tom, jak se musí děvčata za deset Euro otáčet, aby uživily i tohoto ,,kierownika".

V deset a ani po však nepřijde nikdo.

A další den není ani Jacek ani penč kilo.

Jdu se tedy projít do města. Živé ulice plné krámků se vším možným a spíš nemožným. Mě zajímají hlavně obchody s nápisem AUTOSERVÍCIO. Ty jsou nejčastější a navodí vzpomínku na naši první cestu do Španělska s cyklopartou. Tehdy jsme po téměř třech dnech byli vystaveni skoro potupné smrti hladem. Nemohli jsme najít obchod s potravinami. Někdo tehdy řekl: ,,Dop---le, ti Španěláci furt jenom vopravujou auta a nic nežerou!!" Pak jsme zahlédli krámek s nápisem ALIMENTARÍA. Tady se většině chlapů rozsvítila varovná kontrolka. To znají z naší exekutivy a má to spojitost s výživným, čili de facto s potravinami. Vlezeme tam a.....jsme zachráněni. Krám plný jídla. Navíc je zde i nápis ,,Autoservício". To znamená jednoduše ,,samoobsluha."

Jdu dál rušnou ulicí a mám radost z dobrého týlového zabezpečení. Vtom mi přijde, že před sebou slyším češtinu. To se mi snad zdá, takhle daleko? Ale opravdu. Kluk s holkou, hubení jak pruty na pstruhy a mezi nima pes neznámé rasy. Ještě hubenější.

,,Člověk jede takovou dálku a první co slyší je čeština!" Říkám, když je doběhnu. Jsou překvapeni ale mají, zdá se, radost. Láďa a Lenka. A pes Dag. Bavíme se vzájemně, co zde kdo pohledává a umazáváme čas. Oni mě zvou na noc do squatu. Já s díky odmítám, že mám na autě spací bednu. ,,Tam ale nebude taková sranda," soudí oni. Já si myslím,podle toho, jak jsou hubení, že ani u nich příliš nebude.

Další den se jdu konečně podívat do starého centra města. Úzké křivolaké uličky, historické kostely a katedrály. Malé kavárničky, kde se sedí venku i v lednu. Bezva atmosféra. Každou chvíli Autoservício, kde člověk koupí klobásku chorizzo nebo fuet za Euro. Také tři výborné konzervičky tuňáka taky za Euro, k tomu bagetu za púl Eura a zapije to litrem piva estrella-levante za Euro a půl. Španělsko je levná země. Vše zde jmenované by jiný měl na tři dny a někdo dokonce na týden.

Před sámoškou koho to nevidím-Láďa s Lenkou. Každý sedí na turka na jedné staně dveří a před sebou výmluvně čepici s mincemi. Pro zvýšení sugestivity svého počínání mají ssebou i psa Daga.

,,Tak jak jdou dneska kšefty?" říkám na pozdrav. Láďa se otočí, není zrovna rád, že ho vidím v této pozici. Zachovává ale důstojnost a říká: ,,Dneska to stojí za ho--o, máme jen tři Eura." No fajn, Tak se tužte, říkám a jdu dál abych je nerušil v ,,práci."

Pak se nestačim divit. Před každou další sámoškou sedí také dva další Češi s čepicí.

Dozvídám se, že to není zdaleka všechno. Třeba ve Valencii u moře je na pláži celá vesnice z bedýnek od ovoce a plachet. Mají tam i svojí hospodu. Dohromady takhle prý ve Španělsku žije čtyřicet tisíc Čechů.

To mně mírně řečeno udivuje. Tak Češi tu dělají tohle. Poláci ne. Ti radši dělají pasáky. Už slyším ty reakce, až to budu vyprávět: ,,Nemakačenka, netáhla!"

Chce to ale možná hlubší úvahu. Co nutí lidi z líbezné země Přemyslovců, Žižky, Švejka a kverulantského humoru žít zde tímto způsobem? Odpovědí je patrně fakt, že SVOBODA je opravdu drahá a vzácná. Lidé ze země, ve které si udělali z mezilidských a pracovních vztahů peklo, jsou ochotni pro ni i tohle podstoupit.

Navíc pro Čechy nic nového pod sluncem. Už od dvacátých let minulého století lidé utíkali do lesů kolem měst aby tam prožili onen vysněný, rovnostářský život. Dnes se to nazývá ,,tramping" a je to téměř národním kulturním dědictvím.

Vždy je bohužel jednodušší emigrovat, než napravovat věci ve svém kraji.

Zaměstnán podobnými myšlenkami se pomalu vracím. Láďovi mezitím přibylo v čepici čtvrté Euro. Pro dnešek to balí. Jde do krámu. Koupí za dvě eura salám chorizzo a bagetu, Kus dává Dagovi o zbytek se rozdělí s Lenkou. Tak to asi jde furt dokola. Ale jsou svobodní.

Večer mě divadelníci u piva Estrella říkají, že pro mně vlastně mají hotel. V tom fofru a zkouškách prý se na to zapomnělo. Tak se ještě týž večer stěhuji do hotelu FLORÍDA asi sedm set metrů od auta. Beru dvě igelitky svého skromného majetku, pak v recepci vyzvednu klíč na jméno Mr. Driver. S klíčem a taškami prchám po požárním schodišti před pižďuchem v uniformě, který mně chce svézt výtahem. Občas si rád zasportuji o samotě.

Hotel je se vším luxusem. Snídaně, sprcha, WC, televize, klimatizace.

Chybí ale Jacek, studenti,pomeranče, míč, Autoservício a Láďa s Lenkou a Dagem.

Nu což. Přečkám tady poslední tři dny a odpočinu si.

Taky se pustím do čtení dovezených literárních skvostů. Jedna z knížek nese název Čas je největším darem Afriky. Někde jsem četl, že čas v podstatě neexistuje. Je pouze výmyslem lidí aby se mohli navzájem prudit. Jinde stálo ,,čas jsou peníze". Většina lidí na světě nemá to ani to. Proto mám rád Afriku.

Dnes je poslední den. Měl bych se jít se všemi rozloučit. Ale né, bylo to jen objevování nových nápadů a perspektiv.

Čeká mě dlouhá cesta!